Kočičí pohroma

Alena Zemančíková portrétuje člověka, pro něhož byla podstatnější péče o zdraví svého psíka než návštěva významných politiků v divadle, které tento jedinec vedl. Sloupek o úctě k životu, který může mít lidskou, psí i kočičí podobu.

Kamarád a kdysi můj šéf v době mých divadelních začátků v chebském divadle má dům ve Slavkovském (raději Císařském, jak prosazoval Jiří Löwy, protože Kaiserwald) lese. Vždycky byl napůl intelektuál a napůl venkovan a podle toho také žil – napůl ve městě a napůl v tomto domě, který kdysi koupil za osm set korun v zanikající vesnici, v níž dnes žije vskutku mezinárodní sousedství, zahrnující Američany, Rusy, Slováky, Čechy z Prahy i z Mariánských Lázní a už jen několik původních rodin, dosídlených sem po odsunu německých obyvatel.

Můj kamarád svůj dům postupem mnoha let zvelebil, musím říci, že není tak dokonalý jako ten, jehož majiteli jsou američtí byznysmani, ani jako ten, který vloni koupili a bleskurychle včetně zahrady instantním způsobem dali do pořádku z druhé strany sousedící byznysmani ruští, ale je to hezký dům a zahrada, obojí v pořádku, zahrada trochu permakulturní, ale to je dnes v módě, v sadu staré historické odrůdy ovocných stromů, mezi nimi natažený elektrický ohradník a v něm pět překrásných koní, dílem patřících těm Rusům a dílem hajnému.

Podvojnost osobnosti mého kamaráda se projevovala vždy tak, že stejnou hodnotu u něj měla třeba návštěva ministra kultury v divadle, jehož byl ředitelem, jako nutnost jít se psem k veterináři. Já jsem se z toho mohla zbláznit, v době, kdy bylo divadlo doslova existenčně ohroženo, jsem nemohla pochopit, jak může ten člověk, zodpovědný za bytí a nebytí kulturní instituce, nechat na vrátnici omluvu, že je se psem u doktora a přijde, až ho odvede domů.

Náš člověk divadlo miloval, nebyl to žádný lempl, ale miloval i svého, momentálně bohužel nemocného, psa. To ho nemůže někdo z rodiny nahradit? (nemohl, pes byl potvora a jiného by pokousal, zatímco v úředním jednání jsem ho koneckonců mohla zastoupit já). Tehdy se mi priority zdály jednoznačné – ale on neměl priority, pes a státní návštěva v divadle měly stejnou hodnotu a důležitost.

Není jistě překvapení, že ten člověk byl časem z místa ředitele odvolán a nahradil ho jiný, který sice obřadně vítal nejen ministry, ale i úředníky z magistrátu (což bylo důležitější), žádného psa neměl a pro divadlo celkem nic neudělal. Bylo to jasné – priority prostě musí být a jsou tu osoby, které o nás rozhodují.

Priority a důvěra
Můj kamarád a někdejší šéf měl od té doby několik psů, ale protože je to už také mnoho let, všichni mu zemřeli, protože čas a věk nepřekonáš ani dokonalou péčí. Když umřel poslední, pořídil si ten člověk kocoura (či spíše ujal se kocoura, který k němu přišel). Zrušil ptačí krmítko nízko nad zemí, které v zimě bylo skutečnou ornitologickou výstavní síní, a zavedl si trochu pohodlnější život s kocourem (a rodinou, samozřejmě, na tu nesmíme zapomenout).

A teď to přijde: každý, kdo jezdí na prázdniny na venkov, ví, že na konci léta se ve vesnicích objeví opuštěné kočky. Jsou to ta roztomilá koťátka, která si děti na rodičích během prázdnin vynutí, a která si pak ovšem do města vzít nemohou.

Takové kočky se objevily pochopitelně i ve vsi, kde bydlí náš člověk, ale protože ji obývají samí slušní lidé, ten, kdo tam kočky po prázdninách zanechal, za ním zašel (v autě, jehož motor už, promiň, nepůjdu dál, bojím se zácpy před Prahou, nevypnul, naskládané děti a věci spojené s návratem do města), donesl mu pytel granulí a požádal ho, aby ty kočky laskavě krmil. Byly to dvě krásné odrostlé kočičky a jejich bratr kocour.

