Průmyslová revoluce, nebo katastrofa

Svět se v Paříži dohodl, že nedopustí oteplení planety o víc než dva stupně Celsia. Co to ale znamená v praxi? Plán rychlé dekarbonizace, publikovaný v časopise Science, ukazuje, že katastrofě se lze vyhnout jen revoluční proměnou ekonomiky.

Možná si ještě pamatujete nadšení z Pařížské klimatické dohody – vůdčí političky a politikové všech zemí se ve francouzské metropoli po více než dvaceti letech frustrujících jednání konečně shodli na tom, že zažehnají klimatickou krizi. Jinak řečeno, že sníží emise, čímž omezí tak nebezpečné oteplení planety pod dva stupně Celsia oproti předindustriálnímu průměru a že k roku 2050 nebude již lidstvo do atmosféry žádné skleníkové plyny přidávat.

V proklamovaných cílech je pařížská dohoda silná. Ne už tak v nástrojích, metodách a plánech. Dosud oznámené národní „příspěvky“ k celosvětovému úsilí – tedy dobrovolné závazky snížit emise skleníkových plynů – i nadále vedou ke konci století k oteplení až o tři stupně Celsia, jehož následky by byly dle drtivé části přírodovědců pro lidskou civilizaci katastrofické. A co přesně by se mělo mezi současností a rokem 2050 stát, abychom se katastrofě vyhnuli, nezávazná dohoda už vůbec neříká.

California_-_oil_pumps_4889462844Mezi první kroky by mělo patřit ukončení dotací pro fosilní průmysl – ty nás stojí až šest set miliard dolarů ročně.

Právě zaplnění této zející časové mezery si dal za cíl tým špičkových systémových analytiků. Výsledkem jejich snažení je Plán rychlé dekarbonizace, studie publikovaná v prestižním časopise Science. „Chtěli jsme ukázat, co vlastně naplnění pařížských cílů v praxi znamená,“ vysvětluje pro magazín Vox vedoucí týmu, švédský vědec Johan Rockström. Promyšlená soustava politických iniciativ a technologických opatření, již se svým týmem navrhuje, je impozantní – a těžko ji v rozsahu a rychlosti poměřovat s něčím menším, než byla průmyslová revoluce.

Uhlíkový zákon
Tři hlavní závěry studie jsou tyto:

  • Má-li být pařížský cíl splněn, musí emise z průmyslu a energetiky začít klesat do roku 2020 a následně padat exponenciálně o polovinu v každé dekádě. Jinak řečeno – už během dvacátých let tohoto století musíme emise „zkrouhnout“ na polovinu, v třicátých znovu a ve čtyřicátých opět. Tomuto principu autoři přezdívají „uhlíkový zákon“.
  • Čisté emise z nakládání s půdou – tedy především ze zemědělství a odlesňování – musí do roku 2050 soustavně klesat k nule (to znamená, že musíme přestat odlesňovat a rozšířit v zemědělské praxi techniky vázání atmosférického uhlíku). Přitom bude třeba sytit i nadále rostoucí populaci.
  • Nelze se obejít bez průmyslových technologií „vysávání“ uhlíku z atmosféry a je třeba je adekvátně rozvinout tak, abychom byli do poloviny století schopní odstraňovat z atmosféry každým rokem pět megatun CO2, tedy téměř dvojnásobek toho, co zvládají rostliny, půda a další „přírodní“ aktéři.

Screen_shot_2017_03_22_at_6
Dekádové schodiště průmyslových emisí, pokles emisí ze zemědělství a odlesňování a nástup technologií odstraňujících CO2 z atmosféry v orientačním grafu. Zdroj: Rockström a kolektiv, 2017

„Jde o mnohem víc než jen o instalování větrných turbín a solárních panelů – celou ekonomiku je třeba rapidně zbavit závislosti na uhlíku,“ zdůrazňuje Rockström.

Máme plán
Jak by se to mělo podařit, autoři konkretizují v následujícím „plánu“, organizovaném po jednotlivých dekádách:

2017–2020: samozřejmá a nenáročná opatření. Je třeba globálně náležitě zdanit či jinak zpoplatnit emise CO2 – a evropský systém obchodování s povolenkami musí být vyztužen o dno – minimální cenu za tunu emisí. Vyzývají rovněž k úplnému ukončení dotování fosilního průmyslu z veřejných peněz (dnes jde až o šest set miliard dolarů ročně) a moratoriu na nové investice do uhelných dolů a elektráren. Bohaté vyspělé státy podle nich musí pomoci chudším rozvíjet se bez zvyšování emisí a v opouštění uhelné energetiky „vést příkladem“.

