Po rozbití blokády, jež chtěla zabránit zbourání vsi Lützerath kvůli těžbě hnědého uhlí, byla vyklizena i komunita Heibo v Sasku, která bránila kácení lesa kvůli těžbě štěrkopísku. Německá klimatická politika opět odhalila své pokrytectví.
„How long? Not long! ’Cause what you reap, is what you sow!“ vyhrožuje už dvě desítky let v písni Wake up skupina Rage against the machine.
Netrpělivost je určitě namístě. Nacházíme se v historickém momentu, kdy klimatická krize konečně začala být vnímaná celou společností jako problém. K jejímu vyřešení máme ale stále velmi daleko, jak nám nedávno připomněl průběh summitu OSN o změně klimatu (COP27). Mezivládní panel OSN pro změny klimatu už před časem upozornil, že bez radikální společenské a ekonomické restrukturalizace se klimatické katastrofě nevyhneme.
Z Lützerathu do Heidebogenu
Kousek za našimi humny, v relativně bohatém Německu, přitom v roce 2023 stále bourají vesnice kvůli těžbě uhlí a zbytečně kácí hektary lesů kvůli těžbě štěrkopísku.
Deforestace je přitom hned po spalování fosilních paliv druhou nejzásadnější příčinou změn klimatu. Zisk soukromého sektoru má stále přednost před právem na společnou budoucnost nás všech. Zbývá pouze necelých sedm let, aby významně klesla celosvětová produkce skleníkových plynů. Pokud se nám do té doby nepodaří snížit jejich emise a udržet oteplení pod 1,5 stupně Celsia, s nejvyšší pravděpodobností se spustí další nevratné — a zcela katastrofální — klimatické procesy.
Proto, když došlo k vystěhování Lützerathu kvůli další těžbě uhlí, cítili jsme, že nás někdo dohnal za samu hranici tolerance. Četba textů Andrease Malma v nás rezonovala se znovu a znovu potvrzovaným vědomím, že současný kapitalismus s naší budoucností nepočítá.
Ani ne měsíc po vyklizení Lützerathu nastala obdobná situace v lesích a bažinách regionu Heidebogen u vesnice Ottendorf-Okrilla, která leží asi dvacet minut vlakem severovýchodně od Drážďan. Korporace KBO, provozující pískovny a štěrkovny společně s příslušnými povrchovými doly v okolí, již od jara roku 2021 usilovala o rozšíření dolů hlouběji na zalesněné území.
Do cesty těžké techniky se ale tehdy postavili svépomocně organizovaní aktivisté a aktivistky, s jasným cílem zabránit dalšímu kácení stromů. V reakci na bezprostřední hrozbu pustošení přírody obsadili les a postavili domky ve větvích stromů, které mezi sebou propojili lanovými mosty.
Na hranici dolu pak vykopali příkop a u něj vztyčili plot. Veškeré příjezdové cesty do lesa zahradili barikádami. U hranice lesního záboru vybudovali takzvané tripody neboli trojnožky a hlídací posedy. Především se ale aktivistům podařilo uprostřed starého lesa postupem času vytvořit samosprávnou komunitu lidí, která funguje na principech udržitelnosti a nehorizontálního rozdělení moci.
Obrana a pád Heibo
Aktivisté a aktivistky Heibo bleibt!, jak si místní okupační samosprávná komunita říká, okupovali les na hranici dolu již od března roku 2021. Během nočních hlídek museli odhánět příznivce krajní pravice, kteří jim, po rošťáckém klepání na dveře domků, dokonce jednou zapálili kuchyňskou strukturu. Dva roky také komunita komunikovala s úřady skrze místní spojence a společně se dožadovali vypracování nezávislého průzkumu vlivu těžby na podzemní zásoby vody — dva roky tahanic se státním aparátem, který by měl sloužit místním, a ne jen úzkým zájmům několika málo boháčů.
Dva roky uplynuly a na valu hlíny, který byl pomyslnou hranicí dolu, se objevily siluety postav v zásahových uniformách. Aktivisté již týdny upozorňovali na zvýšenou aktivitu policie v bezprostředním okolí lesa a dolu. V sobotu 11. 2. pak byli v brzkých ranních hodinách probuzeni zvuky bagrů a další těžké techniky, jejichž úkolem bylo připravit půdu pro nadcházející evikci. Povrch dolu byl zarovnán, tak aby se k lesu mohla policie dostat i svými zásahovými vozy. Aktivistům se ještě ten samý den podařilo zbudovat na příjezdové cestě k lesu provizorní barikádu s tripodem.
Další příjezd nákladních vozů korporace KBO s policejní ochrankou na sebe však nenechala dlouho čekat. Příslušníci „pořádkových“ sil se tentokrát postavili přímo na dělící čáru mezi dolem a lesem. Přijeli v poměrně v hojném počtu, obrnění a tiší — maska tiché profesionality však často skrývala pohrdání a vztek.
Stejně jako sympatizanti krajní pravice, i policisté se nejprve odhodlali jen k neškodným kulišárnám. V nestřežený moment, se vší důstojností, která k tomu patří, seběhl jeden z policistů z valu, aby aktivistům odcizil pracovní nástroj používaný k budování barikád. Pár minut nato pak nejapně postával s lopatou v ruce, než si svou trofej odnesl do zásahového vozu.
Ve středu 15.2. ale již všechny žerty skončily a vypuklo násilné vyklízení obránců lesa. I přes kreativní obrannou strategii, předtím ozkoušenou již v Hambachu nebo Lützerathu, bylo vyklízení dokončeno hned následující den. Při zásahu mimochodem „pomáhali“ i čeští policisté — prý proto, aby se naučili, jak v podobných situacích postupovat.
Lhostejnost policie k bezpečnosti nenásilných aktivistů byla v povětří cítit již dlouho před začátkem vyklízení. Když pak policie dobývala domky s motorovou pilou zakousnutou do dveří — do dveří místa, které někdo považoval za svůj domov, nebo když aktivisty přilepené k sobě nabírala lžíce bagru, nikdo se bohužel už příliš nedivil.
Zpráva●Adam Rektor-Polánek
„Poslední varování.“ Nová zpráva OSN o klimatu vzbuzuje obavy — a nabízí řešení
Dotazy na přítomnost zdravotníků policisté nebyli schopni zodpovědět, a ti z nich, kteří by mohli, zadržovali zdravotníky na příjezdové cestě. V odpoledních hodinách pak policie sundala posledního vzdorujícího aktivistu za pomoci zvedací plošiny. V mezičase ale již probíhalo kácení stromů ze strany od Sachsenforstu. Jelikož sezóna, během níž je v Sasku povoleno kácení, končí 28. února, měli naspěch, aby důl stihl ukousnout další kus lesa. Heibo bylo vyklizeno. Evikci přežilo jen minimum stromových domků. Klimatické hnutí má po prohře v Lützerathu další důvod k pláči.
V Sasku se nyní znovu ukázalo, že Německo, které se tak rádo staví do pozice klimatického lídra, neváhá přistoupit ke zbytečnému kácení lesů a bourání vesnic. Jaký signál svým pokryteckým jednáním vysílá dalším zemím Evropské unie, z nichž některé už teď projevují výraznou neochotu podílet se na společném řešení klimatické krize? Co svým licoměrným přístupem signalizuje chudším a takzvaně rozvojovým zemím? V krátícím se čase klimatických změn nelze německý přístup tolerovat.
