Mírné náboženství v mezích zákona

V Číně přibývá pokřtěných. Čínská vláda se k této záležitosti začíná stavět pragmaticky – náboženství více méně tolerovat a snažit se o jeho využití v sociální oblasti. Jeho nadpřirozené prvky však eliminuje, popisuje Eva Hájková.

V Číně přibývá křesťanů. Děje se tak navzdory skutečnosti, že křesťanské náboženství se zde v 19. a 20. století poněkud zdiskreditovalo, protože misionáři napomáhali západním kolonialistům v upevňování jejich moci. Před několika dny uvedla česká sekce vatikánského rozhlasu, že jen v roce 2017 bylo v Čínské lidové republice pokřtěno 48 556 dospělých osob. Vzhledem k ohromné mase obyvatelstva to není zas tak mnoho, ale není to ani zcela nepodstatné.

Rychlý růst domácí křesťanské komunity vyvolal v Číně znepokojení. Komise pro náboženské záležitosti pro jistotu nařídila zákaz vstupu do kostelů nezletilým do 18 let a rovněž zákaz veškerých církevních aktivit pro děti a mládež, včetně letních táborů či vzdělávacích programů organizovaných církví.

Vztah čínské komunistické strany k náboženství není v posledních desetiletích již tak nekompromisní, jako byl za Mao Ce-tungova režimu. Mírná tolerance nastala už v osmdesátých letech pod vedením Teng Siao Pchinga. Vláda zřejmě přišla na to, že náboženství může z mnoha důvodů posloužit jejím cílům, a tak jsou dnes tradiční čínská náboženství jako buddhismus a taoismus dokonce podporována, i když podléhají přísnému státnímu dozoru. Čínští komunisté mají i nadále zakázáno účastnit se náboženských aktivit. Ovšem vypadá to, jako by náboženství bylo natolik přitažlivé, že někteří z nich tento zákaz opakovaně porušují, za což jsou ze strany vylučováni.

China_2887244bV roce 2017 se v Číně nechalo pokřtít téměř 50 tisíc dospělých. Komise pro náboženské záležitosti pro jistotu zakázala vstup do kostelů nezletilým. Repro DR

Státní orgány paradoxně navzdory svému důsledně proklamovanému ateismu neváhají zasahovat nejen do náboženské praxe, ale i do teologických záležitostí. V roce 2011 se tibetský dalajlama nechal slyšet, že on sám je možná poslední reinkarnací nejvyššího představitele tibetského buddhismu. Čínská vláda nato dalajlamu vyzvala, aby respektoval tradici reinkarnace. Čínský guvernér Tibetské autonomní oblasti, nejvýše postavený Tibeťan v čínské komunistické správě, dokonce dalajlamu obvinil z rouhačství a znesvěcování buddhismu.

Státnímu dozoru v Číně podléhá rovněž křesťanství. Ani v jeho případě se čínský stát nezdrží zasahování do náboženských věcí a do věrouky. Naopak, probíhá zde intenzivní inkulturace a sinizace. Církev to do jisté míry přijímá, protože křesťanství, alespoň to katolické, se musí umět sžít s místní kulturou, má se jí přizpůsobit, což usnadní jeho vnitřní přijetí. Prakticky týmž přístupem se vyznačovali už jezuitští misionáři, kteří v 17. století přišli do Číny obracet na víru tamní obyvatelstvo. Méně ochotně a ne bez protestů snáší dnes církev jmenování biskupů státem bez souhlasu nadřízených církevních orgánů.

Komunistická strana Číny vydala mimo jiné i směrnice pro cenzuru Bible. Veškeré duchovní kontexty, které nelze převést na práci pro chudé, mají být z Bible odstraněny. Jak uvádí Radio Vatikán, dvě protestantské církve v Číně na to už přistoupily. Rádio Vatikán o tom dále píše:

„Pětiletý program (sinizace) si klade za cíl skloubit křesťanství s komunistickou stranou skrze podporu socialistických hodnost a sepsání tzv. světské verze Bible, hlásání socialismu a čínského patriotismu v kostelech, ale také akademické zpracování a vyučování čínských dějin, filosofie a teologie. Součástí plánu je rovněž šíření stranicko-křesťanských propagandistických materiálů, pod nálepkou vzdělávacích programů.“ Heslo „Miluj bližního jako sebe samého“ prý bylo stranou schváleno jakožto hlavní zásada, jíž se má řídit charitativní a sociální práce.

