Delegáti mimořádného sjezdu KDU-ČSL zvolili novým předsedou strany poslance a bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečku. Odstoupivšího Marka Výborného tak po roce paradoxně střídá jeho poražený soupeř v loňském finálovém souboji o předsednický post.

Paradox je umocněn faktem, že duel mezi Jurečkou a Výborným v druhém kole volby předsedy na loňském řádném sjezdu KDU-ČSL v Brně byl mnohými komentátory vysvětlován jako střet dvou protichůdných koncepcí směřování strany. Nový předseda Marek Výborný byl loni popisován jako představitel zásadního rozchodu s politikou KDU-ČSL coby součásti socialisticko-oligarchického bloku, jehož součástí podle daných názorů lidovci do roku 2017 byli.

Jejich politika spočívala ve strategii hledání podpory pro dílčí vlastní programové cíle za cenu zásadních ústupků vůči politice ČSSD, a především vůči hnutí ANO, neboť Andrej Babiš byl fakticky nejmocnějším aktérem už v minulé vládní koalici. Marek Výborný se vůči tomuto dědictví v projevu explicitně vymezil, vypočetl hříchy lidovců z předchozího vládního působení a slíbil, že podobné kompromisnictví se už nebude opakovat.

To, že Marian Jurečka vztáhl kritiku přímo na sebe a že poté, co souboj o předsednický post prohrál a nový předseda doporučil delegátům zvolit první místopředsedkyní strany kroměřížskou senátorku Šárku Jelínkovou, dokonce odmítl kandidovat na post místopředsedy, se bral jako důkaz, že Výborný uhodil hřebíček na hlavičku. Úsloví o „potrefené huse“ samozřejmě vždy platí…

Antibabišovsky naladění komentátoři se potom rozepisovali o tom, jak lidovci zúčtovali s neblahou vládní minulostí a s jednoznačně antibabišovským ostnem se vydali vstříc opozičnímu středopravému spojenectví proti současné vládě. Poté, co po roce prakticky ta samá sestava delegátů sjezdu zvolila předsedou právě Mariana Jurečku, se ti samí publicisté začali předhánět ve vyjádřeních, že „loňský rok neplatí“, a že naopak lidovci volí cestu do Babišovy náruče. Není to tak jednoduché.

Nový impuls bez efektu

Delegáti loňského sjezdu KDU-ČSL si ve většině nepochybně uvědomovali, že dědictví vládního angažmá v Sobotkově vládě s ČSSD a ANO v letech 2014 — 2017 je kontroverzní, a že by proto bylo do budoucna vhodnější spíše o něm nemluvit, než se do něj bořit po pás. Proto provedli poměrně zásadní personální diskontinuitu s předchozím předsednictvem (v němž seděli tři členové někdejší vlády a další poslanci, kteří byli součástí vládní koalice) a zvolili do předsednictva nejen poslaneckého nováčka Výborného a senátorku Jelínkovou, ale taktéž trojici komunálních politiků — náměstků primátorů tří statutárních měst.

Jedinou kontinuitu tak představoval pouze předseda poslaneckého klubu Jan Bartošek, který coby místopředseda Poslanecké sněmovny i strany zažil v minulém období s Babišem nejeden mediální konflikt. Jenomže do zářijové tragédie v rodině předsedy Marka Výborného uteklo od sjezdu přesně půl roku a očekávaný nárůst preferencí, spojený s novým impulsem po sjezdu, se v průzkumech stále nedostavoval.

Jméno nového předsedy si kromě skalních lidovců a politicky interesovaných skupin populace prakticky nikdo nestihl osvojit. V chóru opozičních hlasů v kontextu „Letné“, kterou jarní měsíce loňského roku přinesly, ten lidovecký doslova zanikal. Snaha najít nějaké převratné „monstrtéma“ a vygenerovat českého Sebastiana Kurze působila u některých představitelů KDU-ČSL spíš směšně než v souladu s očekáváními většinového obyvatelstva.

Pouze dílčí úspěch KDU-ČSL v květnových volbách do Evropského parlamentu ukázal, že stranická základna drží, když se skrze tradiční cesty a témata zmobilizuje skalní voličské jádro a k němu se přibalí hlasy, které dokáží oslovit schopní jednotlivci, představující nové tváře strany.