2020–2030: „herkulovské úsilí“. Je třeba plně využít potenciálu pro zlepšování energetické účinnosti a úspor – již to by v případě domácností a některých průmyslových odvětví mohlo snížit emise až o polovinu. Na počátku dekády je zapotřebí rozšířit mechanismy zpoplatňování emisí tak, aby pokryly všechny lidmi vypouštěné skleníkové plyny. Cena musí růst od padesáti dolarů za tunu na počátku až ke čtyřem stům v polovině století. Zdanit je třeba rovněž lodní a leteckou dopravu, letadla pak v co největší míře nahradit rychlovlaky. Na konci desetiletí by mělo být uhlí ve výrobě elektřiny vzácností, a další vyspělé země by měly následovat příkladu Norska či Nizozemska a k roku 2030 ohlásit vyřazení spalovacích motorů z dopravy. Pokročit musí výzkum – především v oblasti životnosti a kapacity baterií, chytrých sítí, alternativních paliv pro letadla, udržitelného plánování měst a také technického zachycování a uskladňování oxidu uhličitého ze spalování (takzvané CCS), jež by v případě použití biopaliv mohlo účinně sloužit k odstraňování CO2 z atmosféry (tzv. BECCS).

2030–2040: – doba „průlomů“. V jejím závěru by nejpokročilejší země jako Norsko, Dánsko či Švédsko již neměly vypouštět téměř vůbec žádné emise. Spalovací motory by se měly stát v globálním měřítku raritou a na cestě do zapomnění bude protentokrát ropa. Rovněž letecká doprava by měla zcela opustit fosilní paliva a alternativy typu syntetických biopaliv či vodíku by měly pomalu začít převládat. Již po roce 2030 by mělo být pokud možno zcela bezemisní stavebnictví – cement a ocel tedy musí být vyráběny bezuhlíkovými technikami, nebo je třeba je nahradit kamenem, dřevem či umělými hmotami. Zachytávání uhlíku ze spalin kombinované s biopalivy by mělo postupně zajistit odstraňování jedné až dvou gigatun CO2 z atmosféry ročně.

2040–2050: v počátcích závěrečné dekády by měla nulových čistých emisí dosáhnout většina států Evropy a v její druhé polovině by měly mezinárodní finanční mechanismy ke stejnému cíli přivést rovněž Severní a Jižní Ameriku a většinu zemí Asie a Afriky. Jakkoli se zřejmě ještě svět neobejde bez zemního plynu, většinu jeho emisí by měly vykompenzovat techniky zachytávání CO2, a svět by tak měl úspěšně k roku 2050 dosáhnout „uhlíkové neutrality“ – většinu energie v něm budou zajišťovat obnovitelné zdroje a zemědělství se promění tak, že bude uhlík zachytávat, místo aby jej vypouštělo. Po roce 2050 by tak mělo množství CO2 v atmosféře začít klesat, aby se ke konci století mohlo vrátit až pod 380 částic na milion oproti dnešním víc než čtyřem stům.

Politický význam?
Autoři studie na závěr zdůrazňují, že jejich plán má sloužit především jako politický podnět. Poznamenávají totiž, že pro úspěch celého úsilí jsou klíčová nejbližší léta. Emise již třetím rokem nerostou a signály, jako je rapidní rozvoj obnovitelných zdrojů v posledních deseti letech, naznačují, že dostatečně rychlá „dekarbonizace“ světové ekonomiky je možná.

Otázkou ale zůstává, jak se vyvine globální politická situace. Pokud politici příznivé tendence nepodpoří – například nepodaří-li se velmi rychle nastavit mechanismy, které zajistí zpoplatnění emisí CO2 – lze si podle vědců úspěch představit jen těžko. Studie proto končí apelem k politikům, aby se ke klimatické krizi postavili s vážností, jež jí náleží, a začali s ní zacházet jako s výzvou na úrovni nejvážnějšího ohrožení světové bezpečnosti.

Takový apel ale nelze nevztáhnout na nás na všechny – jako na lidi a jako na občany. Žijeme ve vskutku výjimečné dějinné epoše. Čas, kdy ještě lze významně ovlivnit podobu světa, jenž budou obývat naše děti, se rychle krátí. Nechtějí-li adekvátně vážnosti situace jednat politici, musíme jednat my.

Další informace

Science:  A roadmap for rapid decarbonization

Vox: Scientists made a detailed “roadmap” for meeting the Paris climate goals. It’s eye-opening

The Guardian: Carbon law offers pathway to halve emissions every decade

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.