Zakrátko uplyne sto let od chvíle, kdy bylo k nově utvořené Československé republice připojeno Hlučínsko. Stalo se tak po ukončení I. světové války, na základě versailleské dohody vítězných mocností, na jejichž stranu se Československo postavilo.

Občas se setkávám s realitou, že dnešní Češi žijící mimo Moravskoslezský kraj o Hlučínsku téměř nic nevědí. Když jsem byla malá, bydlela naše rodina v Ostravě a mí rodiče se o Hlučínsku vyjadřovali tak trochu s despektem: „Hlučíňáci nikdy nevěděli, čí jsou,“ utkvělo mi tenkrát v paměti.

Sám termín (Hlučínsko) se začal používat až po 1. světové válce. Předtím se vždy hovořilo o Ratibořsku (podle okresního města Racibórz v Polsku), respektive o části Ratibořska. Jednalo se zhruba o tři sta kilometrů čtverečních a o přibližně 46 tisíc obyvatel.

↗

Jednalo se zhruba o tři sta kilometrů čtverečních a o přibližně 46 tisíc obyvatel. Mapa Archiv Muzea Hlučínska

Důvodem připojení Hlučínska byla jeho někdejší historická příslušnost k zemím České Koruny. A pak — Slované přece patří k Slovanům — to bylo kdysi také docela pádným argumentem. Některým československým politikům se to možná jevilo důležitější než plebiscit.

Kdysi dávno náleželo Ratibořsko spolu s Opavskem a Slezskem k České koruně, s níž se později dostalo pod panství Habsburků. Když habsburské dědictví převzala Marie Terezie, přišla o Ratibořsko — a vlastně i o severní (a větší) část Slezska — ve válce s pruským králem Fridrichem Velikým. V podstatě se jedná o území ohraničené dvěma řekami — Opavou a Odrou.

Odtržením území a jeho převedením k jinému státu se nezměnilo náboženství obyvatel. Ti se i nadále hlásili ke katolictví (a církevně zůstali pod správou olomoucké diecéze), přestože okolní Prusko bylo převážně protestantské. Ale změnilo se jejich národní cítění, pokud kdy jaké měli.

Hlučíňané se necítili jako Češi, nezasáhlo je české národní obrození, slovanská idea je neoslovovala. Říkali si Moravci. Doma a v kostele mluvili česky nebo spíš typickým slovanským nářečím, ne nepodobným polštině, zatímco ve škole a na úřadech, popřípadě v zaměstnání, mluvili německy. Nepřišlo jim to divné.

Skutečně se cítili jako Němci, ačkoli někteří z nich ani pořádně německy neuměli. Byli to lidé převážně konzervativního ražení, se silně vyvinutým smyslem pro pořádek, rodinu, poctivou práci, pro úctu ke starším, skromnost a šetrnost, o níž se později mezi českým obyvatelstvem Ostravska a Opavska trousily anekdoty — asi jako v Anglii o Skotech.

„Ty prajzáku jeden!“ - to byla dřív oblíbená ostravsko-opavská nadávka škudlivcům. Obyvatelé rakouské části Slezska říkali totiž těm za vodou „prajzáci“, zatímco oni je nazývali „císaráky“.

Po záboru Pruskem v 18. století byly přerušeny dosavadní hospodářské vazby a staré obchodní cesty. Hlučínsko-Ratibořsko se stalo zemědělským přílepkem hornoslezské průmyslové oblasti bez pracovních příležitostí. Nemajetní obyvatelé chudého kraje mohli za prací buďto do vzdálenějších měst pruského Slezska nebo mohli zůstat doma a dřít tu na velkostatkářské půdě. Uzavřenost a konzervativní ráz Hlučínska se upevnil.

Po I. světové válce se „prajzáků“ nikdo nezeptal, zda chtějí být připojeni k nově vzniklému Československu. Dne 4. února 1920, za zvuků dechovky, bylo Hlučínsko obsazeno československým vojskem. Obyvatelé vojáky nevítali.

Z Hlučínska, tehdy ještě Ratibořska, byl vytvořen nový okres se zvláštním dohledem zplnomocněného komisaře Republiky československé pro Ratibořsko. Cílem byla co nejrychlejší integrace do československého národa. Jenomže to právě nebylo jednoduché. Přes jazykovou podobnost nepanovalo mezi obyvateli protilehlých břehů kdysi hraničních řek přátelství. Občas nastávaly — zejména u dětí a mládeže — i vzájemné půtky.

