Proč právě demokracie pro československý národ?

David Broul

Žádný jiný systém než demokracie neumožňuje tomu, kdo to sní myslí zle, takřka úplně vše. Proč si kdysi Masaryk vybral právě ten?

Dnes pokládáme za samozřejmé, že Tomáš Garrigue Masaryk vyvolil pro nově vznikající stát Čechů, Slováků a dalších minoritních národnostní demokratické zřízení. Učíme se o tom ve škole takřka jako o zákonitosti a historické danosti, slýcháváme to z úst veřejně činných lidí a vlastně si ani přesně nepamatujeme, kdy jsme poprvé slyšeli o našem prvním prezidentovi a jeho spojení s demokratickým směřováním nové země. Stačí se však zamyslet nad realitou doby, v níž zatím ještě univerzitní profesor Masaryk obhajoval tezi demokracie v budoucím státě a rázem pozbydeme dojmu samozřejmosti či jakékoli historické danosti.

Na starém kontinentu se svářily velké absolutistické monarchie a valná většina Středoevropanů neznala jiné státní zřízení, než bezvýhradně spravované všemocným vladařem a obohacené o prvek politického pluralismu v podobě sněmů a rad. Sám Masaryk, ovlivněn znalostí domácích poměrů, si velmi dlouho nebyl jistý ohledně podoby budoucího státního zřízení. Proč tedy soustředil úsilí na budování demokracie, která vyžaduje zcela jiné rozložení moci i aktivní participaci obyvatel?

V druhé polovině 19. století, v době tzv. boje o pravost dvou rukopisů, se Masaryk zamýšlel nad dvěma otázkami, které ve svém článku „Naše dvě otázky“ formuloval čtyřiadvacetiletý publicista Hubert Gordon Schauer. První z nich se ptala po zabezpečení naší národní existence. Máme vybudované dostatečné pojistky proti potenciálnímu zbavení národní svébytnosti, svobody a suverenity? Druhá otázka pak bodala přímo do vosího hnízda přeaktivizovaných vlastenců: Co je vlastně cílem českého národa? Má jeho existence smysl?

Masaryk si velmi záhy uvědomil značnou důležitost obou otázek. Má-li mít budoucí národ nárok na svobodnou existenci, nesmí ho stavět pouze na společné řeči a prostoru. A už vůbec nemůže začít existovat s historickou lží dávné slávy českého národa, kterou ztělesňovaly rukopisy královédvorský a zelenohorský. Státní zřízení vybudované na lži, která by měla přikrášlit obraz daného národa, bude za tím samým cílem překrucovat pravdu a vršit lži dál a dál. Výsledkem může být rozsáhlá nedůvěra, která by vedla jak ve ztrátu zahraničních partnerů, tak v pozbytí zájmu českého obyvatelstva o politiku.

Rozsáhlá lež vylepšující obraz národa a státu nepřipouští přirozené chyby a nedostatky, snaží se je přehlušit další lží a nedochází tak k jakékoliv nápravě. Nedostatky a chyby však samy nikam nemizí, jen se nadále kupí, až hrozí kolapsem. V případě malého českého národa by taková katastrofa mohla nabýt podoby upadnutí pod nadvládu silnějšího územního celku ve chvíli, kdy nebude doma ani v zahraničí nikoho, kdo by se za svobodnou národní existenci Čechů aktivně stavěl.

Masaryk pochopil, že je třeba národní existenci budovat na pozitivním ideálu, k němu se upínat a neustále se jej snažit naplňovat. Takový ideál nacházel v hledání pravdy, která umožňuje nápravu chyb a nedostatků, nacházel jej ve svobodě jedince a ducha, aby nikdo nebyl vyloučen z podílu na diskuzi, nacházel ho v humanismu, tedy v obratu k člověku a jeho konkrétním potřebám, nikoliv mase lidí s nečitelnými zájmy. Masaryk byl přesvědčen, že pouze s pozitivními ideály se může nový národní stát vděčný za svou svobodnou existenci prosadit na mezinárodním poli a ve spolupráci s podobně uvažujícími státními představiteli uhájit svou svébytnost.

