Je xenofobie nemoc?
Jiří KubičkaČeská republika není ostrov. Je však xenofobie opravdu to, za co je všeobecně považována? A proč měl Steve Jobs strach z knoflíků?
Xenofobie není fobie v psychiatrickém slova smyslu, jako je třeba agorafobie (strach z volného prostoru), arachnofobie (strach z pavouků) či kompoundofobie (strach z knoflíků), školní fobie či strach ze „zeleniny, která divně křupe“.
Podle u nás užívané Mezinárodní klasifikace nemocí jsou fobie „skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovaných situacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Pacient se těmto situacím vyhýbá‚ a pokud tak neučiní‚ trpí v nich strachem. Zájem pacienta se soustřeďuje na jednotlivé příznaky‚ jako je palpitace nebo pocit na omdlení‚ a často jsou spojeny s druhotným strachem ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení.“
Psychiatři a kliničtí psychologové se ve svých ordinacích nijak masově nesetkávají s lidmi, kterým by při setkání s cizincem prudce bušilo srdce, měli pocit na omdlení či strach, že zešílí a chtěli se ze své fobie vyléčit.
Proč se málokdo chce léčit z xenofobie? Důvodů je více.
- Pravá fobie je takzvaně egodystonní: pacient pociťuje strach jako něco, co je mu cizí, co se mu vnucuje, nemyslí si například, že je rozumné bát se pavouků, jen si nemůže pomoci. Za svůj strach se někdy stydí a tají ho. Za xenofobii se lidé většinou nestydí, někdy jsou na ni dokonce hrdí a především ji hlasitě proklamují, chtěli by, aby ji ostatní sdíleli. Vyjadřování xenofobních postojů se stává součástí společenské identity, je egosyntonní.
- Pravá fobie je ryze individuální, neopírá se o všeobecné představy o nebezpečnosti svého předmětu. Většinou ji oběť nemá vysvětlenou ani sama pro sebe a pro druhé může být zcela nepochopitelná. Xenofobie je jev společenský, představy o tom, co je natolik cizí, abychom to odmítali, se rodí a udržují v celospolečenském diskursu.
- Lidé vyjadřující averzi k cizincům nevidí problém v sobě, ale v druhých, v cizincích a těch, co jejich odpor nesdílejí. Chtěli by se spojit s lidmi sobě blízkými a z tohoto společenství vyloučit cizí elementy.
↗
Podle u nás užívané Mezinárodní klasifikace nemocí jsou fobie „skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovanýchsituacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Ilustrace Archiv DR
Steve Jobs byl mocný muž. Mohl si dovolit nedbat na konvence a chodit tak skoro pořád ve svém proslulém roláku bez knoflíků. Dokonce mohl chtít po podřízených, aby v jeho blízkosti knoflíky nenosili. Až na setkání s presidentem USA si přeci jen oblek s knoflíky vzal.
Nevím, jestli je pravda, že Jobsova mírná kompoundofobie přispěla k tomu, že se rozšířilo ovládání různých přístrojů pomocí dotykových displejů místo tlačítek. Možná Jobsovi opravdu tlačítka vadila proto, že podobně jako knoflíky na oblečení vyčnívají a narušují hladký povrch. Ovšem z pohledu výrobců elektroniky má takový trend především očividné technické a ekonomické výhody. U smartphonů v poslední době převládl design bez fyzické klávesnice: asi k tomu nevedou kompoundofobní důvody, jako spíš že nikdo nepřišel na to, jak vybavit telefon hardwarovou klávesnicí, aniž by byl buď o hodně větší nebo měl menší display.
Možná jsou opravdu lidé, kteří dávají přednost hladkému homogennímu nenarušovanému tvaru. Jiní zase mají spontánně rádi knoflíky, tlačítka a klávesy. Většina je schopna ocenit obojí. Ve vztahu k cizincům je to asi podobné. V lidech dříme jak touha po hladkém a homogenním povrchu společnosti bez příliš vyčnívajících cizinců, tak uznání, že cizinci jsou přece jen lidé jako my.
Název „xenofobie“ se již ujal a nemá smysl ho potírat s poukazem na to, že fobiím v psychopatologickém slova smyslu se xenofobie podobá jen málo. Význam slova je v tom, jak se užívá. Rozborem etymologie slova se nedobereme jeho významu, ani se nic nedozvíme o skutečnosti, kterou označuje. Slovo „xenofobie“ svádí k tomu, abychom se soustřeďovali na jednotlivce a jejich emoce, především emoci strachu, je to ale jev společenský.
Společnost se skládá z jednotlivých lidí, ale z toho neplyne, že o ní můžeme uvažovat stejně, jako uvažujeme o jednom člověku. Neexistuje množina xenofobů, kteří jsou všichni stejní, prožívají stejný strach a mají ke svým postojům stejnou motivaci.
Například spojování uprchlíků islámského vyznání a islámského terorizmu. Co k tomu konkrétního člověka vede? Má strach, chce strašit, pociťuje nenávist, chce ji vyvolat, připojuje se k převládajícím názoru, chce z tohoto postoje vytřískat politický kapitál, líbí se mu vyjadřovat se nenávistně společensky přijatelným způsobem, říká to prostě proto, že to tak vidí? Je dnešní xenofobie zaměřena hlavně proti uprchlíkům nebo proti Německu, EU či neoblíbeným politickým uskupením u nás?
Lidé málokdy dělají cokoliv jen z jednoho důvodu. A ten mix je asi člověk od člověka různý. Nezdá se mi, že by šlo hlavně o strach, extrémní projevy xenofobie jsou spíše nenávistné než ustrašené. U politiků je zase nasnadě, že jim jde hlavně o to, že se chtějí politicky udržet či prosadit.
V debatě o migrantech se u nás nadměrně psychologizuje. Odpor proti migrantům se vysvětluje tu přirozeným strachem, tu poněkud sofistikovaněji sadistickou slastí. „Sluníčkářům“ či „pseudohumanistům“ je zase připisována motivace dojímat se vlastní dobrotou či snaha zavděčit se mocným silám sídlícím zřejmě kdesi za českými hranicemi.
Ale „sluníčkář“ i „xenofob“ jsou abstraktní entity, není to jeden člověk, jehož pocitům bychom snad mohli rozumět, poznat, zda je upřímný nebo pokrytec. Psychologizující argumenty nikdy nikoho nepřesvědčí. Důležité a prokazatelné je to, co člověk říká, ne jaké motivy k tomu má — ty se většinou nedají dokázat. „Xenofobové“ netvoří stabilní a kompaktní skupinu a málokdo se za xenofoba sám označuje.
