V pátek server iRozhlas.cz s odvoláním se na vysoce postavené zdroje z diplomatického prostředí a bezpečnostních složek informoval o zadržení ruského diplomata v České republice z důvodu ilegálního nákupu munice, který měl provádět v Říčanech u Prahy. Vzhledem k vlastnictví diplomatického pasu byla osoba propuštěna a následně v tichosti opustila zemi. 

Jinak by jí s největší pravděpodobností hrozilo to, co dvěma dalším ruským diplomatům na začátku června v souvislosti s kauzou údajné hrozby českým komunálním politikům jedem ricin. Tedy vyhoštění z Česka. Jak známo, posléze také Ruská federace přistoupila k recipročnímu kroku a učinila totéž se stejným počtem českých diplomatů v Moskvě.

Něco podobného, tedy vyhoštění ruských diplomatů — tentokrát v počtu tří — se událo před několika dny také na Slovensku. Jednalo se o odvetu za zneužití ročních víz poskytnutých ruskému občanovi na slovenském konzulátu v Petrohradu. Ten ve své žádosti uvedl nepravdivé informace a následně se měl podle slovenského listu Deník N jako komplic podílet na loňském atentátu v Berlíně, kde byl zavražděn čečenský Gruzínec Zelimchan Changošvili.

Moskva si na krok Bratislavy pospíšila s reakcí. Následovat bude již zmíněný scénář, tedy reciproční vyhoštění slovenských diplomatů z Ruské federace. Tento aktuální případ ale není na Slovensku prvním, pokud se jedná o Rusko. Na podzim 2018 totiž Slovensko vyhostilo ruského vojenského přidělence zřejmě také pro nebezpečné špionážní aktivity.

Porušení Vídeňské úmluvy

Vyhoštění diplomatů tzv. vysílajícího státu je z diplomatického pohledu až krajní krok. Samotné vyhoštění je sice legální, avšak vždy politicky velmi citlivé. Oficiální důvod v nejnovějším slovenském případě je, že tři ruští diplomaté, jejichž jména nejsou známá, vykonávali svou diplomatickou činnost v rozporu s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, která byla sjednána ve Vídni v dubnu 1961 a vstoupila v platnost tři roky poté. A platí nyní pro Českou republiku i Slovenskou republiku.

V ní se v článku 41 uvádí, že osoby požívající diplomatických výsad a imunit jsou povinny nevměšovat se do vnitřních záležitostí přijímajícího státu. Pokud tedy došlo k porušení úmluvy, mohlo se jednat právě o tuto poměrně široce definovanou oblast.

V článku 9 této úmluvy se dále píše, že přijímající stát, v tomto případě Slovenská republika, může kdykoliv a bez povinnosti uvést důvody pro své rozhodnutí oznámit vysílajícímu státu, tedy zde Ruské federaci, že šéf mise nebo kterýkoliv člen diplomatického personálu mise je tzv. persona non grata (nežádoucí osoba), anebo že kterýkoliv jiný člen personálu mise je nepřijatelný. 

V takovém případě vysílající stát podle okolností buď odvolá tuto osobu anebo ukončí její funkci na misi. Není zvykem zveřejňovat detaily vyhoštění diplomatů s cílem zachovat dobré vztahy se státem, který je na diplomatickou misi vyslal.

Diplomaté či „diplomaté“?

Podle slovenského tisku je počet členů ruské diplomatické mise na Slovensku naddimenzován. Podobně už delší dobu popisují numerický stav ruské mise u nás také česká média. Jak je to ale vlastně s počty diplomatů? 

Ve skutečnosti neexistuje jejich optimální nebo přesně stanovené maximální množství platné univerzálně. Již citovaná Vídeňská úmluva v článku 11 pouze uvádí, že není-li zvláštní dohody o počtu členů personálu mise, může přijímající stát požadovat, aby počet personálu mise byl udržován v hranicích, které on považuje za rozumné a obvyklé, se zřetelem k okolnostem a podmínkám v přijímajícím státě a k potřebám příslušné mise. 

Co se týče aktuálního počtu diplomatů na Slovensku, tak podle tzv. Diplomatické listiny zveřejněné na webu tamějšího Ministerstva zahraničních věcí a evropských záležitostí, která byla naposled aktualizována 16. července letošního roku, je za Ruskou federaci třiatřicet akreditovaných diplomatů. Pro srovnání: za USA je to šestadvacet akreditovaných diplomatů přímo na Slovensku, z toho pět je mimo jeho území.

Je to však v případě Ruska hodně? Pokud má stát jisté, řekněme, velmocenské ambice, což je asi v případě Ruské federace příhodné takto popisovat, ať už si o těch ambicích myslíme cokoliv, je pochopitelné, že počet akreditovaných diplomatů bude o něco vyšší. 

Otázka však je, jakou činnost v přijímajícím státu ve skutečnosti vykonávají. Tedy, zda se nejedná spíše o diplomaty v uvozovkách — osoby, které ve skutečnosti pracují pro tajné služby vysílající země a diplomatický pas je pro ně pouze oficiálním krytím.

Přijímající stát má možnost už na začátku odmítnout tzv. agrément, tedy schválení navrhovaného diplomatického zástupce. Pak už je zodpovědností vysílajícího státu, zda jeho diplomaté vykonávají činnost v souladu s citovanou Vídeňskou úmluvou, nebo, diplomaticky řečeno, nad její rámec.

Předvolávání velvyslanců