Alena Zemančíková se ve svém komentáři staví proti moralizování, nabádajícímu, abychom jako členové elit hledali cestu k pochopení těch, kteří volí či jednají rasisticky, xenofobně nebo šovinisticky. Protože její text považuji za v jistém smyslu ukázkový příklad míjením se podstatou diskuse k tomuto tématu, chtěl bych ukázat, v čem a proč se Zemančíková mýlí. Vztáhnu její myšlenky na Českou republiku, i když reaguje na článek o brexitu. Činím tak i proto, že sama se k českým reáliím odkazuje. Především ale hovoří o „nás“ a „našem problému“. My jsme obyvatelé České republiky a dělicí čára vede osou Zeman, Okamura, Babiš.

Respekt, ne souhlas

Klíčová věta vystihující její názor je tato: „Nerozumím tomu, proč se lidé politicky rozhodují proti vlastnímu zájmu a nechce se mi v tom s nimi laskavě proti vlastnímu rozumu souhlasit, už toho bylo dost.“ Autorka dále v textu dodává: „Nevím, proč bychom se měli kvůli tomu, že si zhruba polovina občanů euroamerické civilizace takové [nerovné a hrubiánské] zacházení přeje ve jménu zachování svého nezdravého a bezperspektivního konzumu, před jejich přáními sklánět a vciťovat se do jejich hněvu.“

Mezi oběma tvrzeními je jistý nesoulad — rozumět neznamená sklánět se před přáními, dokonce ani není nezbytné vciťovat se do hněvu. Jestliže chci rozumět tomu, proč můj soused musel prodat svůj dům, ještě se nemusím vciťovat do jeho naštvání, že ztrácí domov. V politickém smyslu sdílení tohoto hněvu může být žádoucí, zvláště touží-li někdo být dobrým marxistou shánějícím proletariát do boje. Je v tom ale cosi z nadřazenosti a shovívavosti, neboť „vcítit se do hněvu“ znamená pokusit se adaptovat pozici, která mi nepřísluší.

Stejně tak není jasné, proč by porozumění tomu, že soused je gambler a všechny peníze prohrál, mělo automaticky znamenat, že se před jeho přáními skloním. Adekvátní reakcí má být spíše snaha o zlepšení podmínek. V tomto modelovém případě mohl být gambling například útěkem před ztrátou zaměstnání. Pokusit se zapojit souseda do společné aktivity, iniciovat nějaké oživení komunitního života může (ale samozřejmě nemusí) hrot této podmínky otupit a snížit riziko návratu k závislosti.

Je to vlastně banální rada z učebnice psychologie: lidem, kteří se nacházejí v náročné životní situaci, je třeba projevovat účast a nabídnout pomoc. To ovšem ještě neznamená identifikovat se s jejich světonázorem, závislostí nebo fetišismem. Žádoucí je respekt, ne souhlas.