Výsledky asi nikoho úplně nepřekvapily a ti, co budou číst tento článek, z nich mají jistě stejně malou radost jako jeho pisatel. Ale přese všechen nesouhlas se nestalo nic jiného než to, co je v demokracii obvyklé: vyhrála strana, která dostala nejvíc hlasů.

Důvod k hysterii, emigraci ani nenávisti vůči těm, kdo jí dali hlas, to není. Pokud se cítíme být součástí státního společenství, kde vládne demokracie a hodnota člověka není odvislá od jeho názorů, příjmů, společenského postavení nebo inteligence, nemáme jinou možnost než to přijmout jako fakt.

V opačném případě musíme otevřeně připustit, že naše bublina tvoří zvláštní skupinu obyvatel, která ví více, a která se cítí být spíš součástí společenství určitých hodnot než geografického útvaru založeného na národní příslušnosti, historii a jazyce. A musíme v takovém případě připustit i to, že demokracie není vhodný způsob řízení dnešní společnosti a začít se poohlížet po jiném. Obojí je legitimní.

Anebo je zde jiná možnost: připustit pochybnosti. Zamyslet se nad tím, zda naše obavy a rozladění souvisí skutečně s ohrožením základních hodnot, nebo pouze určitých výhod a benefitů, které nám globalizovaný svět nabízí, ale které většina společnosti nedokáže využívat, a cítí se proto být z účasti na společenském vývoji vyloučena. Anebo zda nejde o frustraci z prohry s protivníkem, kterého jsme si do jisté míry sami vytvořili a démonizovali.

↗

Přemýšlejme, zda jsme ve volbách neprohráli s protivníkem, kterého jsme si do jisté míry sami vytvořili a démonizovali. Foto Jan Nedvídek

Řekněme rovnou, že jsme se v naší sociální bublině dopouštěli v předvolebním čase tří chyb, které ukazují na to, jak se naše myšlení výrazně ohraničuje a zjednodušuje, a které nyní umocňují i pocit bezvýchodnosti.

První je, že jsme si realitu zúžili na pouhé dvě politické formace a postavili je proti sobě: ANO, SPD a KSČM na jedné a zbytek na druhé straně. Nebyli jsme ochotni se zabývat odlišnostmi mezi těmi, které jsme si označili za „nedemokratické“, a byli naopak ochotni akceptovat, že je vlastně jedno, jestli budeme volit ODS, ČSSD, TOP 09, Lidovce nebo Zelené atd.

Ukazuje to, že i ta část společnosti, která by měla být schopná sebereflexe a rozlišování, začíná myslet barikádově a přijímá optiku boje. O demokracii, západní hodnoty, Evropskou unii a celý polistopadový vývoj. A to je chyba. Není nic jednoduššího, než přistoupit na to, že za stěnami naší bubliny je jiný svět, se kterým se nedokážeme domluvit, který má jiné hodnoty, jiné autority a taky jiné dějiny a jinou představu o budoucnosti. A že nás tím ohrožuje.

Je to z hlediska myšlení pohodlné a z hlediska sebeprožívání svůdné, neboť nic není tak opojného, než být (pro někoho opět, pro jiného konečně taky) bojovníkem za pravdu a lásku. Problém je, že z bojových pozic se jen velmi těžko ustupuje a pokud, tak jen za cenu frustrace z prohry a ponížení.

Utvrzujeme-li se vzájemně jeden před druhým o své oddanosti demokracii, evropským hodnotám či Václavu Havlovi, vysmíváme-li se hlouposti a lžím Andreje Babiše či Tomia Okamury, nejde o žádnou hlubokou myšlenkovou aktivitu ani se tím nestáváme lepšími. Jde pouze o rituální tance, které nás mají stmelit.

A v tom je další nebezpečí: Tím, že si přivlastňujeme určité hodnoty a činíme je předmětem nekritického kultu provázeného zvláštními rituály a vlastním jazykem, uzavíráme k nim přístup těm, kteří jsou mimo bublinu nebo nejsou ochotní přistoupit na to, že jde o nezpochybnitelné fetiše. Demokracie, Evropská unie ani Václav Havel ale nejsou dogmata, o nichž by nebylo možné pochybovat.

Jakmile se jimi stanou, jakmile si je přivlastníme a naplníme aktuálním etickým obsahem, jaký ve skutečnosti neměli a nemají, donutíme tím ostatní se k nim také začít vztahovat jako k symbolům. Ovšem symbolům protivníka, a tím pádem na ně útočit a vytvářet si nebo posilovat modly vlastní, jako je třeba Rusko, Miloš Zeman nebo národ.

A konečně třetí chyba je tvrdit, že hnutí ANO je Andrej Babiš. Není. Jsou to především statisíce lidí, kteří toto hnutí volí a jejich důvodem není, že by chtěli, aby nás ožebračil, zbavil svobody a rozkradl zemi, ale aby dali najevo nespokojenost se svou životní situací a to, že nevěří tradičním politickým stranám, že by na ní mohly něco změnit. Tato nespokojenost je reálná a legitimní a tradiční strany, pokud chtějí demokracii a společenský smír zachovat, nemají jinou možnost než s hnutím ANO spolupracovat a projít výraznou sebereflexí.

Nejhorším možným řešením by bylo, pokud by si jejich demonstrativní odpor vedl ke vzniku koalice ANO, SPD a KSČM, stran které spolu zatím vládnout nechtějí. Rozdělení společnosti by tím dostalo své politické pokrytí a naléhavost otázky po původu nespokojenosti by ustoupila do pozadí.

Nehořekujme a neopevňujme se ještě více v naší bublině. Buďme si jisti zákony, ústavou, demokracií i tím, že jsme součástí EU a NATO a připouštějme o nich nadále pochybnosti, je to nejlepší způsob, jak tyto hodnoty i nás ochránit. Jakmile přestaneme pochybovat, prohrajeme všichni.