Obyvatelé východní části Hlučínska, která je dnes součástí velké Ostravy, se pokoušeli získat práci na tamějších šachtách, v hutích a strojírnách. V lepších časech se to dařilo, za krize to ovšem bylo horší. Někteří rádoby vlastenečtí závodní inženýři odbývali Hlučíňany slovy: „Vy jste z Hlučínska? Pro vás tady práci nemáme!“ Místo toho, aby přiznali, že práce není pro nikoho, raději přilévali olej do ohně národnostního nepřátelství.

„Prajzákům“ tak nezbývalo než se obrátit o pomoc do Německa. Chodili tam pracovat muži i ženy. Německo, už pod vládou Hitlera, jejich zaměstnávání záměrně upřednostňovalo. Jak by potom nepřivítali připojení k Třetí říši? Českému obyvatelstvu se tím pochopitelně ještě více odcizili.

Kdysi jsem četla o středověké Opavě, v níž měla své místo i židovská komunita. Opavští měšťané nemohli Židy, kteří byli pod ochranou krále, jemuž platili daně, ani vystát. Vytrvale usilovali o jejich vypovězení ze země. Jedním z argumentů Opavanů pro vypovězení Židů bylo, že „netrpěli s městem“.

Někdy mi připadá, že podobný argument uplatňovali čeští obyvatelé vůči Hlučíňanům. Ne že netrpěli s městem, ale že netrpěli s národem, s nímž odmítali splynout. Po druhé světové válce je české obyvatelstvo řadilo de facto ke zrádcům a kolaborantům.

Stát byl však nucen přihlédnout k jejich národnostním zvláštnostem a neposuzovat je jako Němce, přestože měli za okupace říšské občanství a bojovali ve wehrmachtu. Jejich češství nemohlo být zpochybněno, už z toho důvodu, že by tím bylo zpochybněno samotné připojení Hlučínska k Československé republice. Stran odsunu jim byl tedy udělen generální pardon. Z Hlučínska byli odsunuti jen lidé, o jejichž němectví nebylo pochyb (asi pět procent obyvatel).

Postoj české většiny k hlučínské menšině se ale nelepšil ani po osvobození. Kdykoli se v poválečném Ostravsku stala nějaká havárie ve výrobě a vyvstalo podezření na sabotáž, jak v těch vypjatých časech bylo zvykem, nejpodezřelejšími osobami se vždy jevili zaměstnanci z Hlučínska.

Nikdo z Hlučíňanů se v té době k němectví otevřeně nehlásil. Až v roce 1973 podepsalo Československo mezistátní dohodu s Německou spolkovou republikou, na základě čehož se mohli bývalí vojáci wehrmachtu z Hlučínska, popřípadě vdovy po nich, hlásit u německých úřadů o odškodnění. Každá valuta byla našemu státu tehdy dobrá.

Renty se vyplácely v západních markách, ale Hlučíňanům byly převáděny na bony — zvláštní poukázky, za něž se dalo nakupovat v tuzexové obchodní síti, zásobované západním zbožím. Tato skutečnost vzbuzovala v okolí částečně nelibost a částečně závist. Opatřit si bony bývalo tehdy snem mnoha lidí. Sehnat značkové džíny nebo jiné nedostatkové zboží se prakticky nikde jinde nedalo.

Obyvatelstvo Hlučínska si hmotně polepšilo. O práci se v dobách socialismu bát nemuseli. Snad nikde jinde se v sedmdesátých a osmdesátých letech nepostavilo tolik nových rodinných domů jako na Hlučínsku.

Když jsem byla mladá, nikdy by mi nebylo přišlo na mysl vdát se na Hlučínsko. Možná ani ne tak z národnostních důvodů jako proto, že tady se ženská vedle zaměstnání musela umět pořádně otáčet i v domácnosti a v hospodářství. Kdekdo tu choval prase, slepice, kachny, králíky a pěstoval si vlastní zeleninu a brambory.

Ženy z Hlučínska musely umět péct zaručeně nejlepší koláče, protože se to od nich očekávalo. Kdepak by mě tenkrát bylo napadlo, že v devadesátých letech tu s manželem koupíme starší domek a v roce 2007 sem natrvalo přesídlíme?

Svět se mezitím změnil. V Opavě i v Odře uplynulo mnoho vody. Mladá generace už neříká, že připojení k Československu v roce 1920 byla chyba a že by se jako součást Německa měli lépe. Už tolik nešetří, a brambory, zeleninu i maso nakupují v supermarketech. Necítí se už jiní než ostatní Češi.

Mnoho místních lidí však má dvojí občanství, protože Německo jim to umožňuje. Zdi byly zbořeny a příkopy byly zasypány. Ale není jisté, co by se stalo, kdyby Česká republika (nedej Bože) někdy v budoucnu vystoupila z Evropské unie, jako se pro to před nedávnem rozhodla Velká Británie.