Společenské děje nelze vysvětlovat kauzálně. Když veřejný činitel vyjadřuje xenofobní postoje, tak nejen vychází vstříc náladám svých potenciálních voličů, ale sám také tyto nálady spoluvytváří. Působení není lineární ale cirkulární, dochází k eskalaci.
S myšlenkou cirkulární kauzality ve svém článku sofistikovaně pracuje Filip Outrata. Pokud mu dobře rozumím, tvrdí, že přehnaně positivní líčení islámu přispívá k islamofobii, nahrává Konvičkovi. Na obecné rovině je tento argument validní: extrémy se posilují. Ale jsou extrémně pro-islámské hlasy tak silné a tak slyšitelné, aby vůbec nějakou reakci vyvolaly?
Lidé veřejně činní mají velký vliv, ale v pozici zodpovědnosti jsme všichni. O tom, jaké názory převládnou, nerozhodují jen projevy politiků a debaty v televizi, ale také miliony rozhovorů v rodinách, hospodách a při letmých setkáních. Záleží na každém, jak se do této rozpravy zapojí.
Česká republika není ostrov, je poměrně malá. Nemůže se vůči světu uzavřít tak, jako to udělalo Japonsko v éře Edo (1603—1868). Izolace Japonska by pod tlakem modernity dříve nebo později skončila, i kdyby na zavřené dveře Japonského císařství nezaklepaly dělové čluny admirála Perryho.
Můžete se zkoušet před světem uzavřít, ale to neznamená, že svět nepřijde za vámi. Jak říká Lars von Trier v seriálu Království: „Největší strach je za zavřenýma očima.“ Možná i za zavřenými dveřmi.
Diskuse
JP
September 25, 2015 v 17.47
Kořeny xenofobie - společenské nebo psychologické?
Pane Kubičko, Váš text zjevně směřuje k závěru, že kořeny fenoménu označovaného jako xenofobie není možno hledat v oblastech lidské psychiky, pro kterou je příslušná psychologie respektive psychiatrie, nýbrž se jedná o záležitost zprostředkovanou společensky, působením celospolečenského dialogu respektive "šeptandy", s konečným prosazením se určitých stereotypů a náhledů.
Ač neodborník na poli psychologie, přesto bych - byť i třeba jen v zájmu dialogického zvažování různých možných perspektiv - některá Vaše tvrzení zkusil vykládat jiným způsobem.
Tak za prvé: i když vyjdeme z toho, že ty xenofobní nálady jsou společensky zprostředkované - v tom společenském dialogu jsou nepřetržitě přetřásána všechna možná témata, a jsou diskutovány všechny možné postoje: proč se tedy u určité skupiny lidí nakonec spolehlivě prosadí právě ty postoje xenofobní? Nestojí za tím přece jenom nějaké psychické predispozice?
Dále: jestliže tvrdíte, že xenofobie nemá stejné příznaky strachu či odporu jako "klasické" fobie, pak svého času před léty byl německou policií odposlechnut telefonický rozhovor mezi dvěma příslušníky neonacistické scény, kdy se jeden svěřoval tomu druhému, že "jakmile uvidím nějakého Kebaba (čili: Turka), tak se mi udělá okamžitě špatně". Takže, jak se zdá, i ta xenofobie může mít evidentní psychosomatické projevy a souvislosti. (I když samozřejmě by bylo možno diskutovat o tom, co je zde primární: zda hluboký niterný odpor proti všemu cizímu, anebo "naučená" xenofobie, která se časem natolik prohloubila, že zasáhla nakonec i tu psychovegetativní rovinu.)
Dále bych oponoval Vašemu tvrzení, že lidé se za xenofobii nestydí, zatímco za "pravé" fobie ano: daleko spíše bych tvrdil pravý opak, mnoho lidí se sice artikuluje jednoznačně xenofobně - ale kdo sám už o sobě p ř i z n á, že je xenofob? Naopak, tato xenofobie se ukrývá za všechny možné (pseudo)argumenty, žongluje se s terorismem, islamismem, zavlečením nemocí a vším možným - jenom aby dotyčný nemusel přiznat, že ve skutečnosti je to on sám, kdo nedokáže překonat svůj niterný odpor vůči cizímu elementu.
Váš argument, že klasické fobie jsou spojené se strachem, zatímco "xenofobie" daleko spíše vykazuje znaky agresivity, při bližším pohledu asi sotva obstojí: pokud bychom vyšli z toho, že xenofobie má atavistické kořeny, tedy v prapůvodním strachu z příslušníka cizí, potenciálně nepřátelské tlupy, pak je jen samozřejmé, že tato fobie byla bezprostředně spojena s pocity agrese: potenciálního nepřítele eliminovat, tedy zabít. Z tohoto hlediska je i tedy "moderní" xenofobie s její agresivitou vůči cizincům docela dobře vysvětlitelná.
Těmito mými poznámkami naprosto nehodlám fenomén xenofobie jednostranně psychologizovat. Podle všeho se opravdu zdá, že zde s nějakým monokauzálním vysvětlením nevystačíme. A zřejmě je tento fenomén podmíněn jak psychologicky/evolučně, tak i společenským a kulturním kontextem.
Ale v každém případě Vám dám plně za pravdu, že nakonec přijde vždycky na to, jak se chová, jaké postoje zaujímá každý konkrétní jedinec. Neboť ani nějaká - evolučně už opravdu hodně vzdálená - psychická podmíněnost, ani převládající společenské nálady respektive předsudky nakonec nikoho nezbavují odpovědnosti za jeho vlastní postoje. Nakonec se každý sám pro sebe - a sám za sebe - musí rozhodnout, jestli se k ostatním lidem bude chovat vstřícně, anebo je paušálně odmítne jenom proto, že jsou "cizí".
Tento vztah k cizím je nakonec jenom specifickým projevem vztahu k ostatním lidem vůbec.
Ač neodborník na poli psychologie, přesto bych - byť i třeba jen v zájmu dialogického zvažování různých možných perspektiv - některá Vaše tvrzení zkusil vykládat jiným způsobem.
Tak za prvé: i když vyjdeme z toho, že ty xenofobní nálady jsou společensky zprostředkované - v tom společenském dialogu jsou nepřetržitě přetřásána všechna možná témata, a jsou diskutovány všechny možné postoje: proč se tedy u určité skupiny lidí nakonec spolehlivě prosadí právě ty postoje xenofobní? Nestojí za tím přece jenom nějaké psychické predispozice?
Dále: jestliže tvrdíte, že xenofobie nemá stejné příznaky strachu či odporu jako "klasické" fobie, pak svého času před léty byl německou policií odposlechnut telefonický rozhovor mezi dvěma příslušníky neonacistické scény, kdy se jeden svěřoval tomu druhému, že "jakmile uvidím nějakého Kebaba (čili: Turka), tak se mi udělá okamžitě špatně". Takže, jak se zdá, i ta xenofobie může mít evidentní psychosomatické projevy a souvislosti. (I když samozřejmě by bylo možno diskutovat o tom, co je zde primární: zda hluboký niterný odpor proti všemu cizímu, anebo "naučená" xenofobie, která se časem natolik prohloubila, že zasáhla nakonec i tu psychovegetativní rovinu.)