Postoj čínské vlády k náboženství je tedy typicky osvícenský – jde jí především o jeho využití v sociální oblasti, u domácích náboženství snad padá na váhu i ohled na kulturní tradice. Jiný význam náboženství ovšem nepřikládá. Na pořadu změn je zejména eliminace nadpřirozených prvků obsažených v Bibli. Když náboženství, tak rozumné, nejen v mezích zákona, ale i v mezích pokroku.

Je ale křesťanství rozumné? Nebo je to ve své podstatě „bláznovská“ (= paradoxní) zvěst, jíž měli rozumní lidé problém uvěřit už před dvěma tisíciletími? Zvěst, která má radikálně převrátit zavedené pořádky i představy o spravedlnosti? Křesťanství může mít jistě různé podoby, může snad být i rozumné. Otázkou je, zda může víc zapůsobit na svět a na člověka jako rozumné a mírné náboženství v mezích zákona, řízené státem, nebo zda je v evangeliu ukryta síla radikálně změnit člověka i svět.

O Číně se někdy píše, že svá rozsáhlá území nezískala na základě vojenské převahy v minulosti, nýbrž především díky racionálnímu, účelnému, a tedy evolučně výhodnějšímu způsobu života, na který vzhledem k nedostatku prostoru nebylo možné nepřejít. Pokud má náboženství nějaký vliv na formování lidské psychiky, pak asijské duchovní nauky v čele s konfuciánstvím od nepaměti učily každého jednotlivce přesně znát své místo v kosmickém řádu. Málokdo z té linie vybočil. Hierarchicky uspořádané společnosti s minimem lidské individuality a vůle jsou velmi odolné a stabilní systémy.

Naproti tomu náš západní svět snad alespoň částečně poznamenal Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu a slíbil mu božství. Bůh, který mluví k srdci každého jednotlivce; díky němuž má každý člověk svobodnou vůli a individuální duši, která je jedinečná a nezaměnitelná. Může tedy šíření křesťanství přiblížit Čínu Západu? Ironií dějin je, že původně měl Čínu přiblížit Západu i ateismus, který je stále ještě součástí státní ideologie.

Nejde mi o žádnou lacinou kritiku Číny, které je okolo nás někdy až příliš. Číňané mají zajisté právo zvolit si způsob života, jaký jim vyhovuje. Ani nechci – už vzhledem k jejím deformacím a hříchům – nekriticky vyzvedávat západní civilizaci. Nemyslím si ani, že existuje nějaká povinnost respektovat místní tradice. Můj text má být spíš námětem k zamyšlení, jakou nezaměnitelnou roli hrálo náboženství při formování civilizace a kultury i při formování lidské psychiky, a co vlastně z toho pro nás plyne směrem do budoucnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rozumné náboženství Pátek, 27.Dubna 2018, 12:00:59

V každém případě je možno plně přisvědčit tomu výroku o "nezaměnitelné roli náboženství při formování civilizace a kultury i při formování lidské psychiky". A pokud tato věta platí, pak se skutečně není možno vyhnout ani otázce, co tento fakt pro nás znamená do budoucnosti.

V každém případě se zdá být jistým: jakkoli se novodobá, postosvícenská společnost prezentuje jako striktně racionalistická, ve skutečnosti tu emocionální, duševní stránku nikdy není možno účinně potlačit. Respektive ji nahradit pouhým racionalismem.

"Rozumné náboženství" - pokud nemá lidstvo zůstat stát, tedy stagnovat na současném stupni svého vývoje, pokud si tedy má vypracovat schopnost k dalšímu ne pouze povlovně lineárnímu, nýbrž zásadně kvalitativnímu pokroku, pak se to bez účasti nějakého toho "rozumného náboženství" asi sotva obejde.

