Polská vláda, podobně jako jiné vlády V4, se často chlubila, že v souvislosti s epidemií koronaviru jako první zavádí ochranná opatření. A skutečně se jí jednoho prvenství podařilo dosáhnout. 10. května se v Polsku konalo první kolo prezidentských voleb, během nějž se nehlasovalo.

Koronavirus se stal dalším bitevním polem mezi vládou Sjednocené pravice a opozicí. Vládnoucí koalice vedená Právem a spravedlností si spočítala, že pro obhajobu Andrzeje Dudy je nejvhodnější období epidemie, kdy se lidé semknou kolem vlády a kdy ochranná opatření znemožní reálnou kampaň protikandidátů. Opozice si zase spočítala, že pro porážku Andrzeje Dudy je nejvhodnější období po epidemii, kdy nebude hrozit nebezpečí zdravotní, ale ekonomické.

Plán obou znesvářených stran se nelišil od přijímání jiných důležitých zákonů. Opozice provádí obstrukce a zdržování v horní komoře, vláda urychluje a porušuje legislativní proces v dolní komoře.

Vláda celou situaci s epidemií bagatelizovala a poměrně dlouho doufala, že volby proběhnou v původním ústavním termínu 10. a 24. května. Opozice s příchodem koronaviru žádala vyhlášení stavu živelné pohromy, což vláda i nadále odmítá.

Vládní představitelé, snad z nevědomosti, snad ze zlé vůle, zaměňují dva výjimečné stavy. Podle článku č. 230 polské ústavy vyhlašuje výjimečný stav v případě ohrožení ústavního vývoje státu, bezpečnosti obyvatel nebo veřejného pořádku prezident na návrh vlády, a to na devadesát dní s možným prodloužením se souhlasem Sejmu o šedesát dní.

Tento článek částečně navazuje na stanné právo — výjimečný stav — během junty Jaruzelského v 80. letech. Právě tanky v ulicích argumentují lidé kolem PiSu.

Opozice chce jiný výjimečný stav, podle článku č. 232 platící při přírodních katastrofách nebo technických haváriích, které nesou rysy živelní katastrofy. Tento stav vyhlašuje na třicet dní vláda a jen k prodloužení potřebuje souhlas Sejmu. Odložit volby umožňuje i třetí výjimečný stav, nicméně s vnější agresí nikdo nepočítá. 

Vraťme se ale k dalšímu vývoji, který vedl až k volební schizofrenii 10. května, tedy k volbám, které byly i nebyly zároveň. Vládní tábor si v průběhu dubna začal uvědomovat, že není reálné obvyklé hlasování a začal promýšlet nejdříve smíšené a později korespondenční volby v původním termínu. 

6. dubna Sejm schválil návrh zákona o korespondenčních volbách, který předpokládal, že volby zajistí polská pošta a ministerstvo pro státní aktiva, nikoliv Státní volební komise. Senát tento zákon vetoval až v posledním možném termínu, 5. května, tedy pár dní před volbami.

A mezidobí, kdy se čekalo na Senát, začaly neshody v táboře vlády, vzbouřil se totiž předseda strany Dohoda Jarosław Gowin. Konzervativní politik přišel s ústavní změnou, prodloužením volebního období prezidenta na sedm let bez možnosti obhajoby.

Druhý jeho „kompromisní“ návrh počítal s odložením voleb na srpen. Protože Gowin dokázal udržet většinu poslanců své strany, vláda v určitý okamžik neměla dostatek hlasů k přehlasování předpokládaného senátního veta.

Opozice ovšem tuto šanci nedokázala využít, a nakonec se oba Jarosławové, Gowin i Kaczyński, 6. května dohodli na dalším postupu, opět za hranou závazného práva a ústavních zvyklostí. Volby měly proběhnout 10. května, aniž by se otevřely volební místnosti, nebo aniž by — již vytištěné — volební lístky roznášeli a sbírali pošťáci. Nejvyšší soud měl volby následně zrušit a předsedkyně Sejmu vyhlásit nové volby v období do konce mandátu Andrzeje Dudy, tedy do 6. srpna.

Polský Sejm nejdříve přehlasoval senátní veto, což nakonec bylo k ničemu, a 12. května v expresním tempu přijal další novelu zákona o prezidentských volbách. Návrh poslanců Práva a spravedlnosti zrušil zákon z 6. května a počítá s novými volbami, které vyhlásí předsedkyně Sejmu Elżbieta Witeková.