Dále bych oponoval Vašemu tvrzení, že lidé se za xenofobii nestydí, zatímco za "pravé" fobie ano: daleko spíše bych tvrdil pravý opak, mnoho lidí se sice artikuluje jednoznačně xenofobně - ale kdo sám už o sobě p ř i z n á, že je xenofob? Naopak, tato xenofobie se ukrývá za všechny možné (pseudo)argumenty, žongluje se s terorismem, islamismem, zavlečením nemocí a vším možným - jenom aby dotyčný nemusel přiznat, že ve skutečnosti je to on sám, kdo nedokáže překonat svůj niterný odpor vůči cizímu elementu.
Váš argument, že klasické fobie jsou spojené se strachem, zatímco "xenofobie" daleko spíše vykazuje znaky agresivity, při bližším pohledu asi sotva obstojí: pokud bychom vyšli z toho, že xenofobie má atavistické kořeny, tedy v prapůvodním strachu z příslušníka cizí, potenciálně nepřátelské tlupy, pak je jen samozřejmé, že tato fobie byla bezprostředně spojena s pocity agrese: potenciálního nepřítele eliminovat, tedy zabít. Z tohoto hlediska je i tedy "moderní" xenofobie s její agresivitou vůči cizincům docela dobře vysvětlitelná.
Těmito mými poznámkami naprosto nehodlám fenomén xenofobie jednostranně psychologizovat. Podle všeho se opravdu zdá, že zde s nějakým monokauzálním vysvětlením nevystačíme. A zřejmě je tento fenomén podmíněn jak psychologicky/evolučně, tak i společenským a kulturním kontextem.
Ale v každém případě Vám dám plně za pravdu, že nakonec přijde vždycky na to, jak se chová, jaké postoje zaujímá každý konkrétní jedinec. Neboť ani nějaká - evolučně už opravdu hodně vzdálená - psychická podmíněnost, ani převládající společenské nálady respektive předsudky nakonec nikoho nezbavují odpovědnosti za jeho vlastní postoje. Nakonec se každý sám pro sebe - a sám za sebe - musí rozhodnout, jestli se k ostatním lidem bude chovat vstřícně, anebo je paušálně odmítne jenom proto, že jsou "cizí".
Tento vztah k cizím je nakonec jenom specifickým projevem vztahu k ostatním lidem vůbec.
PM
které se skrývají za mnohdy i zdánlivě kongruentní obhajobou představ "korektních hodnot vlastního světa", je známou studnicí úspěšné demagogie desperátů s politickým talentem.
A zvláště v dnešním prostředí, ve kterém tržní hodnota je klíčem výkladu etiky.
Tradiční xenofobie ostrovanů je tak navíc přiživována plody neoliberální morálky duchadoby ..............bych mínil.
A zvláště v dnešním prostředí, ve kterém tržní hodnota je klíčem výkladu etiky.
Tradiční xenofobie ostrovanů je tak navíc přiživována plody neoliberální morálky duchadoby ..............bych mínil.
JN
"Za xenofobii se lidé většinou nestydí, někdy jsou na ni dokonce hrdí a především ji hlasitě proklamují." ... "Málokdo se za xenofoba sám označuje."
Lidi se nestydí za projevy odporu k cizincům, většinou ale nepřijímají označení xenofobie. Označují se například za rozumné, vlastence a tak podobně.
Například v Pravém prostoru najdeme větu: „Běžně se operuje s tím, že je třeba „zastavit nenávistnou xenofobní hysterii“. Tedy hlasitě deklarovaný odpor k tomu, abychom tyto ekonomické vypočítavé migranty, kteří přicházejí pobírat sociální dávky, přijali, protože politickým elitám to udělá dobře“
Například v Pravém prostoru najdeme větu: „Běžně se operuje s tím, že je třeba „zastavit nenávistnou xenofobní hysterii“. Tedy hlasitě deklarovaný odpor k tomu, abychom tyto ekonomické vypočítavé migranty, kteří přicházejí pobírat sociální dávky, přijali, protože politickým elitám to udělá dobře“
Bezohledne, nasylne donuceni Japonska ke kontaktu s USA dalo vznik k laskyplnemu vztahu, ktery po mnoha letech vyustil v tisice mrtvych v Perlovem zalivu. Dodnes budeme tezko hledat xenofobnejsi zemi, nez je Japonsko. Najdete snad nekde v Cechach na obchodech napis "Vstup cizincu nezadouci " ?
Pokud priliv cizincu vyusti do takovych pomeru, budeme na dnesni uroven xenofobie vzpominat jako na zlate casy tolerance.
Pokud priliv cizincu vyusti do takovych pomeru, budeme na dnesni uroven xenofobie vzpominat jako na zlate casy tolerance.
Rozlišování „my“ a „oni“ , blízkého a cizího, exogamie a endogamie atd. je opravdu určitá antropologická konstanta. Z toho ale neplyne, že jí odpovídá nějaká hluboká niterná pohnutka, která je u všech stejná a je podstatou xenofobie. Ve Vašem příkladu těch dvou nácků mluvících o „kebabech“ jeden z nich tvrdí, že se mu z Turků dělá špatně. Je mi z toho na zvracení je expresivní vyjádření hnusu (ne strachu), kterému většinou žádná skutečné nutkání na zvraceni neodpovídá, je to obrazné vyjádření. Ti dva se utvrzují ve své identitě Němců, pro které jsou Turci až tak cizí, že jsou jim fyzicky odporní oni i jejich jídlo. Jsou pro ně nečistí ne nějakou konkrétní smyslově vnímatelnou vlastností, ale rituálně.
Kulturně odlišné skupiny si můžou být rituálně nečisté vzájemně: například lidé, kteří si zadek umývají vodou a neberou jídlo do levé ruky si můžou hnusit lidi, kteří pužívají toaletní papír a jedí oběma rukama, stejně jako naopak.
Já myslím, že xenofobie žádnou podstatu nemá: je to názorový komplex, ke kterému se lidé připojují z rozličných pohnutek a na který se různé politické motivace nabalují. Rozlišení "my" a "oni" je sice universální, ale nemá žádný universální obsah.
September 26, 2015 v 9.43
Souhlasím s panem Kubičkou v tom, že xenofobie není vrozená, ale že je to názorový komplex.
