Zkratka umožňuje utvoření či spíše potvrzení vlastního názoru či vyznávané ideologie, a to během velmi krátké doby. Stačí zajít „na jedno“ a hned máme jasno. Do hospody šel žíznivec, domů se vrací Einstein.

Problém komunikace a důvěry

I z tak vážné věci, jako je nedostatek či nemožnost s druhými vzájemně hovořit a případně se i shodnout, se může stát zkratka. V souvislosti s nepokoji na severu Čech se v různých podobách píše a hovoří o neschopnosti (ztráty schopnosti) komunikace mezi majoritou a Romy, mezi lidmi z romské menšiny a lidmi z neziskových organizací apod.

Problém komunikace a důvěry je přitom běžnou součástí života a nedá se zobecnit. Vypjaté momenty jej pochopitelně zesilují. Někteří lidé se uzavírají do sebe, jiní naopak hledají pomoc zvenčí. Totéž se týká i vztahu mezi lidmi z majority a z romské menšiny.

Například mnozí Romové na Šluknovsku se obracejí na neziskové organizace či sami zakládají nové, protože cítí, že situaci je třeba řešit i v rámci romské komunity. Jiní mají potřebu vymezovat se vůči majoritě, protože mají oprávněný pocit ohrožení. Reakce jsou pochopitelně individuální, dle povahy a situace.

Byť jde u nepokojů o emocionálně zesílený vzorec chování, může (nemusí, ale může) jít o reakci, která je v logice věci a kopíruje to, jak lidé jednají v klidu. Nemusí tedy jít hned o něco neobvyklého, čím by šlo operovat proti jedněm, nebo druhým.

I proto jsem o protiromských demonstrantech na Šluknovsku, kteří patří k místním lidem z většinové části společnosti, proti duchu různých stereotypů naspal, že i oni jsou necháni napospas rasistické lůze. Extremisté například při jedné z demonstrací ve Varnsdorfu vedli dav místních lidí z majority - a když došel ke kordonu těžkooděnců, stáhli se dozadu, takže to nejhorší odnesli varnsdorfští.

Zkratek se varujme

Při psaní článků na tato témata se mi v poslední době stává, že musím vyslovit i věci, které jsem ještě nedávno pokládal za natolik samozřejmé, že je není nutné připomínat. Například: utváření postojů a názorů podle novinářských zkratek je nutno se vyvarovat, protože deformují skutečnost a podávají ji neúplnou. A romská tématika patří obzvlášť k tomu, co vzrůstající počet lidí vnímá skrze novinářské zkratky.

Mezi situací na Šluknovsku a jejím mediálním obrazem přitom zeje obrovská propast. Jak jsem již mnohokrát upozorňoval, stav českých médií je katastrofální, informují beze snahy o objektivitu a neeticky. Jak o Romech samých, tak o vztahu lidí mezi sebou. Informují většinou naprosto tendenčně a jednostranně, v neprospěch Romů, přičemž záměrně vyvolávají negativní emoce.

Důvodem je, že na populismu se dnes více vydělá než na serióznosti. Byla to média, která zapříčinila emocemi nabitou výbušnost situace na Šluknovsku. Podobně jako zde to vypadá na více místech země, ale nepokoje tam (alespoň prozatím) nejsou.

Obnovení důvěry

Viníky toho, že emoce stále převládají, jsou vedle sdělovacích prostředků i samosprávy a vláda, která dlouho nechávala nepokoje bez povšimnutí, protože potřebovala odvádět pozornost od skutečných problémů. Na obnovení důvěry musejí pracovat všichni, především místní lidé z majority i romské menšiny, ale samozřejmě i samospráva, policie, kraj a vláda.

Stěhují se ti nejchudší

Dalším klišé je, že Romové k nám přicházejí ze Slovenska, přičemž ti slovenští jsou podle tohoto způsobu uvažování ti „špatní, kteří se dopouštějí kriminality“. Problém šluknovského výběžku je však vnitřní migrace. Sem se téměř výlučně nestěhují Romové ze Slovenska, jak situaci popisují média, ale z jednoho místa Šluknovska na jiné.

Důvodem stěhování těchto lidí je jejich chudoba. Jde o lidi bez práce, kteří jsou k přesunům nuceni tím, že nemají na nájem a mnohdy ani na základní živobytí. A netýká se to jen Romů. V tomto regionu je hodně chudých i mezi lidmi z majority, je zde minimálně dvanáctiprocentní nezaměstnanost, spíše však vyšší.

