Jaký bude nejviditelnější důsledek britského rozvodu s Evropskou unií? Možná už máme odpověď. Doslova a do písmene promění velkou většinu ostrovní krajiny — konkrétně devětašedesát procent, které tvoří pole, louky a pastviny. A jak se u brexitu už stalo dobrým zvykem, věc je notně zašmodrchaná.

Patrně nejkonsekventnějším z bezprostředních následků odchodu totiž bude velkorysá reforma zemědělství, kterou Johnsonova vláda oznámila. Měla by podstatně vylepšit péči o půdu a vracet na venkov živou přírodu. Brexit přitom vlastně není její příčinou. Posloužil spíš jako rozbuška.

Evropa je možná svými agrárními dotacemi proslulá, ale vůbec ne výjimečná. V porovnání s podobnými státy světa stojí někde uprostřed. Farmy se subvencují skoro všude. Američané, Kanaďané nebo Rusové platí o něco méně; srovnatelně bohaté asijské státy, Švýcarsko či Norsko naopak více.

Nicméně Společná zemědělská politika, kterou se subvence řídí a jež pohlcuje čtyřicet procent unijního rozpočtu, je konstrukt z počátku šedesátých let. Tehdy měla posílit potravinovou soběstačnost kontinentu, jenž v čerstvé paměti nesl válečnou zkušenost. Postupně ale naráží na krizi legitimity.

Evropské zemědělství se během poválečných desetiletí vyšvihlo úplně jinam. Nedostatek a hlad spolehlivě přestal být typem krizí, jaké potřebujeme řešit. Vynořují se nové starosti. Intenzivní výroba ve velkém poškozuje půdu a vytlačuje zbývající přírodu, miliony lidí trpí obezitou a venkov se vylidňuje.

Z polí v unii každoročně odtéká skoro miliarda tun ornice a Evropu obývá asi o 420 milionů méně ptáků než v roce 1980. Voliči přestávají akceptovat, že státní politika dělá více škod než užitku — a ještě se po nich chce, aby to platili.

Agrární subvence se během minulých tří dekád hodně proměnily. Za prvé přestaly přímo financovat produkci za každou cenu. Reformy takzvané Agendy 2000 skoncovaly s podporami za vyrobené tuny pšenice nebo litry mléka. Ponejvíce se platí za obdělávané hektary.

A součástí systému se postupně staly také bonusové příspěvky na lepší péči o krajinu. Jde do nich asi sedm procent subvenčních peněz a některé jsou opravdu hodně užitečné.

Pořád ale každá farma dostává hlavní paušální platbu prostě za to, že farmaří. Bez ohledu na to, jestli dodává nějakou veřejnou službu. Zemědělské asociace sice argumentují, že veřejným zájmem je farmaření samo o sobě. Voliči a zákonodárci však tyto vývody přestávají přijímat.

Nový přístup

Momentem rozluky se na Británii samozřejmě přestává vztahovat unijní Společná zemědělská politika. Proto Mayové a posléze Johnsonova vláda musela — chtíc nechtíc — vymyslet, co nachystají místo ní. A přišly s průlomovým plánem.

Britové udělají přesně to, co už řadu let v unii prosazují ekologické organizace, vědci a ekonomové. Během příštích sedmi let úplně skončí s paušálními platbami. Na největších farmách budou už příští jaro o čtvrtinu nižší než letos.

Peníze ale krok po kroku převedou do nového systému plateb za oživování krajiny, péči o půdu nebo lepší podmínky pro zvířata. Do zemědělství budou nadále směřovat stejné částky, ale tak, aby vytvářely úplně jiné pobídky. Plán také počítá s investicemi, které farmy připraví na novou ekonomiku, pomohou jim orientovat se na nové služby a posílit produktivitu.

Přesné podmínky nových programů teprve vzniknou. Už teď ale je vidět, že jde o větší změnu než všechno, k čemu se unijní státy odvážily během minulého půlstoletí.

Takže receptem na lepší starost o krajinu nebo půdu je exit z Evropské unie? Tak to sotva.