Zásadní otázkou ovšem zůstává, jakou konkrétní podobu by takovéto "rozumné náboženství" vlastně mělo mít.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 27.Dubna 2018, 12:23:46

Otázkou je, pane Poláčku, zda by náboženství mělo být věcí veřejnou v tom smyslu, že by mělo být řízeno či ovlivňováno státem (demokratickým či jiným), který by se případně staral o jeho rozumnost, nebo zda by náboženství mělo být věcí čistě osobní, popřípadě komunitní. A také, zda po vyloučení nadpřirozených prvků může náboženství být ještě náboženstvím.
Já bych řekla, že člověk se potřebuje rozvíjet i nějak mimoracionálně. Že to pro něj může mít velký význam. S cenzurou Bible bych samozřejmě nesouhlasila. I když proti nějakému účelovému výběru některých pasáží nic nemám.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Poláčkovi Pátek, 27.Dubna 2018, 19:57:57

Víte, že jste mě vlastně tak trochu inspiroval k napsání tohoto článku? Totiž jedním svým nedávným diskusním příspěvkem, v němž jste se zmínil, že: "člověk jako jedinec má v křesťanství mnohem vyšší váhu) nežli v asijských duchovních směrech, kde lidská individualita stojí vlastně až na úplně posledním místě. Rozhodující je celý kosmický řád, jehož je člověk jenom nepatrnou součástkou".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát a náboženství Sobota, 28.Dubna 2018, 11:43:25

V prvé řadě díky za potvrzení mé domněnky, paní Hájková: však jsem měl pocit že ve Vašem textu "cítím" nějaké prvky z mých dříve vyjádřených myšlenek...

Co se té otázky vztahu státu a náboženství týče - to je samozřejmě jedna z nejtěžších otázek vůbec.

Na jedné straně samozřejmě moderní (liberální a sekulární) stát nemůže nikomu předepisovat jeho víru (či nevíru).

Ale na straně druhé pravý stát - tedy takový který chce (a dokáže) být něčím více nežli jenom obecným byrokratem, který je (v antickém smyslu) místem kde žije člověk, v celém horizontu svého bytí - tak tedy takový stát se nemůže vyhýbat otázce po tom, co a kdo je vlastně ten člověk, který v tomto státě žije, jaký je smysl a účel jeho existence, a tedy i jaký je jeho duchovní rozměr.

Řekl bych to takhle: stát nesmí v duchovních otázkách nic předepisovat; ale stát může zpřítomnňovat.

Konkrétně například výuka ve školách: stát nesmí vyučovat tomu či onomu náboženství jako jedinému možnému či privilegovanému; ale stát naprosto může (a dokonce by měl) v mladých lidech probouzet schopnost vnímat skryté, tedy spirituální dimenze života a bytí vůbec.

Aby to ale stát mohl dělat, musel by napřed být schopen překonat současnou propast mezi materialismem a idealismem. Což je ovšem v prvé řadě úlohou filozofie, teprve na tomto základě by bylo možno odpovídajícím způsobem nově formulovat i úlohu a funkce státu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Náboženství, rozum a racionalita Sobota, 28.Dubna 2018, 11:48:6

Já jsem ale mluvil o "rozumném" náboženství, paní Hájková - ne o racionalistickém. To je rozdíl.

Racionalismus jako takový (tedy spoléhání se na bezprostřední fakticitu věcí jako jedinou realitu) - ten samozřejmě nikdy nepřijme náboženství, respektive jakoukoli formu spirituality vůbec.

Ale rozum, skutečný rozum - ten nebyl náboženství na překážku ani pro Aristotela, ani pro Hegela; naopak podle obou pravý rozum přirozenou cestou vede právě až k náboženství.

Tento jejich názor ostatně v principu sdílím; jenom s tím rozdílem, že na to místo kam tito dva stavěli Boha respektive bohy, tam já stavím něco jiného; něco, co se vlastně nedá nijak nazvat, ale co je reálnou dimenzí našeho bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 28.Dubna 2018, 17:32:57

Četla jsem takový názor, že náboženství bývalo vždy jakýmsi duchovním výrazem reálného pozemského života a reálných vztahů určitého společenství, od něhož bylo neoddělitelné. Něco jako duchovní završení té které komunity.
Křesťanství se lišilo tím, že na rozdíl od těch předchozích duchovních systémů, které odpovídaly reálné komunitě s jejími reálnými pozemskými vztahy, mělo být křesťanství duchovním výrazem společenství, které pro svou dokonalost ještě ani neexistuje. Lidé se však měli chovat, jako by žili už v tom dokonalém společenství, nikoli ve starém světě, kde platí pořád ty staré zákony. A tím měli postupně ten nový, dokonalý svět uskutečňovat. Proto ta doporučení o nastavení druhé tváře, házení chlebem namísto kamenem a jiných formách neodplácení. To všechno se mohlo jevit jako nerozumné nebo nerealistické. Možná se dá říct přímo jako bláznovství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Náboženství, starý svět a nový svět Neděle, 29.Dubna 2018, 11:01:33