Náš člověk byl zapřísahán manželkou, že v každém případě musí ty kočky chodit krmit tam, kde byly zanechány, chraň ho ruka páně, aby je přivedl ke svému domu. Ale kočky nezadržíš a tak, když přišly na to, odkud k nim hospodář dochází, rozhodly se mu to zjednodušit a přešly k němu. Přes silnici, na níž byl při tom přesunu přejet jejich bratr kocour. Kdo by v takové situaci kočky odnesl nebo zahal zpátky, když bylo celkem pravděpodobné, že i je postupně, naivní hlupačky, dosud nezletilé, něco přejede.

Přišel podzim, napadl sníh a kočky zůstaly u nového hospodáře. K malé radosti jeho ženy, ale k nadšení kocoura, který si z nich vytvořil základ harému. První koťata se narodila ještě toho podzimu a byla umístěna v kolně u kotle, protože v Císařském lese začíná zima brzy. Musely mít možnost se pohybovat dovnitř a ven, pročež do prostoru u kotle táhlo, tím se ochlazoval pokoj nad tím a tudíž se spálilo v kotli mnohem víc dřeva než v minulých letech.

Kočky byly šťastné, krásně prospívaly, hýřily nejrůznějšími barvami i vzory a než se proklubaly první sněženky, byl tu další vrh. Čtyři vrhy koťat od dvou koček, to už je nějaká populace, venku byla zima a mokro, kočky byly v teple, granule od přátel z Prahy dávno došly, mnohé další pytle musely být zakoupeny a kocour i dvě mladé matky vypadaly na to, že se chystají dále rozmnožovat rod.

Přišel podzim, napadl sníh a kočky zůstaly u nového hospodáře. Repro DR 

Jasně, sterilizace, kastrace. Jenže to musíte kočku (kocoura) chytit, vzít do přenosné klece zvané kočkonos, zjistit si ordinační hodiny u veterináře, našetřit na to (náš člověk je dávno pouhý důchodce), to je jedno, že už ty potvory stály víc, než by jeden dal před rokem za veterináře, kvůli tomu, že člověk šetří na zákrok, ještě nemůže přestat to nadělení živit.

Kočky se odvděčily tím, že vychytaly všechny myši a hryzce v celém okolí, mladé matky si mohly nohy uběhat, stále byly vídány, jak přinášejí nejen myš, ale od rybníka i hryzce. To ano. Ale taky lezly po stole a do postele a do auta a pořád člověk musel dávat pozor, aby nějakou nezavřel v domě, když odjíždí. Je jich jedenáct!

Když mi to kamarád vyprávěl v kavárně, kde jsme se sešli, poslouchala jsem to jako humoristickou historku, jsouc přesvědčená o tom, že se na konci léta koček zbaví, různě je rozdá, popřípadě našetří na ty sterilizace (ostatně obecní úřad to dotuje) a stane se z toho uzavřená kočičí kapitola.

Jenže: když řekl svým dospělým dětem, které přijely na návštěvu ze svých univerzit a zahraničních pracovišť, co míní udělat, sklidil strašnou kritiku: kocoura zmrzačí, kočkám zkazí život. Je to lidská pýcha, sociální inženýrství a technokratismus, zasahovat takhle do přírody a přirozenosti zvířat.

No dobrá, řekl náš člověk, co tedy radíte? Nenič život, řekl syn, prostě je někde pusť. Ne, to nemůžu udělat, řekl muž, tím bych jen přehodil problém, který mi nastal, na jiného člověka, nehledě k tomu, jak by se vedlo těm vyhozeným kočkám. Jak myslíš, řekl syn a odjel zpátky na univerzitu.

Zaplatili jsme v kavárně a vyjeli do kopce k  domu. Hospodář mě vedl do kůlny, kde žije těch jedenáct koček ve třech generacích: dvě matky, jejich starší děti a úplně malá koťátka. Dosud mě ta příhoda, jak už jsem řekla, jen bavila jako historka uprostřed léta, ale když jsem spatřila ty kočky… Tak krásné kočky jsem dávno neviděla (a to jsme jich měli a moje děti dodnes mají pěknou řádku).

Jsou bělostné s mourovatými doplňky každá jinak, barevné znaky jim propůjčují osobní výraz a díky tomu už rovnou přirozeně i jméno, jsou mladinké (naše kočky všechny už mají aspoň sedm let) a na jejich pohybu, ladnosti, útlé nevinnosti a jasném pohledu je to znát. Bez veterinárních kontrol, očkování a kůr proti parazitům jsou vůčihledně zdravé, jako zázrak dokonalosti.

