Jo takova akce je urcite hezka, takova zabavna. Hlavne se pri ni nepracuje a je veselo. Tak me napadlo, ze ten pan Bystry by mohl zorganizovat akci uklidme Romska sidliste. Tedy pokud by byl jeste trochu bystrejsi. Jako inpiraci nabizim tento odkaz:

http://www.agrinostra.cz/

Rad bych totiz videl ty rozhorcene reakce rasistu a xenofdobu, konfrontovanych se skutecnosti, ze i Romove dovedou uklizet odpadky ve svem okoli. Na hromadne fotografii jsou bohuzel jen gadzove. Fotografie z podobne akce, kde by byli pouze Romove by byla ranou vsem anticiganistum.

bojovala za to, aby jiné romské děti mohly chodit do školy, aby se romské rodiny směly usadit, aby Romové získali práci a měli ve všech ohledech stejná práva jako všichni ostatní."

http://romove.radio.cz/cz/clanek/18785

V říjnu roku 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob.
V §1 se praví: "Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany:

Predevsim by se ponekud zmenila jeji napln prace.

Nemusela by presvedcovat stat, aby umoznil romskym detem skolu. Musela by presvedcovat Romy , aby deti do skoly posilali.
Nemusela by stat presvedcovat, aby zajistil Romum bydleni, musela by Romy presvedcovat at byty nenici.
Mozna by si musela povzdechnout "mi Romove mi nerozumi".

http://romove.radio.cz/cz/clanek/18785
"
Mnoho Romů dnes vzpomíná na dobu komunismu jako na „období, kdy se žilo lépe.“ Je pravda, že přineslo Romům i jistá pozitiva jako například dostupnější zdravotní péči, zvýšení gramotnosti, lepší bydlení a také jistou práci, o kterou řada Romů po sametové revoluci přišla."

"Romské děti se o sobě ve škole nic nedozvědí a školní docházku tráví studiem věcí, které jsou jim vzdáleny."

Ucil jsem se ve skole fyziku i malovani kterezto veci jsou mi vzdaleny. Nemam vsak stejnou odvahu jako Prof. PhDr. Ctibor Nečas, DrSc., historik, a Mgr. Marta Miklušáková, tajemnice Rady pro lidská práva vlády ČR, prohlasit ze to byla zbytecnost. Zaklad toho kdo jsem, mi sdelili rodice, zbytek byl na mne.
Ani socialisticka ani kapitalisticka spolecnost jim neni schopna pomoci. Nebude ten problem prece jen trochu i na jejich strane ? Tim nerikam, ze to maji lehke. Ale tancovanim to nevyresi.

možná jsem si z Vás někdy dělal legraci, ale tímto se Vám chci omluvit. Skutečně. Muselo to být hrozné strávit život ve škole tím, že jste se učil jen fyziku a kreslení (to je to, čemu Vy říkáte malování). Chápu, že takováto redukce musela být pro Vás destruktivní.

Ale ubezpečuji Vás, že ostatní děti se učili v dalších předmětech o svém národě, o jeho historii, jezdili do Národního muzea i Národního divadla. Ale věřím, že s Vašimi rodiči to byla stejná sranda. Do žádného romského, slovenského či polského muzea se nejezdilo. A věřte mi, že kulturní sebepotvrzení hraje důležitou roli. Proto se Češi také tak dlouho snažili dokázat, že si své postavení v Evropě zaslouží a nejsou jen ztracený národ, který je proti každé progresivní změně (B. Engels).