Zaujala mě myšlenka, že kultura jsou vlastně rituály každodennosti - včetně způsobu jídla, hygieny atd., a že některým lidem (patrně těm, kteří si na těch rituálech velmi zakládají) mohou připadat ti druzí "rituálně nečistí".
Zaujala mě myšlenka, že kultura jsou vlastně rituály každodennosti - včetně způsobu jídla, hygieny atd., a že některým lidem (patrně těm, kteří si na těch rituálech velmi zakládají) mohou připadat ti druzí "rituálně nečistí".
PM
September 26, 2015 v 13.56
Pocit méněcennosti je přirozenou součástí lidské psýchy
a po právu zdravou, neb lidská bytost není dokonalá.
Ovšem je i nadměrný pocit méněcennosti, a ten bývá kompenzován mj přeludem nadměrné převahy.
Pestré následky fiktivní převahy agresivní povahy nezřídka navozují mj i přelud obětní role doprovázený hledáním viníka.
......bych dodal k hledání universálního obsahu xenofobie dnes.
Ovšem je i nadměrný pocit méněcennosti, a ten bývá kompenzován mj přeludem nadměrné převahy.
Pestré následky fiktivní převahy agresivní povahy nezřídka navozují mj i přelud obětní role doprovázený hledáním viníka.
......bych dodal k hledání universálního obsahu xenofobie dnes.
LŠ
díky němuž zde můžeme komunikovat. Potlačovat jej naši předci, tak je po nás.
Někdy mě to připadá, jako bychom chtěli vychovat nového nadčlověka, který má zapomenout všechny předešlé zkušenosti, předávané si po řadu generací. Jak tento člověk obstojí v konfrontaci s těmi, kteří tak nekonají, je nabíledni. A je takových pořád dost. Otevřená bezranná náruč nového člověka versus agresivní egoismus. Kdo zvítězí?
Dále otázkou je, zda současný odpor proti migrační vlně je vlastně xenofobního původu. Xenofobie je přece strach z neznámého. Ale my už nějaké ponětí o tom, jak se chovají muslimové ve větší koncentraci třeba ve Francii, či Anglii, máme. A zkušeností s tím, že když se sype ze sociálního systému ubytovacím mafiím a vůbec všem příživům, tak pro potřebné zůstane míň, nás také neminuly. Takže obavy z toho, že když k systému ještě připojí migranti, bude hůř, nejsou xenofobní povahy. A to je vlastně gro těch obav, které nadšení aktivisté odbývají jako xenofobní, aby se s nimi nemuseli zabývat.
Někdy mě to připadá, jako bychom chtěli vychovat nového nadčlověka, který má zapomenout všechny předešlé zkušenosti, předávané si po řadu generací. Jak tento člověk obstojí v konfrontaci s těmi, kteří tak nekonají, je nabíledni. A je takových pořád dost. Otevřená bezranná náruč nového člověka versus agresivní egoismus. Kdo zvítězí?
Dále otázkou je, zda současný odpor proti migrační vlně je vlastně xenofobního původu. Xenofobie je přece strach z neznámého. Ale my už nějaké ponětí o tom, jak se chovají muslimové ve větší koncentraci třeba ve Francii, či Anglii, máme. A zkušeností s tím, že když se sype ze sociálního systému ubytovacím mafiím a vůbec všem příživům, tak pro potřebné zůstane míň, nás také neminuly. Takže obavy z toho, že když k systému ještě připojí migranti, bude hůř, nejsou xenofobní povahy. A to je vlastně gro těch obav, které nadšení aktivisté odbývají jako xenofobní, aby se s nimi nemuseli zabývat.
K tomu, aby nějaká reakce byla instiktivní, musí mít vrozené podnětové schéma, jako je například u holubů silueta dravce. Lidé mají prokazatelně jen dva vrozené strachy: z hadů a z hloubky, tam je to pdnětové schéma jasné.
Jak by ale vypadalo podnětové schéma cizince? Cizinec není prostě člověk, kterého neznám, to jsou ve městech skoro všichni. Nebezpeční cizinci jsou ti, kteří jsou tak označeni sémantickým procesem, kterým se ve společnosti vytvářejí významy.
Syřan se od Čecha často pozná jen podle pasu, muslim se od křesťana pozná podle toho, jak se modlí. Je lidem vrozeno, aby se báli lidí, kteří mají jinou státní příslušnost? Nebo těch, kteří pocházejí z Asie a z Afriky? Lidí z Evropy nebo z Ameriky se lidé nebojí.
Jak by ale vypadalo podnětové schéma cizince? Cizinec není prostě člověk, kterého neznám, to jsou ve městech skoro všichni. Nebezpeční cizinci jsou ti, kteří jsou tak označeni sémantickým procesem, kterým se ve společnosti vytvářejí významy.
Syřan se od Čecha často pozná jen podle pasu, muslim se od křesťana pozná podle toho, jak se modlí. Je lidem vrozeno, aby se báli lidí, kteří mají jinou státní příslušnost? Nebo těch, kteří pocházejí z Asie a z Afriky? Lidí z Evropy nebo z Ameriky se lidé nebojí.
LŠ
September 27, 2015 v 11.02
Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Vedle lidských jedinců je pozorována i u dalších živočichů. Je to forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.), resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) Tento strach může přejít až v nenávist.
Slovo xenofobie pochází z řečtiny (ξενοφοβία) a skládá se ze dvou částí: xénos (ξένος) znamená cizí, příchozí, cizinec, ale také najatý, námezdný a fobos (φοβία) znamená strach, bázeň, úzkost. V překladu tedy xenofobie značí strach z cizinců spojený s pocitem ohrožení a nedůvěry. Xenofobní chování je založeno na rasových, etnických, kulturních a náboženských předsudcích. Do jisté míry může být xenofobie přirozeným projevem. Obavu z cizích můžeme u člověka pozorovat již na kojencích ve věku do tří měsíců.
Jde o společenskovědní termín na pomezí oblasti psychologie (neboť jde o individuální psychický stav) a sociologie (neboť má vážně společenské důsledky). Xenofobie je často spojována s různými formami rasismu jako jejich původce. Z psychologického hlediska je jejím opakem xenofilie, neboli přehnaná, často neurotická záliba ve všem, co je cizí.
Slovo xenofobie pochází z řečtiny (ξενοφοβία) a skládá se ze dvou částí: xénos (ξένος) znamená cizí, příchozí, cizinec, ale také najatý, námezdný a fobos (φοβία) znamená strach, bázeň, úzkost. V překladu tedy xenofobie značí strach z cizinců spojený s pocitem ohrožení a nedůvěry. Xenofobní chování je založeno na rasových, etnických, kulturních a náboženských předsudcích. Do jisté míry může být xenofobie přirozeným projevem. Obavu z cizích můžeme u člověka pozorovat již na kojencích ve věku do tří měsíců.