Dnes se nám zdá samozřejmé, že Masaryk vybral pro Československo právě demokracii. Pokud se však zamyslíme nad podmínkami, ve kterých operoval, dojem samozřejmosti mizí. Foto Archiv redakce

Stále ale přetrvávala otázka ohledně vhodného státního režimu, který by umožnil takový ideál v reálném světě naplno rozvinout. Ve snaze nalézt jej vycestoval Masaryk do světa a diskutoval otázku s význačnými státníky a mysliteli své doby. Zároveň tu již „promoval“ myšlenku samostatného československého národního státu a snažil se pro ni získávat zahraniční partnery. A ne náhodou nalezl Masaryk nejpříhodnějšího partnera v prezidentovi Spojených států Woodrowovi Wilsonovi.

Masaryk pak v demokratickém režimu Spojených států spatřil kýžený systém, který by umožnil naplnit ideál tolik potřebný pro existenci národa Čechů a Slováků. V jeho očích dokázala jedině demokracie amerického střihu zaručit každému jedinci svobodu myšlení a vyjadřování. Paradoxně právě v tomto úžasném výdobytku se skrývá i největší potenciál k destrukci demokracie — řečeno slovy Václava Havla, žádný jiný režim neumožňuje tomu, kdo to s ním nemyslí dobře, takřka vše.

Československý stát vznikl jako demokratická republika. Prezident Masaryk ale cítil zcela oprávněně obavu o jeho existenci a pravidelně apeloval na povinnost demokraticky se i chovat, zajímat se o výkon věcí veřejných a aktivně se věnovat každodenní drobné práci při budování demokratického státu: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

Demokratickému chování, občanství, se ale většinový člověk musí učit, málokdo má v sobě tento „demokratický aktivismus“ mimoděk vyvinutý. A obyvatelé první Československé republiky měli málo času a příležitosti naučit se žít s demokracií. Demokracie tak v českých zemích přestala na dlouhá léta existovat, aniž by se stihla osvědčit a stačila by vydat plody své existence. Lze našim předkům vyčítat, že se málo starali o demokracii, ba právě naopak, že se v době po odstoupení československého pohraničí dobrovolně vzdávali demokratických výdobytků, které vinili z nastalé situace? Nenávist ke všemu, co symbolizoval již zesnulý TGM, pramenila z přirozené neznalosti a nezkušenosti — svoboda myšlení a vyjadřování přece přivedla k moci nacionálně-sociální extrémismus.

Pravda nevítězila, jak hlásal nápis na prezidentské standartě. K moci se dostávali demagogové využívající lež a propagandu. A nejrozvinutější demokracie světa nás vydaly napospas rozpínající se nedemokratické mocnosti. V Československu přestal existovat prostor pro myšlenky kritizující nedostatek prodemokratického aktivismu, občanské obrany demokratického státu. Objevovala se naopak otázka, zdali demokracie nebyla chybným krokem, deviací, kterou je třeba překonat. Tento názor se velmi rychle v československém národě rozšířil a postupně transformoval v pokus nalézt jiný režim, který by národní katastrofě napříště dokázal zabránit.

My dnes, obohaceni o dlouhou historickou zkušenost, kterou naši předci neměli, víme, že se máme neustále pokoušet překonávat nedostatky, které demokracie zcela přirozeně má, ale nemáme se pokoušet překonávat demokracii. Lepší režim vládnutí jsme zatím nevymysleli. Ale neříkal nám právě toto už Masaryk? S odstupem doceňujeme vizionářskou jasnozřivost a obrovskou odvahu, s nimiž TGM prosazoval myšlenky demokracie, svobody, humanismu, výchovy k občanství a vlády práva. Na tehdejší poměry se jednalo vskutku o přelomové teze ideálu, k němuž je možné se upnout a jež je potřeba pokoušet se naplňovat každodenní činností.

