V půlce ledna zaplnili královéhradecký kulturák Střelnice ti ze sociálních demokratů, které zajímá jak budoucnost strany, tak její programové směřování. Debatní kemp měl přinést čerstvé nápady, ale též sblížit partajní špičky s činorodými řadovými členy. Podle ohlasů zúčastněných se obojí povedlo. ČSSD má z čeho brousit program pro krajské i sněmovní volby a navíc posílila týmového ducha.

To je o to důležitější, že se o ní poslední dobou často hovořilo v souvislosti s dubiózními solitéry ražení Jaroslava Foldyny či Jiřího Zimoly. Jeho ústup ze scény byl dokonán na víkendové konferenci jihočeské sociální demokracie. Až do ní byl Zimola jejím předsedou, navíc na minulé konferenci si řekl o roli volebního lídra do regionálního klání.

Teď je vše jinak. Zimolovo srdce zaplálo pro hnutí Změna 2020, které chtěl upíchnout do koalice s ČSSD. Působilo to částečně jako snaha získat společnou kandidátní listinu plně pod Zimolovu kontrolu, částečně jako pokus oranžové tunelovat ve prospěch svého B-týmu.

Řeči o „změně“ byly tím podivnější, že sociální demokracie by si měla spíš přát, aby dál platil status quo. Vždyť kraj už léta řídí, nyní v osobě hejtmanky Ivany Stráské.

Zimola kolegy jaksepatří namíchl — svými záměry i rozhovory pro média, v nichž si z ČSSD dělal terč. A tak si vybrali nového předsedu, místostarostu Volyně Václava Valhodu, i lídryni do voleb, kterou se stala původně váhající Stráská. Kandidátku sestaví sami.

Jakkoliv sociální demokraté napříč republikou kroutí hlavou nad nemastnými neslanými výkony předsedy Jana Hamáčka a vedou už opět úvahy na téma „kdo po něm“, podařilo se přinejmenším uhasit spalující při, zda být či nebýt ve vládě s ANO. Palec nahoru pro koalici sice hraničí se sebevražednou misí, horší by ale byla nejistota a nekonečné pochybnosti.

K dobrým zprávám pro Lidový dům patří ofenzivní působení Jany Maláčové a Lubomíra Zaorálka v ministerských funkcích. Sem tam se jim sice podaří nějaký přešlap, leč platí, že nic nezkazí jen ten, kdo nic nedělá.

Růžovou zahradou však sociální demokracie nekráčí. Její bídné preference zamrzly a ani o střelbu do vlastních kolen není nouze. Například když senátoři ČSSD navrhli na veřejného ochránce práv Víta Alexandra Schorma (vládního zmocněnce u Evropského soudu pro lidská práva) a Hamáček později prohlásil, že ve Sněmovně sociální demokracie pro návrh pravicového Senátu ruku nezvedne.

Zato podpořil kandidaturu expolitika a někdejšího kontroverzního zástupkyně ombudsmanky Stanislava Křečka. Co už víc symbolizuje stagnaci demokratické levice…?

Nešťastná je též debata nad reformou sociálních dávek z pera Maláčové. Místo toho, aby ČSSD situaci využila k navázání dialogu s občanským sektorem a aktivistickým prostředím, s nimiž má v sociální oblasti totožné cíle, začala vzrušená výměna názorů, která pronikla i na titulní stránky novin.

Otazníky se vznášejí též nad mediálně propíraným plánem části sociálních demokratů propojit zájmy nebydlících občanů, obcí a stavařů při výstavbě bytů. Není v českém prostředí propojování privátního a veřejného sektoru riskantní? Nepřinese nakonec ušlechtilý záměr nakonec nejvíc vítězů mezi developery? Nebylo by moudřejší zvykat populaci na model nájemního bydlení, umožňující i větší mobilitu?

Možná by bylo lepší některé představy a vize nejprve důkladně interně probrat, pak zapojit i experty zvenčí a až poté plnit sdělovací prostředky. Tradičně otevřený přístup ČSSD by byl přínosem, jedině kdyby strana uměla své plány na veřejnosti obhájit a nepůsobila zaskočeně při první větší polemice.

Při dodržení zásady „dvakrát měř, jednou řež“ by mohly oranžové podněty rezonovat mnohem víc. ČSSD to má zapotřebí. Lidé by měli vědět, že je zde reprezentantka autentické levicové politiky, která pouze nesliní prst podle výsledků marketingových průzkumů.

Pokud ČSSD přijde o kreativitu a tah na branku, může předat klíč od levicové zbrojnice novým projektům, jako je Budoucnost či Skutečná levice. Nevěřím ani náhodou, že by se zrovna jim vedlo lépe. Mohly by se však aspoň tvářit jako nepopsaný — a nepokaňkaný — list papíru.

Přitom dlouhý příběh sociální demokracie je ve skutečnosti obdivuhodný, pro společnost přínosný. A nezaslouží si, aby skončil jen kvůli několika chybným krokům.