Takovou tváří byl například mladý jihočeský historik František Talíř, známý katolické mládeži jako moderátor celostátních a mezinárodních setkání, který se počtem téměř deset tisíc preferenčních hlasů zařadil za trojici dosavadních lidoveckých europoslanců. Talířův úspěch však nebyla primárně zásluha stranického vedení a jeho členů.

Je tedy celkem zřejmé, že když byli delegáti sjezdu KDU-ČSL opět po roce postaveni do situace nucené převolby předsedy strany s tím, že nový Marek Výborný k dispozici nebyl, vsadili na jistotu. A zvolili novým předsedou poraženého finalistu loňského klání.

Babiš není lidoveckým kompasem

Výše uvedené komentáře protibabišovských publicistů apriori předpokládají, že úběžníkem, kolem kterého se v české politice dnes vše točí, je právě premiér Andrej Babiš. Jinak řečeno že vše, co souvisí s politikou nejen současné, ale i předchozí vlády, se odvozuje pouze z jeho osoby, z jeho střetu zájmů a z jeho politického byznysu.

Čím více je tento obraz ovšem umocňován, tím více rozumíme příčinám předchozího neúspěchu minulého vedení KDU-ČSL oživit stranické preference. Pokud se prakticky jediným relevantním tématem české politiky stal Babiš, znamená to, že jediná cesta, jak zaujmout mainstreamovou mediální i voličskou scénu je vymezovat se vůči němu.

Jestliže však tato vymezení znějí unisono napříč blokem pěti stran, těžko lze rozeznat jednu od druhé. Proto se nabízí koaliční spojenectví minimálně těch opozičních stran, které jednak nemají tak výrazný potenciál zaujmout novými neotřelými tématy samostatně, jako se to daří Pirátům, a zároveň jsou v součtu svých preferencí téměř na stejné úrovni jako ANO.

Výsledky mimořádného sjezdu tak byly dopředu nahlíženy jako vnitrostranické referendum o tom, jestli lidovci mají do takového projektu jít či nikoliv. Kandidáti byli tlačeni do situace deklarovat, ke komu mají blíže a jestli si umí představit koalici s tím či oním.

Otázky „víc doprava, nebo víc doleva“ byly v KDU-ČSL po dlouhá desetiletí vždy jakýmsi kompasem, ke které vnitřní frakci se daný politik hlásí. Nejpozději od odchodu Miroslava Kalouska a následného volebního propadu jeho oponentů v čele s Cyrilem Svobodou jsou však podobné otázky spíše scestné.

KDU-ČSL totiž není v pozici, kdy by si mohla vybírat koaliční partnery do vlády. KDU-ČSL je v situaci, kdy bojuje o to, aby na scéně vůbec přežila. Spoléhat se na vlastní skalní základnu, doufat ve svých šest procent a potom za cenu zásadních programových ústupků péct vládu s tím, kdo zrovna volby vyhrál, to je strategie, kterou kdyby libovolný předseda strany zvolil, patrně by se zapsal do dějin jako její definitivní hrobař.

Marian Jurečka sice patří k lidoveckým představitelům, kteří chtějí primárně budovat identitu strany na tradičních obsazích a asociacích, zároveň ale dobře ví, že podobný postup není spojen s fatalismem spoléhání se na tradiční voliče. Chápe, že základem pro potenciální růst je snaha o výraznost a zřetelnost.

Ještě více si to uvědomili i delegáti sjezdu poté, co kromě něj, Šárky Jelínkové a Jana Bartoška posadili do předsednictva místo neznámých komunálních politiků opět výraznější jména: předsedu výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Ondřeje Benešíka a europoslance Tomáše Zdechovského. Jediným komunálním politikem v předsednictvu tak zůstává náměstek brněnské primátorky Petr Hladík, jemuž však nelze upřít schopnost zaujmout i mimo lokální či regionální kontext.

Na dobré navázat, špatné opustit

Zmíněná dílčí kontinuita s minulostí, ztělesněná postavou předsedy Mariana Jurečky, byla mohutnou mediální smrští během několika prvních hodin po jeho zvolení označena za poklonkování Andreji Babišovi a otevírání se lidovců spolupráci s hnutím ANO. Personální složení předsednictva i první vyjádření jeho členů však svědčí o tom, že budoucí směřování strany zůstává zcela v kontinuitě s předchozím vývojem a snaha hrát aktivně roli důsledné opozice vůči Babišově vládě lidovcům vyhovuje.

