Ve čtvrtek 15. dubna vyzvali představitelé trojkoalice SPOLU vládu Andreje Babiše, aby do týdne požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Pokud to neudělá, hodlá tato opoziční koalice iniciovat hlasování o nedůvěře vlády. V případě jeho úspěchu pak bude chtít, aby se Poslanecká sněmovna sama rozpustila a do léta se konaly předčasné volby.

O dva dny později však premiér Babiš s vicepremiérem Hamáčkem přišli s šokující informací o podílu ruské vojenské rozvědky GRU na výbuších muničních skladů ve Vrběticích na Zlínsku v roce 2014. Po tomto prohlášení byla všechna předchozí mediální gesta pasé. Zásadní mezinárodní krize přebyla okamžitě vše ostatní. Znamená to, že tedy ze snahy urychlit nové rozdání karet voliči definitivně sešlo?

Sesadit vládu a co dál

Požadavek trojkoalice SPOLU jistě vycházel z pochopitelné snahy jejího vedení udělat razantní krok, který by významně posílil obraz této koalice v očích veřejnosti a ideálně nastartoval růst jejích voličských preferencí. Nicméně dělat palná gesta, která ve výsledku vyzní jako plácnutí do vody by mohlo být kontraproduktivní.

Strůjci návrhu si uvědomují, že pozice Babišovy vlády v Poslanecké sněmovně nebyla nikdy tak slabá jako nyní, po vypovězení podpory vládě ze strany KSČM začátkem dubna. Pokud by skutečně Sněmovna nedůvěru vládě vylovila, jistě by koalice získala body u všech voličů, kteří mají už dost nekompetentních kroků Babišova kabinetu, který se utápí ve vlastních personálních rošádách a neschopnosti zvládat pandemii Covid-19, především pak rychlost očkování.

Nutno konstatovat, že takto naladěných voličů postupně zřetelně přibývá. Zároveň je však na místě tázat se, co by po pádu vlády následovalo.

Obavy mnohých pozorovatelů, že v případě demise Babišovy vlády by fakticky veškerá exekutivní moc mohla spadnout do rukou prezidenta Zemana jsou jistě na místě. Je proč obávat se, že by opět z Hradu oktrojoval svojí prezidentskou vládu, jež by mu zařídila uspokojení všech jeho zásadních zájmů a vládla by bez důvěry Poslanecké sněmovny dlouhé měsíce, podobně jako v druhé polovině roku 2013 vláda Jiřího Rusnoka. Všichni víme, jaká je ochota prezidenta dodržovat ústavní standardy.

Na druhou stranu obavy mírní vědomí, že podobný „partyzánský“ postup by ani pro Zemana nemusel být v danou chvíli výhodný: za prvé by postupoval zcela proti vůli většiny politické scény i veřejnosti, což navzdory jeho autokratickým sklonům není úplně jeho styl, a hlavně za druhé by tím proti sobě poštval Andreje Babiše, s nímž ho stále pojí strategické spojenectví, které není radno rozkotat.

I proto prezident opakovaně prohlásil, že v případě pádu vlády by sestavením té další pověřil opět stávajícího premiéra. Krok k vyslovení nedůvěry vládě by tak mohl spíše ukázat široké veřejnosti, že opozice má skutečně sílu vládu alespoň formálně svrhnout.

O symbolickém významu takového kroku můžeme pochybovat, stejně jako jeho efektu směrem k preferencím opozičních bloků. Daleko zásadnější je, že pokud by taková situace nastala v době krize, která vyžaduje rychlé a energické řešení, mohla by cesta k předčasným volbám být politicky nejvíc průchozí.

Předčasné volby v mlze

Komplikací ovšem je, že politická reprezentace čelí v případě vypsání předčasných voleb několika zásadním problémům. Tím prvním je pandemická situace. Navzdory pozitivnímu vývoji posledních dnů a optimistickým očekáváním vůči dalším měsícům dnes nikdo nedokáže s jistotou říct, jaká situace bude na začátku léta. Přes dílčí rozvolněním vládních restrikcí budou nějaká omezení zřejmě stále platná, především co se týče možnosti organizace masovějších společenských akcí.

Představa, že se předvolební kampaň před tak zásadními volbami bude odehrávat ryze online je samozřejmě nepřijatelná. Všichni doufají, že podzimní volby již přinesou víceméně standardní podobu kontaktní kampaně včetně předvolebních akcí bez zásadních omezení. Cestou k ní je ovšem naočkování většiny populace, které se do léta již zřejmě nestihne a budeme se k němu muset dobrat přes prázdniny.

