Xenofobie není fobie v psychiatrickém slova smyslu, jako je třeba agorafobie (strach z volného prostoru), arachnofobie (strach z pavouků) či kompoundofobie (strach z knoflíků), školní fobie či strach ze „zeleniny, která divně křupe“.
Podle u nás užívané Mezinárodní klasifikace nemocí jsou fobie „skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovaných situacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Pacient se těmto situacím vyhýbá‚ a pokud tak neučiní‚ trpí v nich strachem. Zájem pacienta se soustřeďuje na jednotlivé příznaky‚ jako je palpitace nebo pocit na omdlení‚ a často jsou spojeny s druhotným strachem ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení.“
Psychiatři a kliničtí psychologové se ve svých ordinacích nijak masově nesetkávají s lidmi, kterým by při setkání s cizincem prudce bušilo srdce, měli pocit na omdlení či strach, že zešílí a chtěli se ze své fobie vyléčit.
Proč se málokdo chce léčit z xenofobie? Důvodů je více.
- Pravá fobie je takzvaně egodystonní: pacient pociťuje strach jako něco, co je mu cizí, co se mu vnucuje, nemyslí si například, že je rozumné bát se pavouků, jen si nemůže pomoci. Za svůj strach se někdy stydí a tají ho. Za xenofobii se lidé většinou nestydí, někdy jsou na ni dokonce hrdí a především ji hlasitě proklamují, chtěli by, aby ji ostatní sdíleli. Vyjadřování xenofobních postojů se stává součástí společenské identity, je egosyntonní.
- Pravá fobie je ryze individuální, neopírá se o všeobecné představy o nebezpečnosti svého předmětu. Většinou ji oběť nemá vysvětlenou ani sama pro sebe a pro druhé může být zcela nepochopitelná. Xenofobie je jev společenský, představy o tom, co je natolik cizí, abychom to odmítali, se rodí a udržují v celospolečenském diskursu.
- Lidé vyjadřující averzi k cizincům nevidí problém v sobě, ale v druhých, v cizincích a těch, co jejich odpor nesdílejí. Chtěli by se spojit s lidmi sobě blízkými a z tohoto společenství vyloučit cizí elementy.
Podle u nás užívané Mezinárodní klasifikace nemocí jsou fobie „skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovanýchsituacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Ilustrace Archiv DRSteve Jobs byl mocný muž. Mohl si dovolit nedbat na konvence a chodit tak skoro pořád ve svém proslulém roláku bez knoflíků. Dokonce mohl chtít po podřízených, aby v jeho blízkosti knoflíky nenosili. Až na setkání s presidentem USA si přeci jen oblek s knoflíky vzal.
Nevím, jestli je pravda, že Jobsova mírná kompoundofobie přispěla k tomu, že se rozšířilo ovládání různých přístrojů pomocí dotykových displejů místo tlačítek. Možná Jobsovi opravdu tlačítka vadila proto, že podobně jako knoflíky na oblečení vyčnívají a narušují hladký povrch. Ovšem z pohledu výrobců elektroniky má takový trend především očividné technické a ekonomické výhody. U smartphonů v poslední době převládl design bez fyzické klávesnice: asi k tomu nevedou kompoundofobní důvody, jako spíš že nikdo nepřišel na to, jak vybavit telefon hardwarovou klávesnicí, aniž by byl buď o hodně větší nebo měl menší display.
Možná jsou opravdu lidé, kteří dávají přednost hladkému homogennímu nenarušovanému tvaru. Jiní zase mají spontánně rádi knoflíky, tlačítka a klávesy. Většina je schopna ocenit obojí. Ve vztahu k cizincům je to asi podobné. V lidech dříme jak touha po hladkém a homogenním povrchu společnosti bez příliš vyčnívajících cizinců, tak uznání, že cizinci jsou přece jen lidé jako my.