Svědčí o tom například i sjezdové usnesení výrazně kritizující jak obsah, tak způsob přípravy nového stavebního zákona, které se velké mediální publicitě netěšilo, a přesto bylo daleko zajímavější než úvahy o tom, ke komu mají lidovci blíž. Dílčí kontinuita je však rozpoznatelná nejen v návaznosti na snahy Výborného vedení najít svou jasnou odlišitelnou pozici v množině opozičních stran, ale i na předchozí vládní angažmá v oblastech, kde lidovci uspěli.

Marianu Jurečkovi lze například vyčítat přílišnou ústupčivost Andreji Babišovi v rámci nastavení systému plateb nárokových dotací v rámci společné zemědělské politiky. Jurečka však během tří let taktéž dosáhl celkového zvýšení prostředků v rámci rozpočtové kapitoly Ministerstva zemědělství, což vedlo k výraznějšímu přerozdělení většího množství peněz na český a moravský venkov skrze národní dotační programy.

Zemědělci, starostové malých obcí, ale i jejich obyvatelé toto dobře vědí. Nikoliv v roce 2017, ale teprve nyní je možné na tyto výsledky aktivně upozorňovat jako na něco unikátního a záslužného, neboť teprve nyní vynikne kontrast někdejšího vládního působení lidovců v Sobotkově vládě s politikou vlády současné.

Marian Jurečka není ministrem vlády Andreje Babiše. Byl ministrem vlády Bohuslava Sobotky a trestem za chyby, kterých se v ní lidovci dopustili, byl jejich slabší volební výsledek ve sněmovních volbách v roce 2017.

Není proto jasné, proč by z těch samých důvodů měl následovat propad ve volbách příštích. Spíše než dědictví předminulého vládního angažmá by k němu vedla pasivita, nevýraznost a neschopnost zaujmout voliče něčím jiným než přirozenou obhajobou své vlastní práce.

Důvěryhodnost, kterou nelze natrénovat

Léta se hovoří o tom, že lidovci by se měli naučit jít s dobou, zlepšit své PR, podstoupit mediální trénink a oslovit tak „digitální generaci“ voličů. Tyto teze padají jistě na úrodnou půdu v tom, kolik lidovci vynakládají na marketingovou prezentaci sebe sama nejen stranických peněz, ale i lidských a materiálních zdrojů.

Přesto však tradiční stoletá značka nemůže zaujmout šuntem efektně zabaleným do zlatého alobalu. Tím by byla sebestylizace do něčeho, čím nejsou a čím být ani nemohou. Zahrát lze leccos na divadelních prknech nebo před kamerou, ale v politice zavedené strany je třeba spíše umět prodat sebe sama ve své přirozenosti.

Lidovci by tak jako strana s největším počtem komunálních politiků, starostů, místostarostů, radních i obecních zastupitelů, měli ukazovat především detailní úspěchy své práce. Ukazovat, že řeší reálné problémy lidí: kde budou bydlet, jak se dostanou do zaměstnání, čím budou topit, svítit, jak budou moct trávit čas se svými dětmi, příbuznými či přáteli.

Takovéto podněty a řešení potom přenášet do vrcholné politiky a dělat z nich zásadní témata, kde na prvním místě stojí rozum a rozvaha, nikoliv snaha lacině prorazit. Konzervativní pohled na rodinu, venkov či zemědělství lidovcům věří každý.

Je potřeba ukázat i konzervativní pohledy na „digitální revoluci“, na klimatickou změnu, na Evropskou unii, na vzdělání jako hodnotu, která se nedá jenom přepočítat na peníze. A ve všem tomto být racionální a zároveň pozitivní, neboť tradiční křesťanský pohled na realitu není skepse až za hrob, ale naopak přitakání reálnému světu, v němž žijeme a který chceme předat svým potomkům.

Nutno podotknout, že osobnosti, které si lidovci zvolili do předsednictva na mimořádném lednovém sjezdu, jsou v úhrnu s to svojí dlouhodobou prací tento inteligentní konzervatismus věrohodně reprezentovat. Dejme jim šanci.