Jeden druhému bubákem

Neodmyslitelnou součástí lidské povahy je strach. Jak s ním pracovat, aby se z něj nestal motor pověrčivých činů, které mohou snadno hraničit s agresivitou a krutostí?

11939972_1004253102938668_1416450489_o

Jiří Dynda

08.09.2015 08:00

Související

Strach. Xenofobie. Nenávist. Plané obavy. Často bývají tyto emoce předhazovány v diskuzích lidem, kteří tu méně, tu více důrazně odmítají současný příchod válečných uprchlíků do Evropy. Z druhé strany létají na oplátku do tváře lidí, kteří s negativním názorem na migranty nesouhlasí, zase obvinění z naivity, (pseudo)humanismu či sluníčkářství (ač nikdo neví, co to vlastně znamená).

V konečném důsledku debata mnohdy končí vzájemným počastováním rozdílných názorových stran buď „sluníčky“ nebo „xenofoby“, buď „zrádci národa“ nebo „hnědými nácky“ (a objevují se i blahosklonnější „fobíci“ jako ekvivalent k paternalisticky ponižující zdrobnělině „sluníčka“). Nálepky jsou rozdány, extrémy spektra vytvořeny, můžeme se dále spokojeně nenávidět a z tepla domovů se nad osudem nešťastníků rmoutit, anebo jim přát osud ještě horší. Jedni tedy mají planý strach, druzí jsou přehnaně naivní. Ve skutečnosti mají ovšem jedno společné: právě onen strach.

I já – jenž budu součtem množin svých názorů zařazen patrně do kategorie naivní sluníčko – cítím občas strach. Strach o to, jak to celé dopadne. Strach z vlastních spoluobčanů, kteří jsou schopni přát jiným lidem neštěstí nebo i smrt. Strach, že frustrovaní uprchlíci nakonec naplní vlhké hoaxové sny skupiny Islám v České republice nechceme a způsobí nějaké rozsáhlejší nepokoje (a já bych se jim bohužel nedivil).

Pověrčivost přináší smůlu
Cítím strach z dosavadní netečnosti české politické reprezentace, popřípadě strach z toho, že až přestanou být neteční a začnou něco vypouštět z úst, bude to vlastně ještě horší. Strach z toho, že sám nevím, co vlastně dělat. Strach zeptat se kohokoliv blízkého na jeho názor, neboť se obávám, kolik netušené žluči se z úst blízkého náhle vyřine. Strach je tedy, zdá se mi, v celém problému ústřední emocí. A není dobré brát jej na lehkou váhu.

Z vlastní zkušenosti vím, že nikam nevede argumentování proti někomu tím, že jeho přílišné obavy a jeho návrhy jednoduchých řešení jsou utvářené primárně jeho strachem z neznámého a odlišného. Dotyčný se (oprávněně) rozčílí nad útokem ad hominem. Říci o někom, že má strach, rovná se z pohledu mnoha lidí osobní dehonestaci a neoprávněnému nařčení z iracionality.

V pozadí stojí patrně i strašák obvinění ze zbabělosti – a při slově „zbabělec“ i ten nejflegmatičtější diskutér přechází okamžitě do uraženého protiútoku. Strach je přitom jednou z nejzákladnějších a nejpřirozenějších lidských motivací. Už jen proto je třeba jej v sobě jednak přijmout a nahlédnout, co s mými názory a jednáním provádí, ale jednak se jej také pokusit pochopit u jiných lidí a jejich motivací.

Jak ukázal historik Jean Delumeau ve své poučné práci „Strach na Západě ve 14. – 18. století“, úzkost, obavy, děs a bázeň byly po většinu času základním, všudypřítomným a konstitutivním hnacím motorem lidského jednání v osobní i veřejné sféře. Bát se něčeho znamená také na něco reagovat, zaujmout postoj, jednat. Je to logické. Smutné ale je, když se strach, ať už přiznaný či nepřiznaný, stane impulsem k myšlení či jednání, které touží budit další strach a které se v záchvatu sociokulturní hysterie raduje ze zla, které se děje bubákovi, jenž mě samotného vyděsil.