"Chvála bláznovství", chtělo by se spontánně odpovědět po havlovsku. A ono na tom opravdu něco je: tyto snahy překročit horizont toho, co tu právě zrovna teď je, a vytvořit něco co tu není jinak nežli jenom v lidských snech a představách o možném lepším, dokonalejším a spravedlivějším světě - to se v očích naprosté většiny vždycky jeví "bláznovstvím".

Ale napřed si musíme ujasnit jednu věc: náboženství v ž d y c k y odráží, zrcadlí reálný život lidí. To platí i pro křesťanství.

Ovšem: ta role náboženství není jenom pasivní, tedy v tom smyslu že je zrcadlem reálného života; nýbrž ono může také anticipovat něco, co tu ještě není. Něco co tu ještě bezprostředně, aktuálně není, ale co se už ohlašuje svými prvními znameními, že by přijít mohlo.

Takže: to křesťanství se svým "Královstvím božím" - je nutno si uvědomit, že to v daném ohledu naprosto nebylo ani jediné, ani první.

Už řecká mytologie je postavena na tom, že na svém počátku existoval dokonalý svět bohů - a že lidé na tomto dokonalém světě měli účast. To byl ten bájný "Zlatý věk". Později lidé - zčásti svou vlastní vinou, zčásti v důsledku potopy světa, která zničila všechny společenské struktury a lidstvo vrhla zpět do divošského stavu - ztratili tuto prvotní dokonalost; ale teď jde o to aby se k tomuto prvotnímu, dokonalému stavu zase dokázali vrátit.

A teď je důležitá jedna věc. Jak jsem zmínil v diskusi pod mým vlastním textem "Kdyby se Platón nenarodil" - ten samotný princip, představa boží dokonalosti, která je přístupna i člověku, tak to souvisí vlastně s Parmenidovým objevem nepodmíněného, změnám a zániku nepodléhajícího, transcendentálního věčného bytí.

Tento jeho objev není vlastně v prvé řadě teologický, nýbrž čistě filozoficko-ontologický.

Ale prakticky až na tomto základě - tedy filozofickém objevu tohoto "věčného bytí" je pak možno vytvářet teologické modely o tom, že toto věčné bytí je identické s bohy/Bohem, a že je principiálně přístupno i člověku.

Pro Platóna je přístupno "nesmrtelné lidské duši", pro křesťanství je přístupno lidské duši s boží jiskrou.

Takže, vraťme se k počátku: ani křesťanství, ani řecká mytologie nevytvářejí něco absolutně nového; nýbrž jenom anticipují, člověku zviditelňují něco, co tady ještě není, ale už se dějinně, vývojově ohlašuje: totiž uvědomění si člověka transcendentální nadčasovosti, a zároveň jeho uvědomění si jeho povinnosti usilovat o (mravní) dokonalost všech lidských věcí.

Čili: tyto dva náboženské směry v určitém smyslu opravdu přinesly něco, co přesahovalo - dosavadní - lidskou zkušenost respektive přítomnost; ale zároveň jenom realizovaly to, co se právě v té lidské zkušenosti (praxi) už ohlašovalo jako znamení éry nadcházející.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Neděle, 29.Dubna 2018, 21:22:45

křesťané si nemyslí, že by mohli dosáhnout lepšího světa nebo dokonalosti vlastními silami.
Pro ilustraci použiji papežova slova, tentokrát z jeho dnešní promluvy:
"Ježíš je pro nás vinný kmen, z něhož čerpáme mízu, tedy »život«, abychom do společnosti přinášeli odlišný způsob života..... Jsme-li důvěrně spojeni s Pánem podobně jako kmen a ratolesti, jsme schopni přinášet plody nového života, milosrdenství, spravedlnosti a pokoje... "
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27564

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.