Problém klimatické změny je všeobjímající. Vzniká kvůli naší energetické závislosti na fosíliích a přinese extrémní projevy počasí, katastrofy, neúrodu, hladomory, konflikty, stěhování národů a vymírání druhů. Škody se projeví ve všech sférách našeho života, v celé lidské civilizaci. V České republice se dosud hojně přetřásá ochrana hranic před uprchlíky, kteří přitom často musí své země opouštět právě také kvůli klimatickým extrémům. Globální změna klimatu hranice nezná. A nebudeme-li o ní mluvit, těžko se na ni můžeme připravit.

Letošní předvolební kampaně se soustředily na všechno možné. To, že právě téma změn klimatu, patrně největší výzva stojící dnes před naší civilizací, zůstává u nás zcela opomenuto, je dokladem provincialismu a odtrženosti české veřejné debaty od reality. Ačkoliv se napříč politikou někde v hlubinách programů někdy mluví o „energetické bezpečnosti“, problematika prohlubující se klimatické krize je většinou politických stran zcela přehlížena. Tradičními stranami jako ODS, KSČM, KDU-ČSL počínaje, malými stranami konče. Od Svobodných, přes SPO a SPD až po STAN.

Prohlášení o podpoře lokální výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů sice zaznívají, stejně jako podněty k omezení plýtvání energiemi. Zakotvit však tyto a další návrhy do celostátní a globální energetické koncepce se zatím nedaří. Je zde jen pár stran, které jakous-takous koncepci klimaticky příznivé politiky zmiňují.

ČSSD i ANO údajně budou brát ohled na snižování závislosti na fosilních palivech. Jejich návrhy se však zdají být poněkud děravé — vždyť mají za cíl stavět nové centrální zdroje energie při její současné nadprodukci a exportu z ČR! A nelze zapomenout, že tyto strany u vlády nebyly schopné schválit ani slibovaný antifosilní zákon, který by naši závislost na uhlí a ropě každoročně snižoval! Otázkou tedy je, zda jim lze věřit.

Zdá se, že o něco promyšlenější postup nabízí snad jen dvě z českých politických stran. Takto vykukuje z jednoho konce TOP 09, jejíž experti představují koncepci „dekarbonizace české energetiky“. Závislost jednu však hodlají nahradit závislostí druhou — počítají s dalšími investicemi do jaderné energetiky.

Zkušenosti s politikou TOP 09 navíc nenasvědčují, že by v jejím pojetí dekarbonizace probíhala sociálně spravedlivým způsobem: s ohledem na potřeby lidí, dnes zaměstnaných ve špinavém průmyslu. To je přitom zásadní, má-li se klimatické politice dostat společenského přijetí. Z druhého konce přicházejí návrhy Zelených: zastavení ničení krajiny povrchovými doly, omezení zisku uhlobaronů a omezení závislosti na fosilních palivech podporou tzv. „antifosilního zákona“. Alespoň tohle zní slibně.

Tristní stav české politické debaty ve vztahu ke klimatu, ticho po pěšině politických programů a celková slabost stran, které si vážnost globální ekologické reality alespoň uvědomují, však nasvědčují především jedné věci: že naše občanská aktivita se nesmí vyčerpat případnou účastí na parlamentních volbách. A že by bylo trestuhodné zůstat sedět s rukama v klíně a čekat, až se politická třída vzpamatuje. Musíme se problému postavit čelem a jednat.

Házet hlasy do uren může něco změnit. Ale ta změna, kterou nutně potřebujeme — radikální odklon od uhlí a fosilních paliv — těžko nastane včas bez přímé, jasné a činorodé účasti nás všech. Všech, kteří jsou odhodlaní nenechat rozhodování o naší společné budoucnosti pouze v rukou našich takzvaných zástupců. Nečekejme. Těžbu uhlí a fosilních paliv musíme zastavit co nejdříve a politici to za nás neudělají.