Někomu nahání strach islám, dalšímu zase agresivní útoky na toto náboženství. Každý máme své bubáky. Repro DR

Obavy z běženců jsou obvykle přiživovány hojně šířenými pověrami a předsudky. Etymologický rozbor latinského slova pro samu „pověru“, superstitio, naznačuje, že jeho významové pole leží právě v oblasti obav, bázně a strachu z něčeho, co je nepochopitelné nebo co je mimo mne, co jaksi „stojí nade“ mnou. Pověra je důsledkem vykročení ze sebe a (obvykle) mylné nahlédnutí toho, co se od nás liší nebo co nás přesahuje. Pověra a na ni navazující obranný rituál (ono „pověrečné chování“) povstávají tedy mimo jiné ze strachu. A jsou přehnanou obrannou reakcí na něj.

Hojné a dobrovolné šíření strach budících pověr a internetových klamavých zpráv je tedy možné vysvětlit snad tím, že cizí migranti jsou pro běžného člověka, který muslima v životě neviděl, vlastně něčím na způsob onoho pověstného mystéria, které je tak strašidelné, až je tím samo vlastně nějak fascinující a nesmírně přitažlivé. Jen tak mi dává smysl touha některých lidí sdílet den za dnem přikrášlené hysterické články, manipulativní fotografie, videa stínání hlav nebo „řádění hord barbarů před naším prahem“. Děsí to. Dráždí to. A mobilizuje to.

Proti strachu z jiného (a občas i z nesvětského Zcela Jiného), proti této superstitio, je tedy třeba také nějak bojovat. Nelze jej jen do nekonečna přiživovat a dmýchat. A zde přichází ke slovu právě ona potřeba obranného rituálu. Lidé odjakživa tíhnou k opakování ritualizované činnosti, která má za cíl odvrátit hrozící nebezpečí.

V religionistice se tyto obřady nazývají souhrnně apotropaickými, „zlo odvracejícími“, rituály. Na jaře je třeba oborat vesnici, aby do ní nemohl mor. Proti uřknutí či nemoci je třeba na krku nosit návaz. Před odchodem člověka poplivat pro štěstí. Před bitvou zazpívat chorál či hymnu.

Možná jako svého druhu apotropaický rituál lze tedy chápat i sdílení motivačních fotek typu „Imigranti neprojdou!“, „Nebudeme je živit!“ či „Imigrantům nevaříme“. Aktivity typu polévání mešit prasečí krví, demonstrační nošení šibenic se „zrádci“ či poněkud trapné venčení psů mezi arabskými hosty jsou však už naprosto dokonalým příkladem uvažování ve stylu prastaré kontaktní a sympatetické magie.

James George Frazer, viktoriánský zakladatel antropologie, by měl jistě nesmírnou radost, že ještě ve 21. století se ve střední Evropě, v jeho „rurální Bohemii“, pohybují ukázkoví primitivové, které si tak pěkně vysnil ze svého kabinetního křesílka.

Vytváření naděje
Ovšem zatímco jedni svůj strach potlačují či vybičovávají výzvami k obraně, siláctví, nenávisti a k hrdému buranství, druzí zase pro potlačení svého strachu a ve snaze vytvoření alespoň zdání lepšího světa nasdílejí raději co nejvíce odkazů na příklady solidarity, soucitu a pomoci. (V rámci hry zde uvažuji pouze ty pasivnější členy obou táborů, nikoliv ty, kteří jdou skutečně uprchlíky mlátit nebo jim pomáhat.)

Ti první se zaklínají selským rozumem, což patrně znamená, že kohokoliv, kdo projde kolem mého pomyslného statku, mám majznout po hlavě motyčkou a zavřít jej preventivně do chlívku, aby mi nechtěl vyžírat zásoby a rušit mě svou bídou v mém selském klídku a od seriálu v telce.

Ti druzí jsou prý hnáni tím, co odpůrci nazývají pseudohumanismus (nikdy nechápu tu předponu pseudo-, ale co už?), naivita nebo „dobroserství“, což zase má patrně označovat jakousi slepou touhu láskyplně obejmout prvního „negra s mačetou“ a pozvat jej s přiblblým úsměvem na kafe k sobě do ložnice. Proč si ve svém strachu vytváříme takové zjednodušující obrazy? Protože skutečné je to, co působí.

