Inu, kdo s čím zachází, s tím také schází. Pokud Miloš Zeman již téměř dvě dekády vystavuje na odiv své pohrdání ostatními lidmi, nemůže se divit, že se mu neodpouští ani to, co by se jiným asi odpustilo. Marná sláva, abych použil oblíbené sousloví "tlusté paní". Jinak se obávám, že Zemanovo prezidentství má našlápnuto k tomu, aby bylo budoucími historiky hodnoceno podobně jako éra západoněmeckého prezidenta Heinricha Lübkeho, který se na svých cestách zeměmi Třetího světa dopouštěl vůči hostitelům hrubě nekorektních výroků. Ty jsou teď často dávány do souvislosti s jeho nastupující demencí. Ovšem ke cti Lübkeho lze uvést, že narozdíl od Zemana svá vyjádření vyvažoval velkým nasazením v oblasti rozvojové pomoci. U Zemana zatím zůstalo jen u slovních "odsunů".

Ach, ty debaty o potratech, jak mají daleko od dialogu, kde je každá strana ochotna zpochybnit sebe sama. Přitom je co problematizovat. Zajímalo by mne třeba, jestli v Granadě či kdekoli jinde demonstrují za své vaječníky i ženy, které opravdu potrat podstoupily. Je právo na potrat opravdu možné postavit na roveň právu volebnímu či na sexuální orientaci, k němuž se náš civilizační okruh hrdě hlásí? A není nakonec právě potrat větším psychickým a fyzickým poškozením ženy než nechtěné otěhotnění, jak tvrdí paní Mičkalová? Potom by snažení zastánců potratu vyznívalo trochu podivně. A zase na druhou stranu se mi zdá argumentace odpůrců (či spíše propagátorů) potratů v tom případě nespravedlivá, když adorují protipotratovou legislativu, v níž veškerá tíha leží na ženě a nikoli i na těch, kteří ji k potratu donutili či se ke své spoluodpovědnosti nemají (myslím nás muže). To je sice těžké, ne-li nemožné, postihnout. Proto možná jakékoli restriktivní opatření stojí na vodě. Ale přesto mne mrzí, že argumentace odpůrců potratu zůstává o tento moment většinou ochuzena.

To se v současné době v Berlíně již děje. V budově naší ambasády sídlí i České centrum, které se z důvodů úspor v minulém volebním období muselo přestěhovat z pronajatých prostor na Friedrichstraße. Nicméně současná poloha je taktéž velmi centrální a doufám, kurzy češtiny se nadále těší stejnému zájmu jako dříve. Rovněž i ambasáda jako taková nabízí během roku nebývale bohatý kulturní program (filmové projekce, autorská čtení, fotografické výstavy, koncerty mladých českých interpretů klasické hudby či jazzu či interpretace českých sladatelů mladými německými umělci) Takže v "neschopnosti vyvážet českou kulturu" na německý trh problém rozhodně nevidím. Ve srovnání s ambasádami jiných států v Berlíně se naše zastoupení docela činí. Důvod neoblíbenosti budovy velvyslanectví tkví v její vysoké energetické náročnosti, nákladům na provoz a nevhodném členění prostorů, které znemožňují pronájem jiným subjektům. Inu, doby, kdy tam pracovalo 300 zaměstnanců a z toho nemálo vojenských přidělenců a agentů rozvědky, jsou už naštěstí dávno pryč.

Asi bychom celý tento spor měli přenechat lidickým. Ale poté, co jsem se ale seznámil s argumenty obou stran a po návštěvě Lidic 14. června, se mi to celé zdá velmi nešťastné. Jak ze strany odpůrců Lidické madony, tak ze strany katolické církve. Odpůrci bojují jen s barvotiskovou představou Boha, který v utrpení Lidic "mlčel". Přitom Bůh mlčel i před dvěma tisíci lety na Golgotě, v jednom ze zásadních okamžiků tohoto náboženství. Křesťanství zkrátka není pojišťovna proti nehodám, spíš jeden z výrazů lidského tázání v konfrontaci s konečností lidské existence a i s mystickými zkušenostmi, které je ale nutno přenechat kategorii zvané "víra". Méně konfrontačního naladění vůči jedné části naší přinejmenším evropské identity by proto nebylo od věci. Chybu ale dělá i česká katolická církev, která na příkladu Lidic opět zjevně prožívá pocit zavádějícího triumfalismu. Jen ten plakátek o Lidické madoně napsaný patetickým a zastaralým jazykem je dostatečné výmluvný. Jakoby katoličtí iniciátoři zapomněli právě na bolestnou zkušenost světových válek, jež poslala do antikvariátu všechna laciná věroučná hesla, jež právě iluzi křesťanství coby pojišťovny podporují. Církevní triumfalismus se také - záměrně či nezáměrně - projevuje ve snaze o blahořečení faráře Štemberky. Právě s ohledem na kontext celé tragédie je akcentace jedné osoby problematická. Toto není podobný případ jako u Maximiliana Kolbeho, který v Osvětimi prokazatelně obětoval svůj život za svého spoluvězně. Ani jako u Franze Jägerstättera, jenž z důvodu svého svědomí odmítl vojenskou službu ve wehrmachtu, čímž si jako "vlastizrádce" vysloužil rozsudek smrti. Štemberka žádnému z lidických mužů život nezachránil, ani jeho oběť není solitérní a oproti ostatním lidickým mužům výjimečná. Přinejmenším pokud to tak vnímají žijící pamětníci. A skutečnost kněžského svěcení by neměla být hlavním argumentem, pokud platí, že církev není pouze klérus. A to by se v beatifikačním procesu mělo zohlednit. Mělo by být i v zájmu církve, aby jí oslavovaní jedinci dokázali oslovit co nejširší část společnosti, ne jen úzký segment věřících. Pak podle mne mizí její společenská úloha. A zejména v Čechách by katolické církvi slušela větší pokora, citlivost a civilnost. Nicméně, jak si vzpomínám, k beatifikaci Štemberky vyzval před dvěma lety Duku i předseda Svazu bojovníků za svobodu Vodička. Zajímalo by mne, jak se on k tomu dnes staví a zda vůbec svou tehdejší výzvu myslel vážně a zda ji předtím probral s pamětníky.