Co můžu dělat, řekl náš člověk, když jsme usedli na zápraží, ta koťata, která se narodí (ale vždyť se už nemusí narodit další koťata, říkám, já ti na tu sterilizaci přispěju – Ale podívej se na ně, ty dvě matky, vždyť ony jsou už zase v tom), tak tedy, tahleta poslední koťata zabiju, nechám jim každé jen jedno.

Musím to udělat, je to moje odpovědnost, protože přece nechci přenechat svůj dům kočkám a taky už nehodlám vytápět jejich zimní bydliště. Udělám to hned po narození, však rybu na Vánoce taky zabiju a pak ji sníme, přece nejsem blázen. Ta větší koťata rozdám, už mám vytipováno, kam půjdou, dvě na pilu a dvě do kláštera, tam je snadno uživí. (Ano, do kláštera, tam se posílaly sotva zletilé matky, a děti do sirotčince). Pro ta menší musím ještě najít majitele, ještě je brzy, to by mi lidi nepoděkovali, kdybych jim dával podtržená koťata. Něco si v nejhorším můžu nechat. Ale musím učinit přítrž té populační explozi.

Kočky se po celou dobu našeho hovoru proplétaly mezi našima nohama a předváděly se v té největší možné kráse.

Dej inzerát, ať si lidi vezmou kotě i s matkou, ty jsou jen dvě, podařit by se to mohlo a kocour tím pádem nepřijde k úhoně. To by snad šlo, ale než to některé z dětí přijede vyfotit a dát na internet, kdoví, co se ještě stane. Všichni mají málo času a spoustu jiných starostí, a já už žádné úkoly, důležité pro chod společnosti, nemám, a kočky prostě nejsou priorita.

A velmi láskyplně se podívá na to nadělení, které je skutečnou oslavou života a krásy, kočky jsou veselé, milé, šťastné a jeví známky nejlepší péče. Má to jednu výhodu, řekne mi, ony mi důvěřují, nechají se ode mě chytit, když je budu potřebovat odvézt, nemusím líčit žádné pasti nebo je honit po zahradě. Ano, ty kočky ti důvěřují, řeknu, když zjistím, že ode mě se pohladit nenechají.

Nevím, jestli z té příhody plyne nějaké poučení, ale mám tušení, že nějaké v ní přece je. Třeba to, že lidé, kteří nemají v životě srovnané priority, se mohou těšit důvěře a mají silně vyvinutou zodpovědnost.

Kdybyste, milí čtenáři, chtěli krásnou kočku, napište, dám vám telefon.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 31.Července 2017, 13:51:47

Je mi moc líto, ale tady opravdu nemohu pomoci.

Jestli z toho plyne nějaké ponaučení? - Snad to, že někdy je asi přece jenom lepší na některé věci myslet dopředu...

Ivan Sommer - Brno

Houf koček Pondělí, 31.Července 2017, 18:12:34

zažil jsem dům na kraji parku, kde se postupně usadil houf asi 50 koček, Vždy se našel někdo starostlivý, kdo je krmil. Zkuste si však představit, jaké množství krmení takový počet koček sežere. a jak obtěžovaly lidi s nákupy. Nakonec nezbylo, než je pochytat a předat do útulku.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Migrační politika pro kočku Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 22:16:21

Silnice, při jejímž přechodu zahynul mladý kocour, mi hned připomněla Středozemní moře, při jehož překonávání umírají tisíce lidí.

Vzápětí jsem sám sebe šokoval představou, jak sluníčkářské neziskovky protestují proti kastraci přistěhovalců, a jak to vlády řeší programy zabíjení přistěhovaleckých dětí. Z toho zjevně vyplývá, že analogií mezi lidmi a jinými zvířaty je nutné užívat obezřetně.

A pak mi došlo, že my se dneska v Evropě chováme k lidem hůře než hrdina tohoto příběhu ke kočkám. Kdyby on chtěl napodobit evropskou migrační politiku, musel by kočky, kterým se podařilo přežít přechod silnice, zavírat do klecí, ve kterých by čekaly na deportaci zpátky na druhou stranu. Zároveň by musel mluvit o řešení krize na místě, kde vznikla, ale nesměl by tím myslet krmení koček tam, kde byly zanechány, nýbrž placení místnímu mysliveckému sdružení za to, že bude na druhé straně silnice hlídkovat a kočkám v pokusech o přechod silnice bránit.

