Kritikové Putina neprorazili ani v novém systému, OBSE poukazuje na podvody
Petr JedličkaRuské parlamentní volby probíhaly tentokrát napůl většinově a napůl proporčně s větším zřetelem na regulérnost. Přesto důsledná opozice opět propadla. Znalci upozorňují na přetrvávající nerovnost podmínek i na chyby samotné opozice.
Ani jeden poslanec v nové Státní dumě — dolní komoře ruského parlamentu — nebude reprezentovat důslednější kritiky Vladimira Putina, respektive režimu, jejž ruský prezident zosobňuje. Odhalují to už oficiální výsledky nedělních voleb. Nejvíce hlasů získalo prokremelské Jednotné Rusko, které bude nyní disponovat čistou ústavní většinou. Mimo ně se dostaly do sněmovny znovu pouze tři strany takzvané prosystémové opozice, jež hlasují v zásadních otázkách vždy s Jednotným Ruskem: národovecky-populistická Liberálnědemokratická strana Ruska (LDPR) Vladimira Žirinovského, komunisté Gennadije Zjuganova a prorežimně eserské Spravedlivé Rusko vedené Sergejem Mironovem.
Rusové volili poslance tentokrát obnoveným kombinovaným systémem, který je vstřícnější k malým straným, a za většího dohledu na regulérnost hlasování. Polovina poslanců se tak vybírala v jednomandátových obvodech z osobností, byla snížena hranice pro vstup do Dumy, v hlasovacích místnostech mohli pobývat pozorovatelé všech stran a podobně.
Přesto neuspěla žádná z liberálních, zelených či důsledně levicových demokratických stran, jež se vůči Putinovu režimu výrazněji vymezují, a neprosadila se ani žádná z občansko-opozičních osobností.
„Volby nepřinesly žádnou senzaci,“ uvedl k výsledku zpravodajský server Gazera.ru. „Strana moci je opět u moci,“ konstatuje podobně list Kommersant blízký ruským velkopodnikatelům.
Otázka příčin
Téměř všichni pozorovatelé připisují větší či menší část viny za porážku samotné opozici. Změny ve volebním systému schválené po mohutných protestech proti podvodům při posledních volbách v roce 2011 byly dle znalců ruské politiky nepřehlédnutelnou příležitostí. Volební komise připustila k volbám tentokrát čtrnáct stran místo minulých sedmi. Klauzule pro vstup do Dumy byla snížena ze sedmi procent na pět a v některých z jednomandátových obvodů stačilo, aby se opozice dohodla na společném kandidátovi.
Předsedkyní Ústřední volební komise byla navíc už na jaře jmenována Ella Pamfilovová, někdejší ombudsmanka, jež má i v opozičních kruzích dobrou pověst.
Volební systém byl z velké části elektronizován. Většina volebních místnosti byla vybavena nejen kamerami, ale i důsledně průhlednými urnami, plentami a informačními tabulemi, což nebývalo v Rusku v minulosti obecným zvykem. Záznam z kamer byl také přenášen živě na internet. Každá strana, jíž bylo povoleno účastnit se voleb, získala právo mít v každé volební místnosti jednoho pozorovatele.
Opoziční strany se přesto nedokázaly dohodnout byť na omezených kompromisech a rozhodly se soupeřit i mezi sebou. Nejznámější liberální uskupení — Parnas a Jabloko — nasadila navíc na kandidátky členy svého letitého vedení typu Michaila Kasjanova a Grigorije Javlinského, kteří jsou všeobecně buď považováni za zkrachovalé, nebo spojováni s rozvratem v devadesátých letech a na občanských demonstracích se na ně píská.
Na rozdíl od německého modelu se totiž ty získané mandáty (přes listinu a přes osobnosti) od sebe v Rusku neodečetly - takže za situace kdy ty menší strany nezískaly mandát ani tím ani oním způsobem, pak došlo k onomu zmíněnému efektu, že mandáty pro ten prokremelský blok byly nakonec fakticky zdvojeny.
------------------------------------------
Jinak ale tyto "volby" ukazují jedno: vytvoření opravdu aktivní, alespoň v zásadě kriticky a racionálně fungující občanské společnosti je opravdu záležitostí pro celé generace. V Rusku prostě neexistuje naprosto žádná tradice, naprosto žádný reálný - historický, kulturní, politický, a tedy ani mentální - základ pro takovouto občanskou společnost v autentickém slova smyslu. Ruská společnost z feudalismu a carského samoděržaví rovnýma nohama skočila přímo do (pseudo)komuinistické totality, s tím samým kultem osobnosti jako za carismu, a s ještě mnohem krutějším pronásledováním každého, kdo projevil snahu a odvahu myslet kriticky, nebo prostě vůbec samostatně.
Jak už řečeno: bude trvat celou řadu generací, nežli se ruská společnost dokáže skutečně, vnitřně zmodernizovat. Alespoň na tu (objektivně nikterak vysokou) úroveň, na které se nachází současná společnost Západu.
Rusko táhne za jeden provaz, aby odčinilo, že "zdřímlo" a ztratilo říši "v dědictví mu danou". Problémy Británie (a s Británií) z tohoto pohledu také docela dobře pochopíme, byť v zemi ještě rozumí slovu gentleman. Zamýšlet by se dalo nad arabským světem, Francií i Německem, nad Maďarskem i nad Českem. Nově se zdá, že také USA začínají mít problém v zásadě téhož typu. Všichni se cítí zneuznaně a mizerně, jen míra jednoty a připravenosti k obětem není stejná. (V Rusku tradičně velká.)
K té mentalitě ruského člověka (a ruského voliče): už před lety konstatoval ruský spisovatel žijící v Mnichově Vladimír Vojnovič, že sovětský systém byl sice poražen, ale že bude trvat celé generace, nežli zmizí také onen pověstný "homo sovieticus". Tedy právě onen člověk, který naprosto rezignoval na jakoukoli vlastní občanskou aktivitu, který se plně smířil se skutečností že za něj vládnou jiní (a svým způsobem to dokonce pokládá za své osvobození) - a který už hledí jenom na to, jak za daných okolností sám vyžít co nejlépe.
To je přece jenom v zásadě jiný přístup nežli v současné době i na Západě narůstající populismus všech těch Trumpů apod: jsou tu samozřejmě určité paralely, ale příznivci a voliči těchto populistů je volí do značné míry právě jako akt o d p o r u vůči vládnoucímu establishmentu - zatímco onen homo (post)sovieticus znovu a znovu servilně dává hlas svému vlastnímu (populistickému) establishmentu.
Na straně druhé ovšem nelze přehlédnout ani ten fakt, že ruský volič do značné míry "hlasoval nohama" - to jest, k volebním urnám se většinově vůbec nedostavil. A v takové Moskvě šla k volbám jenom třetina oprávněných voličů!! Z toho by bylo možno soudit, že ten putinovský režim už zdaleka nemá tu oporu jako kdysi; ale že průměrný ruský volič opravdu nevidí nějakou lepší alternativu.
A za další je nutno vidět ještě jednu věc: s určitým zjednodušením by bylo možno téměř říci, že každý kdo v Rusku vyspěl k postojům a mentalitě opravdu moderního občana - tak ten už dávno vycestoval na Západ. Je tomu opravdu tak: především inteligence, vzdělaní a aktivní lidé masově opouštějí (putinovské) Rusko a usidlují se v zemích Západu. Tím pak ovšem chybějí v samotném Rusku jejich voličské hlasy.