Potenciálně výbušné, velice znepokojující, překvapivě příkré. Těmito slovy hodnotí britští komentátoři čerstvě zveřejněné závěry transparentního vyšetřování smrti Alexandra Litviněnka, někdejšího zaměstnance sovětské KGB, a poté ruské FSB, který v roce 1998 obvinil nadřízené z porušování zákonů a osnování vraždy exilového oligarchy Borise Berezovského, v roce 2000 utekl do Británie a v roce 2006 byl v Londýně právě dle aktuálního potvrzení zavražděn dvěma jinými exzaměstnanci KGB: Dmitrijem Kovtunem a Andrejem Lugovojem.

Transparentní vyšetřování proběhlo do značné míry díky vytrvalosti Litviněnkovy vdovy Mariny, protože britským úřadům se do zveřejňování detailů diplomaticky choulostivé kauzy moc nechtělo, a bylo skutečně rozsáhlé: britští pověřenci sestavili konečnou verzi události z výpovědí dvaašedesáti svědků, stohů zpráv tajných služeb a po konzultaci s řadou odborníků na radioaktivní záření — Litviněnko byl totiž usmrcen dávkou Polonia 210, kterým Kovtun a Lugovoj kontaminovali před schůzkou s Litviněnkem konvičku s čajem.

↗

Při pohledu z České republiky ovšem na závěrech zas nic tak překvapivého není. Každý z pozorovatelů mimo okrajová média, který se zabývá Ruskem, věděl, že Litviněnko nezemřel jenom tak, a věděl rovněž, že čin spáchala zmíněná dvojice, pravděpodobně ne ze své iniciativy.

To, co neznal spolehlivě nikdo a co by úvodní přívlastky zasloužilo, byla odpověď na otázku, do jaké míry byli Kovtun a Lugovoj zaúkolováni vedením FSB, do jaké mafií a do jaké třeba přímo prezidentem Putinem. A tuto odpověď zveřejněné závěry vyšetřování spolehlivě nedaly — zjistilo se pouze, že pachatelé konali v rámci operace FSB, čímž byla potvrzena vazba na ruské oficiální struktury; ale nic víc.

Tedy ano: pověřený soudce sir Robert Owen sice použil při čtvrteční prezentaci výsledků šetření formulaci: „Vezmu-li v úvahu všechny důkazy a analýzy, jež máme k dispozici, mám za to, že operace (...) byla pravděpodobně schválena Nikolajem Patruševem (šéfem FSB) a také prezidentem Putinem,“ která do určité míry výbušná je; ovšem slovo „pravděpodobně“ zde zastiňuje sílu všech ostatních a ruští představitelé si toho hned všimli:

„Tento termín nemá v naší právní soustavě místo a pokud vím, nemá jej ani v soustavách jiných zemí (...) Vnímám tu poznámku jako příklad (...) zvláštního britského humoru (...) Šlo o kvazi-vyšetřování a jeho výsledky (...) nelze brát jako nějaký soudní verdikt,“ uvedl například mluvčí prezidenta Putina Dmitrij Peskov.

Otázka důsledků

Daleko zajímavější než vlastní objevy vyšetřovatelů jsou tedy pro našince jejich důsledky. Rovněž zástupci britské vlády vyjádřili „vážné znepokojení“ a konstatovali „flagrantní porušení mezinárodního práva“; když však ministryně vnitra Teresa Mayová vystupovala k věci v parlamentu, zmínila jen tři čtyři kroky, jež hodlá Vláda Jejího Veličenstva nyní podniknout: předvolání ruského velvyslance k podání vysvětlení, eventuální zmražení účtů pachatelů v Británii a zopakování žádosti Rusku o vydání Kovtuna a Lugovoje, následované případnou žádostí Interpolu, aby vydal mezinárodní zatykač.

Sama Mayová se pak chce ještě setkat s Marinou Litviněnkovou a... to je všechno. Netřeba asi zdůrazňovat, že ruský velvyslanec se bude držet oficiálního výkladu, dle něhož utekl Litviněnko ze strachu před spravedlivým trestem (v nepřítomnosti byl v Rusku odsouzen za zneužívání pravomocí a krádež výbušnin), ale že s jeho smrtí ruská vláda nic neměla. A že Kovtuna a Lugovoje Moskva nevydá.

Británie by přitom mohla na Rusko tlačit i docela účinně: klasický zákaz vstupu pro ruské nejvyšší představitele na britské území by asi moc nezmohl; zmražení všech účtů osob současného ruského establishmentu na Bahamách, Jersey, Kajmanských či Britských Panenských ostrovech a eventuálně i na Kypru by ale mohlo.

A kromě toho je zde dosud nezveřejněný objem informací, které Litviněnko předal po svém útěku do Británie místním tajným službám — protože samozřejmě byl jako každý přeběhlý zaměstnanec tajné služby před poskytnutím azylu vytěžen. Mezi znalými pozorovateli se míní, že měl například detailně popsat, jak ruská FSB prováděla teroristické útoky, jež byly následně připsány Čečencům, a také rozkrýt systém špinavých praní peněz využívaný mafiemi blízkými současnému ruskému vedení.

To zajímavější v případu Litviněnko tedy snad teprve ještě přijde. Vláda Davida Camerona se zatím netváří, že by chtěla podnikat nějaké další kroky, ale může jít o taktiku, a pak: nebude vládnout věčně. Hlasy labouristické opozice v parlamentu se ve zdůrazňování potřeby reagovat tak nebo onak doslova předháněly. A věc zajímá zjevně velice britský tisk.

Lidé kolem Mariny Litviněnkové i britští lidskoprávníci teď téma určitě nepustí a to je dobře. Když totiž skončí podobný případ jenom u „pravděpodobně“, má každá ze stran sklon všechno vykládat jako potvrzení vlastní verze. A pravda zůstane jen jaksi tušená, ovšem každým jinak.