Jde o společenskovědní termín na pomezí oblasti psychologie (neboť jde o individuální psychický stav) a sociologie (neboť má vážně společenské důsledky). Xenofobie je často spojována s různými formami rasismu jako jejich původce. Z psychologického hlediska je jejím opakem xenofilie, neboli přehnaná, často neurotická záliba ve všem, co je cizí.
September 27, 2015 v 11.53
Kojenec má ovšem stejný strach ze všech neznámých osob. Nerozlišuje jejich rasu, kulturu, jazyk či náboženství.
Kojenec není xenofob.
Kojenec není xenofob.
Obsáhlá citace z české Wikipedie, kterou uvádí pan Ševčík, na tu otázku neodpovídá.
Děkuji paní Hájkové, skoro totéž, co ona, mezitím napsal a omylem si smazal.
Averzivní reakce na neznámé lidi u kojenců se týká lidí, které nezná jako jednotlivce, co mají v pase v tom roli nehraje.
Národnost, náboženství, stát atd jsou společenství lidí, kteří se osobně neznají. Příslušnost k nim je konstruována sociálně stejně jako to, jaký druh cizosti je nepřátelský a který naopak zajímavý.
Kdyby se naši předkové báli všeho neznámého, zůstali by ve východní Africe, Slované by neputovali ze Střední Asie do České kotliny. Pro lidi jako druh je chrakteristická spíš zvědavost než strach z neznámého, jinak by nežili všude a tak různorodě. Nejsme jako pandy, které žerou jen bambus, nebo krokodýli, kterým to svědčí jen v teplých vodách s bahnitými břehy.
Děkuji paní Hájkové, skoro totéž, co ona, mezitím napsal a omylem si smazal.
Averzivní reakce na neznámé lidi u kojenců se týká lidí, které nezná jako jednotlivce, co mají v pase v tom roli nehraje.
Národnost, náboženství, stát atd jsou společenství lidí, kteří se osobně neznají. Příslušnost k nim je konstruována sociálně stejně jako to, jaký druh cizosti je nepřátelský a který naopak zajímavý.
Kdyby se naši předkové báli všeho neznámého, zůstali by ve východní Africe, Slované by neputovali ze Střední Asie do České kotliny. Pro lidi jako druh je chrakteristická spíš zvědavost než strach z neznámého, jinak by nežili všude a tak různorodě. Nejsme jako pandy, které žerou jen bambus, nebo krokodýli, kterým to svědčí jen v teplých vodách s bahnitými břehy.
PM
September 27, 2015 v 12.40
Komplex méněcennosti se od sebekritičnosti liší tím, že
člověk tento pocit skrývá nebo i zastírá přehnanou "kompenzací", například arogancí a asociálním chováním.
Za určitých okolností vede ke vzniku řady přeludů mj. morální a etické nadřazenosti.
Což může v krizových momentech vést i ke vzniku dokonce masové xenofobie.
Což si mnozí z nás na vlastní kůži vychutnali.....bych bez ubrousku dodal.
Za určitých okolností vede ke vzniku řady přeludů mj. morální a etické nadřazenosti.
Což může v krizových momentech vést i ke vzniku dokonce masové xenofobie.
Což si mnozí z nás na vlastní kůži vychutnali.....bych bez ubrousku dodal.
LŠ
pro dospělého to může být dle země původu, kterou nezná. Naši předkové neemigrovali ani tak kvůli zvědavosti, ale zřejmě se museli rozhlížet jinde, kvůli populačnímu nárůstu.
Nechal bych ale bokem význam termínu xenofobie, a věnoval bych se spíše tomu, zda se jedná skutečně o xenofobii, nebo o obavy, co přinese soužití s jinou kulturou /špatné zkušenosti z Francie a Anglie/ a o obavy, že náklady na migranty sníží již tak mizernou životní úroveň sociálně slabých /což je zřejmě nabíledni/.
Nechal bych ale bokem význam termínu xenofobie, a věnoval bych se spíše tomu, zda se jedná skutečně o xenofobii, nebo o obavy, co přinese soužití s jinou kulturou /špatné zkušenosti z Francie a Anglie/ a o obavy, že náklady na migranty sníží již tak mizernou životní úroveň sociálně slabých /což je zřejmě nabíledni/.
JP
September 27, 2015 v 13.18
Souhlasil bych v tomto bodu s panem Ševčíkem, že je "možno nechat bokem xenofobii" - totiž ty spory o tom, do jaké míry xenofobie je či není atavisticky podmíněná.
To by sice bylo bezpochyby zajímavé téma pro dlouhé diskuse; ale zásadní problém současně aktuálního tématu ohledně akceptace cizího elementu leží někde jinde.
Totiž: do jaké míry je principiální odpor určitých částí populace vůči přijetí určitého počtu cizinců ve vlastní zemi skutečně založen na ryze věcných argumentech respektive obavách - a do jaké míry se jedná o ryze iracionální, emocionální averzi, která je - jak trefně poukazuje pan Petrasek - velice často spojená jak s komplexem méněcennosti, tak i s pocitem vlastní nadřazenosti.
Upozornil jsem na to už vícekrát a mohu to jen opakovat: to že objektivně existují určité faktické problémy spojené s příchodem cizího národnostního elementu, to ještě zdaleka nevylučuje, že za celým tímto odporem vůči cizincům se v mnohých případech nakonec skrývá docela obyčejná xenofobie.
To by sice bylo bezpochyby zajímavé téma pro dlouhé diskuse; ale zásadní problém současně aktuálního tématu ohledně akceptace cizího elementu leží někde jinde.
Totiž: do jaké míry je principiální odpor určitých částí populace vůči přijetí určitého počtu cizinců ve vlastní zemi skutečně založen na ryze věcných argumentech respektive obavách - a do jaké míry se jedná o ryze iracionální, emocionální averzi, která je - jak trefně poukazuje pan Petrasek - velice často spojená jak s komplexem méněcennosti, tak i s pocitem vlastní nadřazenosti.
Upozornil jsem na to už vícekrát a mohu to jen opakovat: to že objektivně existují určité faktické problémy spojené s příchodem cizího národnostního elementu, to ještě zdaleka nevylučuje, že za celým tímto odporem vůči cizincům se v mnohých případech nakonec skrývá docela obyčejná xenofobie.
September 27, 2015 v 14.04
Ta hypotéza kompenzování pocitu méněcennosti arogancí
sedí například na ministra vnitra Chovance. Ten v dnešních "Otázkách Václava Moravce" překypoval kritikou Německa, Itálie, Řecka a celé EU, zatímco Česko podával jako hlas rozumu, vysvětlil, jak ČR dělá všechno správně, včetně obírání migrantů o peníze. Asi postopadesáté zopakoval argument, že kvóty nemaji smysl, protože tady ty lidi neudržíme. Na to a jiné věci by bylo dobré se zeptat třeba Němců. Chovanec na setkání ministrů vnitra v Bruselu byl, ale zeptat se nemohl, nic se tam nedozvěděl, seděl stranou protože neovládá žádný z jednacích jazyků EU. Takové máme ministry.