Druhou komplikací je ovšem skutečnost, že po nálezu Ústavního soudu ze začátku února zůstal vykostěn stávající volební zákon a politická reprezentace se musí usnést na nové podobě nastavení volebního systému do Poslanecké sněmovny. Konsensus napříč spektrem je již na světě a nová podoba volebního zákona do léta bude přijata. Jeho platnost se očekává od 1. července. Volby by tak rozhodně dříve být nemohly, nemluvě už o tom, že zorganizovat je dřív by ani technicky zřejmě nebylo možné.

Třetí komplikací je ale také fakt, že volby by se nemohly konat ani o mnoho později. Jednak Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před koncem jejího funkčního období, tedy po 20. červenci. Jednak je nesmyslné uvažovat o tom, že by se volby mohly konat uprostřed letních prázdnin a dovolených, které letos celá politická reprezentace slibuje pandemií vyčerpaným občanům senzační.

Jediným možným termínem předčasných voleb je tedy první červencový víkend, konkrétně pátek a sobota 2. a 3. července. K tomuto datu by se upřely zraky všech, kdo si přejí co nejvčasnější politickou změnu. Po sobotním oznámení je však takové očekávání víceméně chimerické, a to nejen proto, že politická scéna má v danou chvíli jiné starosti.

Kdo je zločinec a proč

Daleko podstatnější ve vývoji od minulé soboty je skutečnost, že přístup vlády k řešení zásadní krize v mezistátních stycích naší země se silnou velmocí může významně přebarvit aktéry a jejich vnímání značnou částí veřejnosti. Vládní činitelé, kteří byli ještě minulý týden opozicí označováni za zrádce národních zájmů a lokaje cizích mocností v souvislosti s debatou o nákupu ruské vakcíny Sputnik V a plánovanou cestou ministra Hamáčka do Moskvy, se po sobotě stali přijímanými obhájci zásadního vnitropolitického postoje odporu k činnosti tajných služeb cizích mocností a aktéry bezprecedentní diplomatické roztržky.

Jmenování nového ministra zahraničních věcí Jakuba Kulhánka pak provází spíše sympatie opozice k jeho rozhodnému konání ve věci řešení tohoto konfliktu diplomatickou cestou na bázi reciprocity jako rovného s rovným. Naopak stoupenci našeho zahraničně-politického vydělování se z euroatlantických struktur a přimykání se k „dubisku“ na východě, kteří byli opozicí vnímáni jako příznivci současné vlády, na konání premiéra a jeho ministrů nenechávají niť suchou.

Obviňují vládu z účelových kroků, jež mají spočívat v rozhodnutí zveřejnit výsledky vyšetřování našich bezpečnostních složek právě ve zvolený čas. Vláda chce údajně takto zakrýt své vlastní problémy a účelově vytvořit kouřovou clonu nad svými vlastními selháními v boji s pandemií.

Fakticky se tím ale přeformátovala politická scéna, kde na jedné straně stojí rozhodná vláda činící zásadní kroky k obhajobě národních zájmů tváří v tvář agresi cizí mocnosti, kterou v jejím úsilí podporují nejen naši alianční partneři, ale i systémová opozice. Naopak druhou složku opozice činí stoupenci provýchodních tendencí, ti, kteří nevěří našim tajným službám, a naopak ostouzejí naše západní partnery a obviňují je z válečného štvaní proti Rusku.

Stranicky tyto postoje zastává jednoznačně KSČM, SPD a v „salonní“ podobě i exprezident Václav Klaus. Dlouhodobým přeborníkem je v dané disciplíně samozřejmě stávající prezident Miloš Zeman. Ten však od soboty zarytě mlčí a hodlá se vyjádřit až nadcházející neděli.

Můžeme jen spekulovat, nakolik je důvodem právě toto přeformátování politické scény a proměna postojů i vnímání jednotlivých aktérů v očích veřejnosti, jejíž naladění se může taktéž změnit. Nepochybně si drtivá většina občanů nepřeje geopolitickou konfrontaci s Ruskem, nicméně výbuch muničních skladů působí jako akt se zcela jinou mírou společenské nebezpečnosti, než je psaní vyfabulovaných článků na obskurní weby, které se často označuje za zásadní příspěvek do hybridní války a přičítá se činnosti ruských tajných služeb u nás.

Že by i prezident Zeman pochopil, že v dané situaci není radno postupovat proti vůli většiny společnosti, k čemuž ostatně nikdy neměl odvahu? Že by tak překvapil a postavil se jednoznačně na obranu suverenity ČR tváří v tvář cizí agresi?

Je to stejné jako rozvažovat, zda by měl odvahu jít proti většinovému mínění ve věci jmenování nového premiéra. Ani prezident ještě před týdnem nejspíše netušil, že tak zásadní rozhodnutí bude muset učinit dříve než za několik měsíců.