Caucusy v Iowě jako výsměch demokracii? Připomeňme si, jak to funguje u nás

Petr Jedlička

Iowská odnož Demokratické strany USA nezvládla organizaci letošních volebních shromáždění. Z hlediska kvality programových střetů, boje o obsah politiky i zapojení veřejnosti jde ale stále o úplně jinou úroveň, než jakou známe od nás.

Demokratická strana Spojených států má pořádnou ostudu, respektive problém. A zvláště její iowská větev. Podobně zpackané sčítání hlasů jako při iowských caucusech, a nad to opakované mlžení o situaci v následných dnech — to už tu dlouho nebylo. V USA za to schytává kritiku zleva zprava a je to zcela na místě.

Pokud teď neproběhne revize sčítacích archů a neosvětlí se vazby mezi deklarovaným vítězem Pete Buttigiegem a firmou, jež vyvinula spornou sčítací aplikaci, zůstane podezření z manipulace. To může demokraty připravit o důvěru potenciálních voličů i většiny levicového křídla. Konkrétně může pak ovlivnit podzimní volby do Kongresu, na místa guvernérů a přirozeně i střetnutí s Donaldem Trumpem.

Rozhodně je tedy co vysvětlovat, co napravit.

Šíří se nicméně zároveň tady, v českých vláknech sociálních sítích a v médiích, takový škleb nad iowskými caucusy, nad primárkami celkově, a potažmo nad demokracií v USA vůbec: „Jaktože mohou mít stále systém hlasování z 19. století?“; „Je přeci jasné, že je to cinknuté“; „Toto že mají být volby v kolébce demokracie?“, a podobně.

A zde je třeba se pozastavit. Ano, dnešní fungování politiky v USA je v jistém ohledu zpuchřelé do jádra, a právě proto má nyní v domovině kapitalismu takovou podporu osmasedmdesátiletý demokratický socialista Bernie Sanders — podrobněji o tom již brzy. Ale probůh, připomeňme si, jak vypadají „primárky“ v našich českých stranách. A jak se tu vedou programové spory, respektive debata.

Iowských caucusů se mohou účastnit všichni registrovaní příznivci strany, každý ve svém obvodě. V jednotlivých sálech se tak schází k debatám často i několik set lidí. Foto Buster´s Blog 

Živá demokracie

Caucus v USA, nebo-li volební shromáždění, trvá přibližně dvě a půl hodiny. Modelový příznivce strany z daného obvodu přijde na místo konání, kterým je obvykle nějaký sál, kostel či tělocvična. Obejde si stanoviště kampaní jednotlivých kandidátů, podebatuje, dozví se odpovědi na své otázky. V určený čas pak hlasuje tím, že se postaví do blízkosti stanoviště svého vyvoleného.

Caucusu předchází více než půlroční kampaň, během které se koná každý měsíc veliká televizní diskuze, a nad to řada mítinků, menších debat či tzv. town hallů — setkání, při nichž jsou kandidáti konfrontováni nejen s otázkami moderátora, ale i publika a svých konkurentů.

Na vlastních caucusech nehájí potom svůj program kandidát přímo — to by nebylo při počtu volebních obvodů ani fyzicky možné. Hájí jej jeho přesvědčení stoupenci a účastníci kampaně, často dobrovolníci, kterých má každý uchazeč kolem sebe vždycky několik tisíc.

Všichni tito lidé musejí před caucusy podstoupit desítky hodin polemik, aby porozuměli přesně argumentům všech důležitých účastníků primárek, a v posledku na caucusu dokázali s voliči obratně debatovat. Pilují svoje argumenty, promýšlejí program a často i přecházejí k jiným kandidátům, pokud naznají, že jsou jim bližší než jejich původní.

Lex Paulson, koordinátor kampaně pro Američany žijící v zahraničí z tábora Peta Buttigiege — toho Buttigiege, který je obviňován, že v Iowě vyhrál šolichem —, prozradil francouzské státní televizi, že jeho lidé strávili debatní a argumentační přípravou na iowské caucusy dva měsíce (!).

Česká realita

U nás se naproti tomu rozhoduje o nominantech na důležité posty, a potažmo i o programu, buďto ve vůdčích strukturách jednotlivých stran — a tedy zcela izolovaně od veřejnosti a širší politické debaty —, nebo na stranických kongresech. A vezmeme-li jen ty poslední:

  • na sjezdu hnutí ANO na jaře 2019 se, slovy Jana Grubera, „programová diskuse nevedla. S projevy vystoupili pouze kandidáti, několik ministrů a pár hostů (...) Delegáti celý den mlčeli, tu a tam vlažně zatleskali a vše odhlasovali tak, jak se dlouho před sněmem předpokládalo“,
  • na sjezdu ODS v lednu 2020 se strana zase klasicky „přihlásila ke své DNA“. Větší debatu vyvolala jen vystoupení Alexandra Vondry a Pavla Novotného, a to díky své provokativnosti,
  • na sjezdu lidovců se sice zápolilo, ale jen tak, jak shrnují titulky Vladimíra Hanáčka: „Na dobré navázat, špatné opustit“, „Nový impulz bez efektu“ a „Navzdory mediálním zkratkám žádný zvrat“,
  • a ze sjezdu Pirátské strany, která má tedy alespoň své vnitřní internetové fórum, náš zpravodaj shrnuje: „Všichni uchazeči a uchazečky o křesla ve vedení Pirátů ve svých projevech zdůrazňovali nezbytnost prohloubení vnitrostranické diskuse mezi představiteli krajů a předsednictvem. Hovořili o posilování jednotlivých expertních týmu a rozšiřování členské základny. A připomínali, že jedině další tvrdou a poctivou prací se mohou Piráti stát významnou hybnou silou české politiky.“
debatní kemprozpačitými výsledky

Ve Straně zelených jsou zatím veškeré spory odloženy na dobu, kdy stranu půjde označit za zachráněnou. KSČM si pronajal Andrej Babiš a situace v SPD zůstává mimo všechny kategorie.

Ostuda amerických demokratů po Iowě je hrozná, problém například s rolí peněz v americké politice závažný. Z hlediska kvality programových střetů, boje o obsah i reprezentaci politiky a zapojení veřejnosti do těchto procesů jde ale stále o úplně jinou úroveň, než jakou známe od nás.

Caucus může být starý jako Strakonický dudák. Dokud však bude vypadat vnitrostranická větev naší vlastní demokracie tak, jak vypadá, patří se primárky v USA popravě spíše studovat, než se jim smát.