LŠ
Takové jsou problémy s ministry. Neříkají některým to, co chtějí slyšet. A o co se tu přou. Potvory jedny.
Mě obírá stát o peníze pořád. A že se mě nikdo nezastane? Co jsem komu udělal, že nejsem hodný zřetele aktivistů?
Mě obírá stát o peníze pořád. A že se mě nikdo nezastane? Co jsem komu udělal, že nejsem hodný zřetele aktivistů?
JP
Ten způsob argumentace nejen ministra Chovance, ale i celé české politiky je skutečně schizofrenní (omlouvám se za asi ne zcela adekvátní použití specifické psychologické terminologie): na jednu stranu tvrdí, že ty kvóty nic nepřinesou, protože v ČR stejně nikdo nezůstane, všichni poputují dále do Německa. A na straně druhé právě tyto kvóty neustále označují za div ne smrtelné nebezpečí pro Českou republiku.
Jak může český stát a národ ohrožovat něco, co fakticky vůbec nemá žádný reálný efekt?!...
Jak může český stát a národ ohrožovat něco, co fakticky vůbec nemá žádný reálný efekt?!...
JP
Nicméně, pane Kubičko, musím přiznat že mě nemálo překvapilo Vaše tvrzení, že jsou pouze 2 fobie, které mají skutečně atavistický základ: strach z výšek a strach z hadů.
Shodou okolností jsem celkem nedávno četl knihu předního německého specialisty pro výzkum a terapii strachu a fobií, Borwina Bandelowa. Ten se ve své knize "Das Angstbuch" znovu a znovu zabývá právě tou otázku, jaké jsou primárně příčiny fobií - zda vrozené, anebo naučené (vliv prostředí, životních podmínek respektive traumat). Prof. Bandelow nepopírá vliv žádného z možných faktorů; nicméně je u něj viditelná zcela evidentní tendence k tomu výkladu, že rozhodujícím faktorem je dědičnost.
S tím, že - alespoň jak já jsem jeho vývody pochopil - prapůvodní kořeny fobií spatřuje právě v těch zcela pradávných, atavistických pudech a reflexech. Nemohu teď s jistotou tvrdit, jestli tyto prapůvodní kořeny předpokládá u všech fobií, anebo jenom u většiny respektive u těch hlavních; ale jak řečeno, ta základní tendence výkladu příčin fobií je u něj zcela jednoznačná. (Bohužel, xenofobií se v této knize nezabýval, takže přímo k našemu tématu zde nelze nic vyzískat. Je ovšem také možné, že i on xenofobii vůbec nepovažuje za fobii v psychiatrickém smyslu.)
Shodou okolností jsem celkem nedávno četl knihu předního německého specialisty pro výzkum a terapii strachu a fobií, Borwina Bandelowa. Ten se ve své knize "Das Angstbuch" znovu a znovu zabývá právě tou otázku, jaké jsou primárně příčiny fobií - zda vrozené, anebo naučené (vliv prostředí, životních podmínek respektive traumat). Prof. Bandelow nepopírá vliv žádného z možných faktorů; nicméně je u něj viditelná zcela evidentní tendence k tomu výkladu, že rozhodujícím faktorem je dědičnost.
S tím, že - alespoň jak já jsem jeho vývody pochopil - prapůvodní kořeny fobií spatřuje právě v těch zcela pradávných, atavistických pudech a reflexech. Nemohu teď s jistotou tvrdit, jestli tyto prapůvodní kořeny předpokládá u všech fobií, anebo jenom u většiny respektive u těch hlavních; ale jak řečeno, ta základní tendence výkladu příčin fobií je u něj zcela jednoznačná. (Bohužel, xenofobií se v této knize nezabýval, takže přímo k našemu tématu zde nelze nic vyzískat. Je ovšem také možné, že i on xenofobii vůbec nepovažuje za fobii v psychiatrickém smyslu.)
LŠ
o schizofrenii politiky německé? Vždyť ta česká je oproti té německé nicotná! Nebo to pan Poláček nezaregistroval? To by asi byl velkým hříšníkem, neboť koho chce Bůh potrestat, toho raní slepotou.
JN
September 29, 2015 v 9.24
Jiřímu Kubičkovi - "Lidé mají prokazatelně jen dva vrozené strachy: z hadů a z hloubky."
To je dosti provokativní tvrzení.
September 29, 2015 v 19.00
Tak to z výzkumu malých dětí vychází. Kdybyste připočetli úlekovou reakci na silný hluk a separační úzkost, byly by ty strachy čtyři, ale to nejsou strachy podobné fobiím, není to reakce na specifické podnětové schéma.
Úleková reakce je spíš reflex, separační úzkost je zase součástí vazby dítete na matku a má blíž k depresi než k fobii. Naopak zase není universálně přijímáno, že strach z hadů je opravdu vrozený. Mají ho ale všichni primáti.
Iracionalita toho, co shrnujeme pod názvem xeonofobie, je v něčem jiném než v tom, že by byla pudová na vrozeném základě.
Úleková reakce je spíš reflex, separační úzkost je zase součástí vazby dítete na matku a má blíž k depresi než k fobii. Naopak zase není universálně přijímáno, že strach z hadů je opravdu vrozený. Mají ho ale všichni primáti.
Iracionalita toho, co shrnujeme pod názvem xeonofobie, je v něčem jiném než v tom, že by byla pudová na vrozeném základě.
JN
September 29, 2015 v 21.33
Jiřímu Kubičkovi - Můžeme připočítat také ten výše zmíněný strach kojenců z cizích lidí?
Je to vrozený strach?
Opravdu si nedovedu představit, jak by bylo možno takový výrok o existenci pouze a jen dvou vrozených druhů strachu dokázat. Možných podnětů je nekonečné množství, budeme tedy z tohoto nekonečného množství brát jeden podnět za druhým a zkoumat pro každý z těchto podnětů, zda strach z něj je vrozený či nikoliv?
Musíme mít ovšem dostatečně reprezentativní vzorek lidské populace (například rovnoměrné zastoupení ze všech etnik), musíme si také ujasnit, co vlastně to tvrzení, že nějaký strach je vrozený, znamená. Například, zda to znamená, že reakce na takový podnět bude u všech zkoumaných jedinců stejná. Může být vrozený strach vrozený jen někomu, nebo musí být vrozený všem?