Naše názorové horizonty jsou utvářeny námi samými. Čtu-li celý den články o mladých nadržených černoších v Calais, logicky se budu bát, budu je chtít zastavit a po očku budu nervózně kontrolovat manželku, dceru či matku, jestli ji už nějaké Konvičkovo „muslimidlo“ neznásilňuje. Budu-li celý den číst o vlnách solidarity, pomoci jedoucí do Budapešti a o tom, jak jsme již dříve jako Česká republika zvládli příval řádově mnohem větších počtů uprchlíků, bude můj svět o něco nadějnější a moje motivace k případnému jednání – nebojím se to říci – lepší.

Ano, obojí je svým způsobem vytváření nějak zkreslené „propagandy“ a skutečná situace a unikavá kritická „pravda“ o problému Evropy s uprchlíky a uprchlíky s Evropou může být někde uprostřed. Ovšem jestli si můžu osobně vybrat, raději budu (puzen svým strachem) „lhát“ o něčem, co vzbuzuje naději, nežli o něčem, co vzbuzuje ještě větší strach a agresi. Znovu: skutečné je to, co působí.

Uprostřed Evropy se stále ještě provádí primitivní magické rituály: například psi mají zahnat zlé muslimy. Repro DR

Nechci nikomu nic „fašisticky“ nařizovat nebo doporučovat. Lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jejich nenávist a strach jsou „jen názor“, to nemají rádi. Ale řeknu toto: bylo by dobré, kdyby nás náš strach pobízel k činům solidárním a tolerantním. Nikoli nenávistným a nepřejícím. Mezi Evropany je spousta nenávistných, hloupých, zlých a netolerantních lidí. Vidíme je každý den – na internetu. Stejně tak nesporně mezi muslimy. Vidíme je každý den – v televizi. „Hoi polloi kakoi,“ jak napsal Hérakleitos – „většina je špatná“.

Ale mezi Evropany i muslimy, mezi všemi lidmi, jsou i lidé hodní, tolerantní a soucitní, kteří chtějí prostě spokojeně žít a nedělat si vzájemně problémy. A tito lidé potřebují cítit sounáležitost, vědět o sobě, cítit, že existuje naděje a dobro. A dát najevo, že křiklouni typu Okamury, Bartoše nebo Hampla je svým vyvoláváním strachu nemají šanci ovládnout.

Bylo by skvělé, kdyby ona civilizace a kultura, která má údajně tragicky zaniknout a kterou někteří chtějí ze strachu bránit i nedemokratickými prostředky, které popírají její samotné základy, nebyla kulturou agresivních řvounů, nenávistných ztroskotanců nebo lhostejných sobců.

Jsem přesvědčen – a proto jsem, myslím, hrdým sluníčkem – že na vlastní strach z bubáka je lepší reagovat odvahou i pokorou, snahou o zjištění si kvalitních informací o bubákovi a snahou o vzájemný kompromis. Pak budeme moci říct: „Ano, bubáku, možná se tě bojím, ale jelikož vidím, že máš problém, pomůžu ti." Vocaď pocaď, opatrně, za těchto podmínek a do této míry, jíž jsem schopen, ale pomůžu. Co bych nepomohl, jsme přece jeden druhému bubákem. Ale hlavně v klidu, ani jeden z nás nemá vlastně důvod mít obavy. Pokud se teda oba nebudeme chovat jako hovada.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Strach Úterý, 8.Září 2015, 10:04:12

Strach velmi silně řídí naše konání. Často, když nerozumím proč někdo něco dělá, zkouším si říct, že asi ze strachu. Tohle vysvětlení funguje vemi často.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Strach není jediným obrovským problémem. Úterý, 8.Září 2015, 15:08:14

Dalším obrovským problémem v mezilidských vztazích je také pýcha. I ta bývá zdrojem agresivity. Mnohdy uhlazené a velmi "zdvořilé" agresivity.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.