Nejsme první generací, která se po letech tápání navrací k masarykovským hodnotám jako těm nejvhodnějším zárukám svobodné, zabezpečené a suverénní existence; už několik generací se po letech marného hledání lepšího režimu opět vrátilo k Masarykovi a jeho pojetí demokracie. Jsme ale první generací, která má čas a dostatek příležitostí učit se občanství, učit se žít v demokracii a s demokracií. Máme více pojistek garantujících zachování demokracie, to ale neznamená, že se změnila povaha režimu. Nebezpečí, že přijde někdo, kdo to s demokracií nemyslí dobře, je stále přítomné. A takoví lidé dnes v České republice existují, dokonce je k moci vynáší stejná neznalost, jaká zapříčinila mimo jiné kolaps demokracie ve 30. letech minulého století.

Dnes už víme, že demokracie není samozřejmostí, že pro ni musíme pracovat. Ne nijak moc, stačí ta každodenní drobná práce. Demokracie se těžko nabývá, ale velmi lehce a rychle ztrácí. Nyní ji máme už bezprecedentních třicet let. A je velice potřebné, aby v sobě každý nalezl trochu toho demokrata.

    Diskuse (47 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 14, 2019 v 14.9
    Masaryk, demokracie a lež
    Je to opravdu podivuhodný počin: autor začíná svou apologii demokracie konstatováním, že Masarykovi nešlo primárně o demokracii, nýbrž o pravdu.

    Právě v dnešní formě jsme ale denně konfrontováni s tím, že tato demokracie (a to zdaleka ne pouze v našem národním měřítku) neustále produkuje nekonečné přívaly "fake news", lží a manipulací všeho druhu.

    A přesto autor nevidí žádný protiklad v tom, vyzývat nás k nekritickému identifikování se právě s touto jeho demokracií. S odvoláním se na Masaryka!

    Pokud má mít jeho příspěvek vůbec nějaký smysl, pak právě opačný: vrátit se spolu s Masarykem k samotnému počátku. A začít se ptát: za jakých okolností v prostředí lidského světa prospívá lež? Jaké podmínky člověku umožňují, nebo ho přímo nutí uchylovat se ke lži?

    A teprve poté co bychom si tyto základní otázky zodpověděli, teprve poté by mělo smysl začít znovu uvažovat o tom, jaká státní a politická forma by byla nejpříhodnější pro "život v pravdě".

    V každém případě je možno konstatovat: politický systém založený na neřízeném (a nezřízeném) konkurenční boji o moc zcela nevyhnutelně produkuje permanentní manipulaci, a tedy lež ve veřejném životě.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 14, 2019 v 15.21
    "V každém případě je možno konstatovat: politický systém založený na neřízeném (a nezřízeném) konkurenční boji o moc zcela nevyhnutelně produkuje permanentní manipulaci, a tedy lež ve veřejném životě."

    Takže zavedení absolutistické monarchie, kde se o moc nebojuje, ale kde se dědí, veškeré manipulace a lži vyloučí? A stejně tak reálný socialismus: Moc měla na věčné časy zajištěnou KSČ, takže s námi jistě nemanipulovala a říkala nám vždy jen čistou pravdu...
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    December 14, 2019 v 16.30
    Jde o fixní mizernou jakost morálních norem
    se kterou si dnešní mocenské elity v neoliberálním režimu (hromadění krátkodobého zisku je prvotní hodnotou) zabezpečují dominanci.
    Alternativou může pro nás pseudodemokraty být pouze státně řízený trh v neoliberálním režimu.
    Tedy něco na hony vzdáleno osvícenskému republikánství, tedy pokusu o globální kapitalismus v poutech obecného zájmu ...bych se slzou v oku dodal.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 15, 2019 v 12.54
    Pane Kalousi, to co jste tu předvedl, to byla typická ukázka dichotomického způsobu myšlení. Anebo hezky česky, způsobu myšlení "ode zdi ke zdi". Když to není bílé, tak to musí být jedině a pouze černé. Když to nemá být pluralitní demokracie, tak to může být už jenom absolutismus nebo totalita.

    Tady je řeč o systému tzv. pluralitní demokracie, pane Kalousi; a tato pluralitní demokracie je zde zcela nekriticky glorifikována. Proto je první povinností tuto glorifikaci zpochybnit; s tím cílem aby se začalo doopravdy uvažovat o vlastní podstatě věci.

