Jaký bude nejviditelnější důsledek britského rozvodu s Evropskou unií? Možná už máme odpověď. Doslova a do písmene promění velkou většinu ostrovní krajiny — konkrétně devětašedesát procent, které tvoří pole, louky a pastviny. A jak se u brexitu už stalo dobrým zvykem, věc je notně zašmodrchaná.

Patrně nejkonsekventnějším z bezprostředních následků odchodu totiž bude velkorysá reforma zemědělství, kterou Johnsonova vláda oznámila. Měla by podstatně vylepšit péči o půdu a vracet na venkov živou přírodu. Brexit přitom vlastně není její příčinou. Posloužil spíš jako rozbuška.

Evropa je možná svými agrárními dotacemi proslulá, ale vůbec ne výjimečná. V porovnání s podobnými státy světa stojí někde uprostřed. Farmy se subvencují skoro všude. Američané, Kanaďané nebo Rusové platí o něco méně; srovnatelně bohaté asijské státy, Švýcarsko či Norsko naopak více.

Nicméně Společná zemědělská politika, kterou se subvence řídí a jež pohlcuje čtyřicet procent unijního rozpočtu, je konstrukt z počátku šedesátých let. Tehdy měla posílit potravinovou soběstačnost kontinentu, jenž v čerstvé paměti nesl válečnou zkušenost. Postupně ale naráží na krizi legitimity.

Evropské zemědělství se během poválečných desetiletí vyšvihlo úplně jinam. Nedostatek a hlad spolehlivě přestal být typem krizí, jaké potřebujeme řešit. Vynořují se nové starosti. Intenzivní výroba ve velkém poškozuje půdu a vytlačuje zbývající přírodu, miliony lidí trpí obezitou a venkov se vylidňuje.

Z polí v unii každoročně odtéká skoro miliarda tun ornice a Evropu obývá asi o 420 milionů méně ptáků než v roce 1980. Voliči přestávají akceptovat, že státní politika dělá více škod než užitku — a ještě se po nich chce, aby to platili.