Konec konců, lidé se dnes většinou nekastrují, zato často užívají antikoncepci. A stejně se to dělá v zoologických zahradách se lvy.

Alena Zemančíková - Brno

Pátek, 4.Srpna 2017, 13:31:51

Pane Macháčku, vy mě svými analogiemi vždycky inspirujete a pobavíte. Na té kočičí pohromě je ještě zajímavé ( uvádím to, ale neakcentuji), jak ony jsou opravdu neobyčejně užitečné, jak pořád loví myši i ty protivné hryzce, se kterými si jinak lidé moc nevědí rady - a jak to stejně nejde, ty kočky si nechat, i kdyby se samou snahou přetrhly. Mělo tohle zvíře původně nějakého přirozeného nepřítele? ¨´- tedy kromě člověka, který nechtěná koťata prostě utopil?
Já jsem snad ani na žádnou paralelu nemyslela, měla jsem na srdci příběh o tom, jak na někoho nějaká starost padne a on , pokud ji nechce prostě jen přehodit na jiného ( vypustit kočky někde daleko), musí ji vyřešit pořádně, důsledně, se vší zodpovědností až do konce. A k tomu je potřeba komunikačních dovedností ( rozdat ta krásná odrostlá koťata do dobrých rukou, přesvědčit ty ruce, že jim kočky přinesou radost), finančního zajištění ( kočky žerou jak zjednané a mají-li k něčemu vypadat, musí být dobře živeny a nejspíš i veterinárně ošetřeny, zase aby si je někdo vůbec vzal). Musí se zabránit populační explozi, a to znamená jisté sociální inženýrství. A na to všechno musí člověk mít čas - když je pořád v práci, kočky neuhlídá.
A přitom nic nezavinil - i když, vlastně ano, má přece z dřívějška kocoura.
Když se roznese, že člověk je k tomu všemu ochoten a toho schopen, reaguje okolí často tak, že mu začne odkládat své nechtěné kočky za vrata, jako se to stalo bratrům Reynkům, kteří si také v posledku nezamořili Petrkov tak úplně z vlastní vůle.
Je v tom ten Exupéryho křesťanský paternalismus " jsi zodpovědný za svou růži" a ochočená liška, člověk má tendenci to popírat, necítí se pánem nade všemi tvory, ale civilizační vsrtvy úplnou svobodu neumožňují. Jsou v tom lecjaké paralely, ale o tom třeba zase jindy.

Ivo Horák - Praha 3

Vzpomínka Pátek, 4.Srpna 2017, 19:52:1

Také Bohumil Hrabal měl ke stáru ten problém s kočkami, takže Váš kamarád, paní Zemančíková, si nemusí na společnost, tedy lidskou a uměleckou, v níž se ocitl, stěžovat.

Jezdil jsem někdy autobusem z Florence (stání č. 18) "naším směrem" stejným autobusem jako pan Hrabal. Sedával hned za dveřmi u řidiče a do Kerska jel leckdy asi jen nakrmit ty kočky. Sedadlo měl "propachtované" a většinou si k němu nikdo nepřisedl (moje maminka několikrát ano, takže s ním i promluvila).

Pan Hrabal již řadu let nebyl, když jsme si udělali menší cyklistický výlet do Kerska a Hradišťka. Před vchodem na hřbitov kus za druhou z obcí, jsem se místního člověka (abychom nebyli příliš mlčenliví) zeptal, kde je hrob Bohumila Hrabala. "Pan Hrabal hnípe támhle", řekl už starší muž a ukázal rukou. Zamrkal jsem a řekl si, on si ten Hrabal opravdu moc vymýšlet nemusel. A vzpomněl jsem si také na babiččino (narodila se asi 12 km "daleko") "Proč už nehnípáte", když jsme na chalupě o prázdninách s bratrem četli nějakou napínavou knížku do noci.

No, když jsme přišli k tomu hrobu rodiny Hrabalových, napočítal jsem tam skoro třicet kočinek, jak spisovatel psal a jistě i říkal, v nejrůznějších podobách, materiálech i (celkem přiměřených) velikostech. Tak jsme tam postáli, kočinku žádnou nepřidali, a uvědomili si, že člověk neví, s čím zůstane nakonec pro lidi hlavně spjat. Jen aby to bylo ve spojení s jeho dobrotou...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.