    Kdyby zde byla řeč o (absolutní) monarchii, a kdyby tato monarchie zde byla nekriticky glorifikována, v tom případě by pak bylo možno (a nutno) poukázat na to, že (středověcí) panovníci byli k neustálému klamu a manipulátorství nuceni svým nepřetržitým vzájemným konkurenčním bojem o moc a o teritoria.

    Takže vraťme se zpět ze středověku do naší vlastní přítomnosti; a ptejme se znovu - a to nepředpojatě! - spolu s Masarykem: za jakých rámcových podmínek je možno očekávat, že v dané společnosti bude (alespoň relativní) minimum klamu, lži a manipulace?...
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 15, 2019 v 13.13
    Josefu Poláčkovi
    No dobře, ale takhle položená otázka vyznívá už úplně jinak než Váš předcházející velice kategorický výrok... Právě proto jsem to schválně vyhrotil do krajnosti, abyste si uvědomil, jak se dá číst to, co jste napsal předtím.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 16, 2019 v 6.20
    "Systém založený na neřízeném konkurenčním boji o moc
    nevyhnutelně produkuje permanentní manipulaci, a tedy lež ve veřejném životě."

    Hledání systému založeného na něčem jiném produkuje totéž.
    Eva Hájková, penzistka
    December 16, 2019 v 7.54
    Jestli oni tu lež a manipulaci neprodukují samotní lidé.

    Dokud bude existovat veřejná moc, musí být zřejmě konkurenční a nemůže ji nikdo řídit, protože pak by tu moc měl on. Byla by to jeho soukromá moc.
    J. Kalous patrně myslí, že by tu veřejnou moc měli řídit všichni. Jenže všichni se nikdy neshodnou a všichni se ani nebudou chtít na řízení moci podílet. Třeba proto, protože žádnou moc neuznavají. Ani řízení druhých lidí.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 16, 2019 v 8.9
    Evě Hájkové
    Vedle deklarace lidských práv a svobod nám zoufale chybí deklarace lidských povinností a zodpovědnosti. Jedním z prvních jejích ustanovení by mělo být toto: Kdo se jakkoli podílí na výhodách plynoucích mu z toho, že žije ve společnosti, je povinen zúčastnit se do nějaké míry (stanovené zákonem) i na jejím řízení a rozhodování o ní. Třeba jako v antickém Řecku: Do některých úřadů a orgánů, počínaje od úrovně obcí, by se mohlo losovat. Statisticky vzato by na každého občana takové neplacené "koryto" (spojené třeba s náhradou mzdy) vyšlo jednou za život, třeba jenom na rok.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 16, 2019 v 8.22
    Tahle paní

    https://www.blisty.cz/art/98102-lze-vytvorit-demokracii-nedemokraticky.html

    už vícekrát osvědčila schopnost zašťourat do vosího hnízda v českém dolíku přesně tím správným způsobem, kterým je ve zdejších poměrech potřeba některým lidem se svatozáří kolem huby připomenout, že ani jejich stromy nerostou do nebe. Kdykoli se jí to podaří, okamžitě se ve veřejném prostoru spustí neuvěřitelný virvál - nejen ze strany těch, kdo se na instalaci systému podíleli, ale i mezi těmi oporami systému, které se jinak nejvíc zaklínají morálkou, demokracií a jinými nedotknutelnými vznešenými pojmy.

    Už se těším na to, co její úvaha spustí tentokrát a které režimní hlásné trouby přitom bude slyšet nejvíc.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 16, 2019 v 8.32
    "Kdo se jakkoli podílí na výhodách plynoucích mu z toho, že žije ve společnosti, je povinen zúčastnit se do nějaké míry (stanovené zákonem) i na jejím řízení a rozhodování o ní."
    Takže co máte proti brexitu, pane Kalousi? To je přece případ toho, jak se občané, podílející se na výhodách života ve společnosti, do nějaké míry zúčastnili i na jejím řízení a rozhodování o ní.
    + Další komentáře