To bylo tak. Nejprve Richard Brabec oznámil, že Hnutí ANO hodlá jeho ministerstvo po volbách připojit k ministerstvu zemědělství. Po drtivé kritice odborné i laické veřejnosti ale začal brát zpátečku. Není divu. Ministerstvo životního prostředí chrání česká města a vesnice před smogem, velkorypadly či ilegálním dovozem odpadů, českou krajinu před megalomanskými přehradami, těžaři dřeva a betonováním či plundrováním zemědělské půdy. Kontroluje činnost hospodářských resortů a tvoří jejich nezávislou protiváhu. Lidé rychle pochopili, co by znamenalo jeho rozpuštění v mnohem větším hospodářském konkurentovi. Z klasického českého filmu vědí, že po rozpuštění přirozeně následuje vypuštění.

Ví to také ODS, která se stejným nápadem přišla už před sedmi lety. Také ona chtěla vypustit kontrolu hospodářských resortů, ale po vlně veřejné kritiky od záměru ustoupila. Na Slovensku dokonce takovou operaci zrealizovali. Po několika měsících zase vše museli vrátit do původního stavu. I tam pochopili, že nezávislá kontrola sama sebe prostě nemůže fungovat.

Také Hnutí ANO začalo od toxického nápadu couvat. Sám ministr Brabec začal veřejně formulovat vylučující podmínky, které ovšem v případě sjednocení resortů nelze naplnit. Jenomže mezitím se do vzniklé pasti snaživě vrhli dva jiní významní politici — Pavel Kováčik z KSČM a Marian Jurečka z KDU-ČSL. A dost možná z ní do voleb už vycouvat nestačí.

Komunisty podpora „vypuštění“ ministerstva životního prostředí poškozuje o něco méně. Některým z nich se zjevně stýská po době, kdy neexistovalo a naší zemí se šířil smog a měsíční krajina. Jenomže jsou i tací, kteří se snaží udělat z KSČM moderní levicovou stranu. A těm takto staromilští konzervativní komunisté podrážejí nohy. Což ostatně může být jejich hlavní motiv.

Marian Jurečka je ale prvním místopředsedou strany, která v minulosti měla svého — a dosti úspěšného — ministra životního prostředí. Podstatná část lidoveckých zákonodárců dlouhodobě hlasuje pro ekologická opatření. Volební program tradičně podporuje ochranu přírody, krajiny i půdy a nabízí řadu zajímavých nápadů — například vytvoření takzvaného. fondu budoucnosti, kam by byly ukládány výnosy z poplatků z těžby surovin. Jenomže po faktickém zrušení příslušného ministerstva by takové záměry neměl kdo realizovat. Senátorka Jitka Seitlová jako zástupkyně KDU-ČSL na veřejné předvolební debatě proto jasně potvrdila, že je proti jeho slučování s ministerstvem zemědělství. Jurečkovo zásadní zpochybnění volebních slibů a názorové konzistence vlastní strany může lidovce těsně před volbami velmi poškodit.

Mariana Jurečku nejspíše k jeho výrokům inspirovalo, vedle v tu chvíli přítomných představitelů zemědělské velkovýroby, také vlastní máslo na hlavě. Zpráva o stavu životního prostředí v České republice za rok 2016, kterou čerstvě předložilo ministerstvo životního prostředí, uvádí alarmující zjištění o zhoršování stavu českých lesů. V minulém roce bylo částečnou ztrátou listů či jehličí poškozeno již 75 procent jehličnanů (oproti 65 procentům v roce 2000) a 42 procent listnáčů (oproti 26 % v roce 2000).

Je proto nutné konečně začít se zásadními změnami nešetrného lesního hospodářství, které nerespektuje přírodní zákonitosti obnovy zdravého lesa a změnu klimatu. Nový lesní zákon musí zajistit větší výsadbu listnatých stromů a omezit holosečnou těžbu. Také je třeba certifikovat státní lesy ekologickým standardem FSC, který vyžaduje šetrnější přístupy — a navíc po tomto dřevu roste poptávka. To vše má na starosti ministr zemědělství. A svou práci evidentně nezvládá.

Je tedy přirozené, že se mu nelíbí kritici, kteří jeho selhání připomínají. Jejich začleněním pod svůj úřad by se jich zbavil. Jenomže my ostatní si uvědomujeme, že bychom se tím nezbavili problémů s chřadnutím českých lesů, ubýváním úrodné půdy, přibýváním chemikálií v ní, ubýváním vody v krajině či nadměrným buzerováním turistů mysliveckými úřady. Bez čistého vzduchu, vody, půdy a přírody se zkrátka neobejdeme. A bez úřadu, který se bude za naše daně o životní prostředí skutečně starat, také ne.