Že je nějaký strach vrozený lze poznat pouze na malém dítěti, nebo to naopak může být pro takový výzkum překážka? Je schopnost létat ptákům vrozena? Proč tedy ptáci nelétají okamžitě po vylíhnutí z vajíčka?
Je strach ze smrti vrozený? Malé dítě se smrti nebojí, uvědomění konečnosti života přichází až později a to u všech v přibližně stejném věku.
I intenzita vnitrodruhové agresivity (což je vlastně xenofobie živočichů) například u korálových ryb se mění s jejich věkem.
A PODNĚTOVÉ SCHÉMA? To je u těch korálových ryb VELMI JEDNODUCHÉ! Vidí prostě úplně stejně pestře zbarveného jedince vlastního druhu VE SVÉM TERITORIU, tak na něj zaútočí. Výsledek souboje je velmi předvídatelný podle toho, kde k souboji došlo. Téměř vždy vítězí ta ryba, střed jejíhož teritoria je blíže místu souboje. Intenzita agresívní reakce proti "vetřelci" je totiž nejvyšší právě uprostřed vlastního teritoria, na hranicích teritorií se míra agresivity obou ryb vyrovnává a také se snižuje.
Pokud se v okolí nenachází jedinec vlastního druhu, útočí po čase ryba i na velmi podobně zbarvené jedince jiné. Na příslušníky odlišných druhů, kteří žijí jiným způsobem života a nepředstavují tedy potravní konkurenci, ryba neútočí, naopak spolu často žijí v symbióze (nemám pochopitelně na mysli vztah predátor - kořist).
Domnívám se tedy, že k vysvětlení původu xenofobie pouze psychologie nestačí. Vnitrodruhová agresivita je u mnoha živočichů, v závislosti na jejich způsobu života, zcela běžným jevem a slouží k zachování druhu.
Opravdu si nedovedu představit, jak by bylo možno takový výrok o existenci pouze a jen dvou vrozených druhů strachu dokázat. Možných podnětů je nekonečné množství, budeme tedy z tohoto nekonečného množství brát jeden podnět za druhým a zkoumat pro každý z těchto podnětů, zda strach z něj je vrozený či nikoliv?
Musíme mít ovšem dostatečně reprezentativní vzorek lidské populace (například rovnoměrné zastoupení ze všech etnik), musíme si také ujasnit, co vlastně to tvrzení, že nějaký strach je vrozený, znamená. Například, zda to znamená, že reakce na takový podnět bude u všech zkoumaných jedinců stejná. Může být vrozený strach vrozený jen někomu, nebo musí být vrozený všem?
Že je nějaký strach vrozený lze poznat pouze na malém dítěti, nebo to naopak může být pro takový výzkum překážka? Je schopnost létat ptákům vrozena? Proč tedy ptáci nelétají okamžitě po vylíhnutí z vajíčka?
Je strach ze smrti vrozený? Malé dítě se smrti nebojí, uvědomění konečnosti života přichází až později a to u všech v přibližně stejném věku.
I intenzita vnitrodruhové agresivity (což je vlastně xenofobie živočichů) například u korálových ryb se mění s jejich věkem.
A PODNĚTOVÉ SCHÉMA? To je u těch korálových ryb VELMI JEDNODUCHÉ! Vidí prostě úplně stejně pestře zbarveného jedince vlastního druhu VE SVÉM TERITORIU, tak na něj zaútočí. Výsledek souboje je velmi předvídatelný podle toho, kde k souboji došlo. Téměř vždy vítězí ta ryba, střed jejíhož teritoria je blíže místu souboje. Intenzita agresívní reakce proti "vetřelci" je totiž nejvyšší právě uprostřed vlastního teritoria, na hranicích teritorií se míra agresivity obou ryb vyrovnává a také se snižuje.
Pokud se v okolí nenachází jedinec vlastního druhu, útočí po čase ryba i na velmi podobně zbarvené jedince jiné. Na příslušníky odlišných druhů, kteří žijí jiným způsobem života a nepředstavují tedy potravní konkurenci, ryba neútočí, naopak spolu často žijí v symbióze (nemám pochopitelně na mysli vztah predátor - kořist).
Domnívám se tedy, že k vysvětlení původu xenofobie pouze psychologie nestačí. Vnitrodruhová agresivita je u mnoha živočichů, v závislosti na jejich způsobu života, zcela běžným jevem a slouží k zachování druhu.
PM
September 29, 2015 v 22.30
Nejde jen o intensitu a brutalitu vnitrodruhové agresivity
a obzvláště u živočichů s relativně vyvinutou schopností empatie.
Jde o bezmocnost nad nekontrolovatelným projevem následků xenofobie jakým je příkladně nárůstu opovržení republikánským režimem.
Což je setsakra prohřešek proti společenské homogenitě....bych dodal.
Jde o bezmocnost nad nekontrolovatelným projevem následků xenofobie jakým je příkladně nárůstu opovržení republikánským režimem.
Což je setsakra prohřešek proti společenské homogenitě....bych dodal.
FO
Skutečně máte asi pravdu, že jsem měl víc zdůraznit disproporci mezi "pozitivním extrémem" a tím negativním. Skutečně je v tom rozdíl. Na obecné rovině tedy asi platí, že je škodlivé to i ono, ale v reálu je třeba odstínit, v jaké míře se to a ono projevuje. Poučení pro příště.
Jinak chci poděkovat za objev kompoundofobie, je pozoruhodné, jaké fobie mohou existovat. To by snad nevymyslel ani Cimrman.
Jinak chci poděkovat za objev kompoundofobie, je pozoruhodné, jaké fobie mohou existovat. To by snad nevymyslel ani Cimrman.
no ano, to přece tvrdím, že původ xenofobie nelze vysvětlovat jen psychologicky, protože to není děj intrapsychický, ale sociální.
Strach z cizích lidí nelze připočítat k vrozeným strachům, protože je již důsledkem toho, že si dítě vytvořilo vztah k blízkým osobám a poznává je: k tomu, aby si tuto vazbu tvořilo má pochopitelně vrozené předpoklady. Ta vazba už je počátkem socializace.
Těžce deprivované děti, které tu vazbu vytvořenou nemaji, se s chovají extrémně příchylně k jakékoliv osobě, která je k nim jen trochu vlídná.
Kojenec nebo batole, které je s matkou a je momentálně celkem v pohodě se ostatně většinou nebojí cizích lidí, ke kterým se přátelsky chová pečující osoba. Malé děti velmi přesně čtou mimiku dospělých a poznají koho jejich rodiče považují za nebezpečné a koho ne, lépe než oni sami.
Jsou lidé, kteří se bojí všech lidí, které neznají a neberou jako blízké. V silnější podobě se tomu říká sociální fobie, s xenofobii to nemá nic společného.