Název „xenofobie“ se již ujal a nemá smysl ho potírat s poukazem na to, že fobiím v psychopatologickém slova smyslu se xenofobie podobá jen málo. Význam slova je v tom, jak se užívá. Rozborem etymologie slova se nedobereme jeho významu, ani se nic nedozvíme o skutečnosti, kterou označuje. Slovo „xenofobie“ svádí k tomu, abychom se soustřeďovali na jednotlivce a jejich emoce, především emoci strachu, je to ale jev společenský.
Společnost se skládá z jednotlivých lidí, ale z toho neplyne, že o ní můžeme uvažovat stejně, jako uvažujeme o jednom člověku. Neexistuje množina xenofobů, kteří jsou všichni stejní, prožívají stejný strach a mají ke svým postojům stejnou motivaci.
Například spojování uprchlíků islámského vyznání a islámského terorizmu. Co k tomu konkrétního člověka vede? Má strach, chce strašit, pociťuje nenávist, chce ji vyvolat, připojuje se k převládajícím názoru, chce z tohoto postoje vytřískat politický kapitál, líbí se mu vyjadřovat se nenávistně společensky přijatelným způsobem, říká to prostě proto, že to tak vidí? Je dnešní xenofobie zaměřena hlavně proti uprchlíkům nebo proti Německu, EU či neoblíbeným politickým uskupením u nás?
Lidé málokdy dělají cokoliv jen z jednoho důvodu. A ten mix je asi člověk od člověka různý. Nezdá se mi, že by šlo hlavně o strach, extrémní projevy xenofobie jsou spíše nenávistné než ustrašené. U politiků je zase nasnadě, že jim jde hlavně o to, že se chtějí politicky udržet či prosadit.
V debatě o migrantech se u nás nadměrně psychologizuje. Odpor proti migrantům se vysvětluje tu přirozeným strachem, tu poněkud sofistikovaněji sadistickou slastí. „Sluníčkářům“ či „pseudohumanistům“ je zase připisována motivace dojímat se vlastní dobrotou či snaha zavděčit se mocným silám sídlícím zřejmě kdesi za českými hranicemi.
Ale „sluníčkář“ i „xenofob“ jsou abstraktní entity, není to jeden člověk, jehož pocitům bychom snad mohli rozumět, poznat, zda je upřímný nebo pokrytec. Psychologizující argumenty nikdy nikoho nepřesvědčí. Důležité a prokazatelné je to, co člověk říká, ne jaké motivy k tomu má – ty se většinou nedají dokázat. „Xenofobové“ netvoří stabilní a kompaktní skupinu a málokdo se za xenofoba sám označuje.
Společenské děje nelze vysvětlovat kauzálně. Když veřejný činitel vyjadřuje xenofobní postoje, tak nejen vychází vstříc náladám svých potenciálních voličů, ale sám také tyto nálady spoluvytváří. Působení není lineární ale cirkulární, dochází k eskalaci.
S myšlenkou cirkulární kauzality ve svém článku sofistikovaně pracuje Filip Outrata. Pokud mu dobře rozumím, tvrdí, že přehnaně positivní líčení islámu přispívá k islamofobii, nahrává Konvičkovi. Na obecné rovině je tento argument validní: extrémy se posilují. Ale jsou extrémně pro-islámské hlasy tak silné a tak slyšitelné, aby vůbec nějakou reakci vyvolaly?
Lidé veřejně činní mají velký vliv, ale v pozici zodpovědnosti jsme všichni. O tom, jaké názory převládnou, nerozhodují jen projevy politiků a debaty v televizi, ale také miliony rozhovorů v rodinách, hospodách a při letmých setkáních. Záleží na každém, jak se do této rozpravy zapojí.
Česká republika není ostrov, je poměrně malá. Nemůže se vůči světu uzavřít tak, jako to udělalo Japonsko v éře Edo (1603–1868). Izolace Japonska by pod tlakem modernity dříve nebo později skončila, i kdyby na zavřené dveře Japonského císařství nezaklepaly dělové čluny admirála Perryho.
Můžete se zkoušet před světem uzavřít, ale to neznamená, že svět nepřijde za vámi. Jak říká Lars von Trier v seriálu Království: „Největší strach je za zavřenýma očima.“ Možná i za zavřenými dveřmi.