Nedostatek práce je tu hlavně kvůli postupnému zavírání místních fabrik. Nevím, kam jinam by se lidé z romské menšiny mohli stěhovat, nezaměstnanost je všude vysoká, bydlení všude drahé, obyvatelé stejně naštvaní a se stejnou potřebou vybít si svou frustraci na domnělém nepříteli. To sice nemůže zcela vyloučit, že se Romové budou ze severu Čech stěhovat jinam, ale rozhodně nepůjde o masový jev, jak v jiné zkratce straší některá média.

Z toho plyne, že zdejší problém má spíše sociální charakter než mezietnickou nesnášenlivost. Vzpomeňme například, že když se sešli protiromští demonstranti ze severu Čech se svými odpůrci před sídlem vlády ve Strakově akademii, shodli se na jednom společném heslu: Práci pro Romy.

Dobrý versus špatný

Oblíbeným stereotypem, kterého se někdy dopouštějí i někteří Romové, je zjednodušené dělení na špatné a dobré. Dobrý je ten člověk, který pracuje a „řádně žije“, zatímco špatný je ten, který chodí do hospody a hraje na automatech. A to již zůstane pravdou, i kdyby ten „pracovitý“ denně mlátil ženu i děti, kdyby se v práci flákal a okrádal své zaměstnavatele, nebo i kdyby se zjistilo, že hráč na automatech má dobré srdce a je ochoten kdykoli druhému pomoci, nikdy nenechá přítele ve štychu a své děti vychovává k tomu, aby si vážily druhých lidí.

Naposledy jsem tuto stereotypní představu, v tomto případě o Romech, četl v rozhovoru (romského) časopisu Romano Hangos s mladým raperem — jak vidno, zkratkám se občas nevyhnou ani mladí lidé, kteří sami cítí, že sociální problémy nabývají na tíži.

Udělejte si mezi sebou pořádek

A na závěr jsem si nechal stereotyp nejužívanější či nejoblíbenější. Někteří lidé z majority, když už nevědí, jak by lidem z romské menšiny nasadili psí hlavu, se utíkají k dobrému známému rčení, jímž lze po hlavě praštit jakéhokoli Roma či spíše etnikum jako celek, jelikož paušalizace se stala „národním sportem“. Takový vyznavatel zkratek vyhrkne: To si vy, Romové, musíte udělat pořádek mezi sebou.

Teď bych měl začít lkát, že lidé z majority si mezi sebou také pořádek nedělají, když „je to třeba“ a o jednotě si také mohou nechat jen zdát. Měl bych pravdu, ovšem stereotyp se nesnadno vyhání jeho zrcadlovým obrazem. Na to lidé neslyší, protože oni jsou „lepší než ti druzí“ a „pořádek si napřed musejí udělat ti špatní“.

Romská menšina ani majorita nejsou ovšem entity určené k dělání pořádku. Pokud někdo porušuje zákony či dobré sousedské soužití, musí pořádek udělat ten, kdo je k tomu v civilizovaném státě určen - policie, strážníci, obec. A pokud někdo prostě jen žije jinak než druzí a zákony přitom neporušuje, je třeba dělat pořádek jen s těmi, kterým je to trnem v oku, demonstrují kvůli tomu a pokřikují rasistická hesla.

V jednotě je síla, v jednotě je síla, v jednotě…

Často také slýcháme či čteme obdobu tohoto stereotypu, výčitku či nářek, že Romové nejsou jednotní, jakoby se samo sebou a za jakýchkoli okolností rozumělo, že to tak má být. Před výzvou k jednotě ovšem musí zaznít důležitá otázka: existuje něco, potřeba či zájem, kolem nějž je třeba se alespoň na čas sjednotit? A hledání odpovědi na tuto otázku.

Slova „alespoň na čas“ jsou přitom velmi důležitá, protože lidé, bez ohledu na barvu pokožky, se sjednocují jen výjimečně, většinou v ohrožení nebo společném vzepětí vůči něčemu, co většina z nich pokládá za špatné. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 či při okupaci naší země komunistickými armádami v roce 1968 jsme byli jednotní, důvodem byl pocit ohrožení a ztráta vlasti. V listopadu 89 jsme stáli za společným cílem, kterým byl pád normalizačního režimu.

A dnes? Na to pochopitelně musí odpovědět napřed každý sám sobě. Sjednocovat jedny proti druhým je však nesmysl, jedno z jaké strany. Vsadil bych na ono vzepětí, úsilí o něco pozitivního. A začít to může třeba tím, že zahodíme zkratky