Strach z cizích lidí nelze připočítat k vrozeným strachům, protože je již důsledkem toho, že si dítě vytvořilo vztah k blízkým osobám a poznává je: k tomu, aby si tuto vazbu tvořilo má pochopitelně vrozené předpoklady. Ta vazba už je počátkem socializace.
Těžce deprivované děti, které tu vazbu vytvořenou nemaji, se s chovají extrémně příchylně k jakékoliv osobě, která je k nim jen trochu vlídná.
Kojenec nebo batole, které je s matkou a je momentálně celkem v pohodě se ostatně většinou nebojí cizích lidí, ke kterým se přátelsky chová pečující osoba. Malé děti velmi přesně čtou mimiku dospělých a poznají koho jejich rodiče považují za nebezpečné a koho ne, lépe než oni sami.
Jsou lidé, kteří se bojí všech lidí, které neznají a neberou jako blízké. V silnější podobě se tomu říká sociální fobie, s xenofobii to nemá nic společného.
JN
September 30, 2015 v 9.18
Jiřímu Kubičkovi – Souhlasím s Vámi, ale myslím si, že původ xenofobie lze vysvětlit spíše než jen jako děj sociální, také jako děj fylogeneticky podmíněný.
Strach z cizích lidí, pokud ho budeme chápat tímto způsobem, který zde předkládáte, pochopitelně nelze připočítat k vrozeným strachům, neboť adoptivní rodiče jsou pro dítě také cizí, ale dítě má vrozené předpoklady, aby si i k těm adoptivním rodičům vytvořilo citovou vazbu a aby se tedy popřípadě bálo těch, ke kterým tuto vazbu vytvořenu nemá. I když se tedy z tohoto pohledu nejedná o vrozený strach, myslím, že asi nelze říci, že se jedná o názor dítěte. Domnívám se, že spíše než o sociální děj, jedná se zde o fylogeneticky naprogramovaný proces vývoje jedince.
Špatný způsob výchovy může vytvoření takové citové vazby u dítěte znemožnit a některé deprivované děti v některých ústavech se pak vrhají do náruče nepoučeným příchozím, kteří se pak velmi diví, když je takové pevně objímající dítě bolestivě kousne.
Stejně tak i příslušník nějakého kmene má vrozené předpoklady k tomu, aby si vytvořil blízký vztah ke svému kmeni a aby se bál cizích kmenů, ke kterým tuto vazbu vytvořenu nemá. Pokud je "adoptován" nějakým jiným kmenem, má samozřejmě předpoklady k tomu, aby si tuto vazbu vytvořil i ke svému novému kmeni. Oba ty analogické příklady mají své limity: jsou například známy obtíže neromských rodičů, kteří adoptují romské děti, a to i v případech, kdy u nich tyto děti vyrůstají od nejútlejšího věku, kdy tedy žádné jiné rodiče ani vychovatele nepoznaly.
Stejně tak, jako špatný způsob výchovy dětí může být příčinou jejich deprivace, tak i špatný způsob integrace imigrantů může být příčinou budoucích problémů ve společnosti. Nepoučení politici se pak velmi diví, když nesocializovaní deprivovaní potomci těchto imigrantů, kteří náhle objevili svoji původní identitu (stejně jako odmalička adoptované romské dítě objeví svoji původní identitu) zapalují auta v ulicích.
Stejně tak lze tedy říci, že schopnost létat není ptákům vrozena, je teprve důsledkem toho, že jim nejprve naroste peří a že mláďata mají vytvořen blízký vztah ke svým ptačím rodičům, kteří je létat naučí. Spíše než o děj sociální se tedy jedná o fylogeneticky podmíněný (tedy naprogramovaný) proces.
Vnitrodruhová agrese u korálových ryb tedy není důsledkem jejich názoru, je to pudové jednání na základě toho výše popsaného podnětového schématu. Domnívám se, že i xenofobie je projev vnitrodruhové agrese.
Myslím, že pro oprávněnost morálního hodnocení xenofobie je velmi důležité oddělit xenofobní jednání, které je možno morálně hodnotit, od xenofobního prožívání, do kterého nikomu nic není. Mezi to prožívání bych pochopitelně zařadil i strach. Pokud začneme hodnotit nebo dokonce kriminalizovat vnitřní prožívání, tedy i strach, dostáváme se nejen zpět do socialismu a bolševismu, ale rovnou do orwellovského světa.
Špatný způsob výchovy může vytvoření takové citové vazby u dítěte znemožnit a některé deprivované děti v některých ústavech se pak vrhají do náruče nepoučeným příchozím, kteří se pak velmi diví, když je takové pevně objímající dítě bolestivě kousne.
Stejně tak i příslušník nějakého kmene má vrozené předpoklady k tomu, aby si vytvořil blízký vztah ke svému kmeni a aby se bál cizích kmenů, ke kterým tuto vazbu vytvořenu nemá. Pokud je "adoptován" nějakým jiným kmenem, má samozřejmě předpoklady k tomu, aby si tuto vazbu vytvořil i ke svému novému kmeni. Oba ty analogické příklady mají své limity: jsou například známy obtíže neromských rodičů, kteří adoptují romské děti, a to i v případech, kdy u nich tyto děti vyrůstají od nejútlejšího věku, kdy tedy žádné jiné rodiče ani vychovatele nepoznaly.
Stejně tak, jako špatný způsob výchovy dětí může být příčinou jejich deprivace, tak i špatný způsob integrace imigrantů může být příčinou budoucích problémů ve společnosti. Nepoučení politici se pak velmi diví, když nesocializovaní deprivovaní potomci těchto imigrantů, kteří náhle objevili svoji původní identitu (stejně jako odmalička adoptované romské dítě objeví svoji původní identitu) zapalují auta v ulicích.
Stejně tak lze tedy říci, že schopnost létat není ptákům vrozena, je teprve důsledkem toho, že jim nejprve naroste peří a že mláďata mají vytvořen blízký vztah ke svým ptačím rodičům, kteří je létat naučí. Spíše než o děj sociální se tedy jedná o fylogeneticky podmíněný (tedy naprogramovaný) proces.
Vnitrodruhová agrese u korálových ryb tedy není důsledkem jejich názoru, je to pudové jednání na základě toho výše popsaného podnětového schématu. Domnívám se, že i xenofobie je projev vnitrodruhové agrese.
Myslím, že pro oprávněnost morálního hodnocení xenofobie je velmi důležité oddělit xenofobní jednání, které je možno morálně hodnotit, od xenofobního prožívání, do kterého nikomu nic není. Mezi to prožívání bych pochopitelně zařadil i strach. Pokud začneme hodnotit nebo dokonce kriminalizovat vnitřní prožívání, tedy i strach, dostáváme se nejen zpět do socialismu a bolševismu, ale rovnou do orwellovského světa.
+ Další komentáře