Je zřejmé, že ve fyzice ani v "malování" jste se o rasismu nic nedozvěděl. Tak stručně. Rasismus je, když podle jednotlivostí soudíte celou rasu nebo národ. Příklady: když lidé s českými pasy kradou v bavorských prodejných, je rasistické dát si na obchod nápis "Češi nekraďte". Jako takové byly podobné nápisy na bavorských supermarketech zakázány. Krást se tam asi nepřestalo...

a to ani tehdy, je-li veden anticiganizmem či jiným rasizmem. Zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který „přijal“ parlament „lidově-demokratický“ (ten domněle „socialistický“ se vytvořil až v roce 1961), obsahoval i ustanovení podle § 3, kde se uvádělo:

„Kdo setrvává při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“

A v 80. letech, se v severských zemích, ve Švýcarsku a už předtím v Kanadě a pak i v Austrálii a na Novém Zélandě i jinde (trochu i v USA) rehabilitovaly a finančně odškodňovaly oběti nucených sterilizací, rasisticky či etnicky motivovaných perzekucí a diskriminací. V téže době se Československo přijetím a ratifikací obou mezinárodních paktů o lidských právech právně zavázalo, že v eugenických praktikách a jiných zločinech už nebude pokračovat. Tehdy se stalo československé ustanovení proti kočování – vedle těch částí trestního zákona, která postihovala „nedovolené“ opuštění republiky, nedovolené vniknutí na její území, různé typy hanobení, pobuřování proti politickému systém republiky atd. – častým zdrojem kritiky československých poměrů, jež pocházela od Charty 77 a dalších lidskoprávních skupin a také ovšem také z ciziny.

Charta 77 přitom mezinárodní veřejnosti trpělivě vysvětlovala, že o tom, zda někdo vede kočovný způsob života, rozhodují nedemokraticky (autoritářsky) politické státní a případně i stranické orgány, řídíce se návodem ustanovení § 2 téhož zákona: „Kočovný způsob života vede ten, kdo se ve skupinách nebo jednotlivě toulá z místa na místo a vyhýbá se poctivé práci nebo se živí nekalým způsobem, a to i tehdy, je-li v některé obci hlášen k trvalému pobytu.“

Svévole byla ovšem i v posuzování „nekalého způsobu obživy“ a „vyhýbání se poctivé práci“. Pro Olašské Romy, kteří tu až do roku 1958 kočovali, měl tento zákon a z něj vyplývající praxe zničující, etnicky likvidační účinek.

Proto bylo ustanovení § 3 zrušeno na návrh federální vlády už v červnu 1990 a zbytek zákona i s ustanovením § 2 v březnu 1998.

Je to tu všechno stále aktuální i proto, že odškodnění nuceně sterilizovaných Romek (jejich sterilizace pokračovala i po roce 1989!) stále není právně a ovšem ani prakticky zajištěno. Požadavek na odškodnění osob, které byly v dětství z anticiganistických důvodů vzdělávány ve zvláštních školách, později zvaných praktickými, nebyl dosud vlastně ani vznesen. Mocná je loby vystupující proti inkluzivnímu vzdělávání. Ojediněle se stále vyskytují školy, pokoušející se vytvářet romské segregované třídy. Takže Katici bychom tu potřebovali.

Napsala jsem řadu textů, které mapují různé aktivity Romů. Namátkou ty, kteří dobrovolně uklízí své okolí a opravují je, ty, kteří se snaží, aby jejich děti a děti dalších Romů chodily do nesegregovaných škol, ty, kteří celý život pracují a stejně mají nálepku "nepřizpůsobiví".

To samozřejmě s žádným rasistou nepohne, protože by bývalo stačilo, kdyby se díval kolem sebe. "Neviditelných" Romů, kteří pracují a samozřejmě i těch, kteří zvelebují své okolí zcela zdarma, je dost.

Když jsem před několika lety byla na třídní schůzce jednoho svého syna, stěžovali si tam rodiče, že v ulici před školou dělají Romové výkopové práce. Ano, bylo jich tam skutečně hodně a pracovali od rána do večera. Pro některé rodiče představovali bezpečtnostní riziko. Neřekli si: "Myslel jsem, že jsou Romové líní, ale vida, oni pracují," štvalo je, že tam vůbec jsou.

A v tom je základní problém. Vadí když pracují, vadí, když nepracují, vadí, když se podvolí segregujícím praktikám, vadí také, když se jim postaví. Vadí prostě tak nějak z principu. Někomu dokonce vadí, když hrají dobrou muziku. Říká se tomu rasismus. A není v silách Romů to změnit, s tím budete muset pohnout vy, kteří tím trpíte.