Toto úterý se staly dvě z hlediska budoucího vývoje české energetiky i klimatické krize podstatné události. Babišův kabinet ve Strakově akademii uskutečnil nápad ministra životního prostředí Richarda Brabce a s velkou slávou schválil vytvoření takzvané „uhelné komise“, která by měla navrhnout harmonogram českého odklonu od nejšpinavějšího fosilního paliva. Brabcův resort přitom shodou okolností jen o několik hodin dříve informoval média, že se rozhodl definitivně schválit rozšíření těžby na hnědouhelném dole Bílina a prodloužit jeho provoz až do roku 2035.

Opět se tak zdá, že nejhlubším místem u nás není právě dno bílinského povrchového dolu, nýbrž propast, která zeje mezi rétorikou a praxí vlády v oblasti ochrany klimatu. Podobně jako kanadský premiér Justin Trudeau, jehož vláda v jeden den vyhlásila stav klimatické nouze, aby druhý den zafinancovala výstavbu dalšího ropovodu, také vedení českého státu něco jiného říká než dělá. V tomto kontextu je třeba vnímat jak Brabcovy chlácholivé výroky v médiích, tak Babišovy signály, že by si to s českou pozicí vůči cíli Evropské unie směřovat k uhlíkové neutralitě do roku 2050 mohl ještě nakonec rozmyslet.

Brabec se nemůže dokonce ani vymlouvat, že rozhodnutí o stanovisku v rámci procesu posuzování vlivu na životní prostředí není v jeho kompetenci, protože o něm rozhoduje příslušný odbor na ministerstvu. Kdyby chtěl, mohl by rozhodnutí nechat přezkoumat a eventuelně tak zrušit, jak to v řadě jiných případů — těžby štěrku na jižní Moravě či stavby letiště Vodochody — skutečně udělal. Důvody by k tomu měl. Původně ministerstvo dokumentaci žadateli — společnosti Severočeské doly, spadající pod ČEZ — vrátilo, protože neobsahovala vyhodnocení vlivu další těžby na klima. Přestože tento nedostatek v druhém podání nebyl napraven a přestože sami ministerští úředníci vyhodnotili, že další těžba způsobí emise 11,5 milionu tun CO2 ročně, nakonec to nevzali v potaz.

↗

V přímém přenosu tu sledujeme selhání státu, který jde na ruku managementu ČEZ a uhlobaronům. Foto Peter Tkáč, DR 

Nejinak je tomu v otázce zavírání starých uhelných elektráren, které dnes krmí nesmyslné vývozy elektřiny do zahraničí. Namísto aby vláda využila šance, představované novými regulacemi znečištění ovzduší, rozhodla se pomoci jejich provozovatelům vyhnout se limitům zachováním možnosti získat z nich výjimku. Jako první ji dostala elektrárna Chvaletice, jejíž provozovatel, prostřednictvím kyperských schránkových firem podnikající Pavel Tykač, dnes v původně záložním zdroji překračuje projektovaný výkon a podobný osud potká možná na konci letoška nejšpinavější uhelnou elektrárnu Počerady, nezastaví-li vláda její plánovaný prodej Tykačovi.

V přímém přenosu tu sledujeme selhání státu, který jde poslední dvě desetiletí opakovaně na ruku managementu ČEZ a uhlobaronům, místo aby chránil naše zdraví a budoucnost. Není divu, že emise z energetiky dvacet let prakticky nijak neklesly. Přitom víme, že pokud bychom konečně začali jednat a adekvátně podpořili úspory energie a rozvoj obnovitelných zdrojů, jejichž potenciál stagnuje, můžeme se uhlí zcela zbavit právě už do roku 2030. Chybí však politická vůle.

To je hrubá nedbalost v době, kdy víme, že na potřebnou proměnu energetiky, nutnou k tomu, aby oteplení planety nepřekročilo skutečně katastrofické hranice, máme čas odpovídající sotva několika volebním obdobím. Pokud bychom chtěli udržet oteplení pod 1,5 stupněm Celsia, znamenalo by to snížit emise globálně o polovinu právě do roku 2030, za nějž konec těžby na Bílině vláda posunula. Argumenty že „jsme příliš malí“, neobstojí, když jde o existenční ohrožení celé naší civilizace a právě od vyspělých států, jako je Česká republika, se očekává, že se budou chovat zodpovědně.

Uhelná komise, jejíž založení Brabec na jaře pod tlakem studentských demonstrací v ulicích slíbil, to sotva změní. Drtivou převahu v ní totiž budou mít podle všeho příznivci uhlí, takže nebude reprezentovat ani reálné rozložení postojů v české společnosti (proti využívání energie z uhlí je podle studie sociologů z Masarykovy univerzity 56 procent Češek a Čechů, což je víc než evropský průměr), natož aby mohla přijít se skutečně odpovídajícím výsledkem směřujícím k bezodkladnému konci těžby a spalování uhlí u nás.

Místa vyhrazená byznysu byla přidělena asociacím, jež před čtyřmi lety podporovaly dokonce prolomení limitů na dole ČSA, které by vedlo k bourání města Horního Jiřetína. Podobně hrozí, že za odbory budou mluvit zástupci Sdružení odborových organizací Czech Coal, jemuž se přiléhavě přezdívá „Tykačovo ROH“, protože tradičně pracuje jako nátlaková organizace ve prospěch majitele, spíš než že by hájilo zájmy pracujících, když management propouští nebo snižuje mzdy. Zastoupeny nebudou ani obce nesoucí dopady těžby, ani skuteční odboráři z elektráren ČEZu, ba ani asociace jako Komora obnovitelných zdrojů energie.

Ekologické organizace, kterým připadají symbolická dvě místa z devatenácti, by si měly dát pozor, aby se v dobré víře nestaly obětí Brabcových plánů, jak to zařídit, aby se klimatické hnutí nažralo a fosilní průmysl zůstal celý. Přesto je už to, že uhelná komise vzniká, třeba vnímat také jako úspěch občanského tlaku, známku posunu ve veřejné debatě a první vlaštovku možného obratu. Vládnoucí politický a ekonomický establishment se vždy nejdřív snaží prodat odpůrcům statu quo reformy fingované — v podobě komisí, studií a do šuplíku zakládaných „koncepcí“ — než přistoupí na skutečné změny. Také proto je třeba nepolevit, falešná řešení odmítat — a nepřistupovat příliš brzy na příliš velké kompromisy.