Od konce 19. století, kdy se i u nás začal formovat systém moderních politických stran spolu s bojem za všeobecné volební právo, jsme zažili několikeré změny režimů a vyvíjela se i základní ideově politická ohniska. Jakou změnu můžeme zažít tentokrát? A zažíváme i proměnu ohnisek obsahu politiky?

Za monarchie bylo použito všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo už ve volbách do říšské rady v letech 1907 a 1911. Vedle cílů národně emancipačních a politické rovnosti už sílily požadavky na změnu sociálního uspořádání. V našich zemích se tehdy vyprofilovalo křídlo na jedné straně agrární a klerikální a na druhé straně sociálně demokratické.

Po rozpadu monarchie parlamentarismus přešel od většinového k poměrnému volebnímu systému a politický systém nové republiky byl výrazně partokratický. Rozhodující vliv měli vůdcové pěti hlavních prosystémových stran. Evoluční řešení sociální otázky brzy uvízlo v problémech formování českého kapitalismu, nedařila se ale řešit ani otázka národnostní.

V opozici k mainstreamu se zformovali ve volbách 1925, 1929 a 1935 především tehdejší komunisté. Nezvládnutá krize a nástup Hitlera v sousedním Německu otevřela nová rizika. Návrh na rozpuštění Henleinovy strany v roce 1935 neprošel, zato byla za druhé republiky rozpuštěna komunistická strana. Protektorát pak nepředstavoval jen couvnutí, ale přímé ohrožení.

Třetí republika se proto po válce přihlásila k humanitní demokracii a opatřením socializujícím. To lze chápat jako snahu o civilizační skok. Politické spektrum bylo přitom ve volbách 1946 redukováno na Národní frontu na protifašistickém základě. Výběr mezi stranami byl ale nakonec na léta ukončen přijetím zásady jednotné kandidátky. Uplatňování mocenského monopolu skončilo až v roce 1989, kdy tuto deformaci odmítli i samotní komunisté.

Od roku 1990 jsme se vrátili k tradicím parlamentarismu založeného na poměrném volebním systému. Na počátku byl problém s proměnou sociální základny společnosti, nedostatkem občanských zkušeností a schopnosti organizovat shodné sociální zájmy. V ohnisku veřejných debat tehdy spočívala hlavně vize svobody a rozchod s minulostí, nikoliv stranictví a programy. Prodej velkých podniků do zahraničí, rozdělení republiky, vstup do NATO — to byly otázky, které se s voliči neřešily.

Z transformačních problémů a deziluze z nevyužitých nových šancí se pozornost vrátila k sociálně ekonomickým tématům a oživení pólů na pravici a levici politického spektra. Debata, zda zůstat vpravo, nebo zamířit doleva, ale skončila na slonku devadesátých let opoziční smlouvou. Nadšení z demokracie klesalo — ve volbách v roce 1990 byla účast 96,8 procenta, v roce 2002 už jen 58 procent. Očekávaný další pohyb vpřed se nekonal, zato nazrávalo nové couvnutí.

Etablované strany se střídaly u moci (kromě ostrakizované KSČM), praxe politického mainstreamu rozmývala rozdíl mezi pravicí a levicí. Volič z toho cítil jen poziční boj uvnitř zavedených elit. Těžit z toho nyní začali populisté, kteří se tváří radikálně, i když nabízí změnu, která nic nezmění. Změna, která od roku 1989 nesměřuje k sociálně ekonomické základně, ale pouze k charakteru politické reprezentace.

Letošní volby provází upozadění viditelného programového souboje na pravolevé ose. Tím se sugeruje změna v politice, ale jen s pomocí protestních emocí bez jasného cíle. Sází se na zpětnou vlnu nespokojenosti, kdy se davům místo skutečné změny servíruje jen demagogický vůdce, slibující za poslušnost zavést pořádek v chaosu. A jednotlivé segmenty společnosti vězí přitom ve svých sociálních bublinách. To může významně ovlivnit volební výsledek.

Iluze nové vrchnosti rozhazující plnými hrstmi své marketingové sliby je velmi ošidná. Nic nového totiž na tom není. Poddaní se mají vrhnout do náruče zbohatlických oligarchů, kterým jejich švindl jen umožní navázat na asociální praxi vlády škrtů. Tyto volby tedy nechystají změnu polistopadového uspořádání. Účinek takové protestní volby skončí v den voleb. Když se volič probudí do nového dne, může zjistit, že je vše při starém.

Potvrzuje to, jak je důležité propíchnout své sociální bubliny a propojit pro běžného občana matoucí štěpení politických směrů kolem kulturně hodnotové osy s řešením otázek v sociálně ekonomické základně. Nejde o to zbavit se moderního civilizačního zakotvení, ale vrátit mu i onu základní dimenzi, bez které je rozpor mezi konzervativnějším a svobodomyslnějším pohledem na svět obtížně řešitelný.