Zhruba před měsícem jsem vedla skupinu předškolních dětí na hřiště a malá holčička v růžové čepici se do mě vysmrkala. Sama neměla volné dlaně, a tak zcela přirozeně použila moji velkou ruku místo kapesníku. V prostředí dětské skupiny, kde všichni sdílejí hračky, polštáře, kde dětem otevírám svačiny a utírám obličeje, mi jedno vysmrkání do ruky nepřišlo jako něco za hranou.

Když jsem příští týden dostala lehkou rýmu, automaticky jsem zůstala doma. V dětském kolektivu, mezi tříletými špunty, kteří se po sobě válejí, se šíří infekční nemoci neuvěřitelně rychle. Vzhledem ke koronaviru, který byl v tom týdnu potvrzený i v českých zemích, jsem moc ráda, že jsem nešla do práce ani s něčím, co bylo nejspíš jen lehké nachlazení.

Další týden už jsem se neměla kam vrátit. Omezující rozhodnutí vlády se někdy v noci z pátku na sobotu definitivně dotklo i naší dětské skupiny. V prvním ranním emailu jsem našla neklamný důkaz toho, že pracovat nebudu. Práce, kterou nedělám, se postupně hromadí, spolu s odvolanými šichtami přichází i touha skrýt se a nechodit mezi lidi.

Nepatřím k profesím, které by musely pracovat i v době pandemie. Péče, kterou jsem věnovala cizím dětem, je teď plně na jejich rodičích a blízkých. Po několika týdnech zavřené školky, matky dětí informují o tom, že jsou červenou páskou „zavřená“ také dětská hřiště. Děti doma střídají režim školy a zábavy na počítačích a rodiče popisují zmatek a tlak, který na ně dopadá.

Část víkendu jsem měla trávit s dětmi z vyloučených lokalit. Jejich rodiče jsou možná těmi nejvíce ohroženými náhlými výpadky příjmů. Stres, jestli budou mít na nájem, totiž zažívají každý měsíc.

Jejich děti se těžko budou v prostorech, kde nejde většinu dne elektřina, dívat na UčiTelku a plnit zadané úkoly. Často si těžko hledali prostor pro domácí úkoly i v normálních časech a teď má doma probíhat veškerá jejich výuka. Bydlení jako klíčová otázka diskriminace ve vzdělání a obecně v životě se zase krizí obnažuje v celé své palčivosti.

Kamarádky pracující s lidmi bez domova na sociální sítích ventilují značnou bezmoc. Bez domova se těžko schováte do karantény a vyjíte zásoby ve špajzu. I sociální podniky pracující s nejzranitelnějšími lidmi jsou náhle zavřené. Naštěstí skupiny jako sociální bistro Střecha nebo Jídelna Kuchařek bez domova nakonec rozjedou rozvážkovou službu.

Vláda připravuje daňové úlevy pro OSVČ, půjčky pro firmy a odkládá daňové přiznání. Považuju návrhy na nedostatečné k tomu, aby nás ochránily od ekonomické krize. Nic z toho se navíc netýká lidí, o které se v těchto dnech nejvíc bojím. Nevstoupí do jejich šedé ekonomiky.

Systém se hroutí na ramena lidí s nejistými příjmy, zaměstnanců, lidí bez domova, rodičů malých dětí. Mnoho z nás přestalo brát plat nebo se nám alespoň zúžily příjmy, mnoho podniků má daleko méně zakázek. Stále ale máme platit za užívání prostor, protože patří někomu jinému.

V době krize potřebujeme ještě komplexnější solidaritu. Mnoho z nás nebude moci žít důstojný život, pokud nezmírníme kruté podmínky našeho pracovního trhu. Všichni vyloučení a ohrožení teď potřebují naši pomoc ještě víc než dřív.

Je tedy třeba najít způsoby, jak i za časů koronaviru vytrvat v aktivistické práci. Ještě jsem neměla chvíli, abych někam napsala: „Nájmy za nás tento měsíc platí koronavirus“, „Chci bezpodmínečný základní příjem pro všechny alespoň v době pandemie“.