Dnes pokládáme za samozřejmé, že Tomáš Garrigue Masaryk vyvolil pro nově vznikající stát Čechů, Slováků a dalších minoritních národnostní demokratické zřízení. Učíme se o tom ve škole takřka jako o zákonitosti a historické danosti, slýcháváme to z úst veřejně činných lidí a vlastně si ani přesně nepamatujeme, kdy jsme poprvé slyšeli o našem prvním prezidentovi a jeho spojení s demokratickým směřováním nové země. Stačí se však zamyslet nad realitou doby, v níž zatím ještě univerzitní profesor Masaryk obhajoval tezi demokracie v budoucím státě a rázem pozbydeme dojmu samozřejmosti či jakékoli historické danosti.

Na starém kontinentu se svářily velké absolutistické monarchie a valná většina Středoevropanů neznala jiné státní zřízení, než bezvýhradně spravované všemocným vladařem a obohacené o prvek politického pluralismu v podobě sněmů a rad. Sám Masaryk, ovlivněn znalostí domácích poměrů, si velmi dlouho nebyl jistý ohledně podoby budoucího státního zřízení. Proč tedy soustředil úsilí na budování demokracie, která vyžaduje zcela jiné rozložení moci i aktivní participaci obyvatel?

V druhé polovině 19. století, v době tzv. boje o pravost dvou rukopisů, se Masaryk zamýšlel nad dvěma otázkami, které ve svém článku „Naše dvě otázky“ formuloval čtyřiadvacetiletý publicista Hubert Gordon Schauer. První z nich se ptala po zabezpečení naší národní existence. Máme vybudované dostatečné pojistky proti potenciálnímu zbavení národní svébytnosti, svobody a suverenity? Druhá otázka pak bodala přímo do vosího hnízda přeaktivizovaných vlastenců: Co je vlastně cílem českého národa? Má jeho existence smysl?

Masaryk si velmi záhy uvědomil značnou důležitost obou otázek. Má-li mít budoucí národ nárok na svobodnou existenci, nesmí ho stavět pouze na společné řeči a prostoru. A už vůbec nemůže začít existovat s historickou lží dávné slávy českého národa, kterou ztělesňovaly rukopisy královédvorský a zelenohorský. Státní zřízení vybudované na lži, která by měla přikrášlit obraz daného národa, bude za tím samým cílem překrucovat pravdu a vršit lži dál a dál. Výsledkem může být rozsáhlá nedůvěra, která by vedla jak ve ztrátu zahraničních partnerů, tak v pozbytí zájmu českého obyvatelstva o politiku.

Rozsáhlá lež vylepšující obraz národa a státu nepřipouští přirozené chyby a nedostatky, snaží se je přehlušit další lží a nedochází tak k jakékoliv nápravě. Nedostatky a chyby však samy nikam nemizí, jen se nadále kupí, až hrozí kolapsem. V případě malého českého národa by taková katastrofa mohla nabýt podoby upadnutí pod nadvládu silnějšího územního celku ve chvíli, kdy nebude doma ani v zahraničí nikoho, kdo by se za svobodnou národní existenci Čechů aktivně stavěl.

Masaryk pochopil, že je třeba národní existenci budovat na pozitivním ideálu, k němu se upínat a neustále se jej snažit naplňovat. Takový ideál nacházel v hledání pravdy, která umožňuje nápravu chyb a nedostatků, nacházel jej ve svobodě jedince a ducha, aby nikdo nebyl vyloučen z podílu na diskuzi, nacházel ho v humanismu, tedy v obratu k člověku a jeho konkrétním potřebám, nikoliv mase lidí s nečitelnými zájmy. Masaryk byl přesvědčen, že pouze s pozitivními ideály se může nový národní stát vděčný za svou svobodnou existenci prosadit na mezinárodním poli a ve spolupráci s podobně uvažujícími státními představiteli uhájit svou svébytnost.

↗

Dnes se nám zdá samozřejmé, že Masaryk vybral pro Československo právě demokracii. Pokud se však zamyslíme nad podmínkami, ve kterých operoval, dojem samozřejmosti mizí. Foto Archiv redakce

Stále ale přetrvávala otázka ohledně vhodného státního režimu, který by umožnil takový ideál v reálném světě naplno rozvinout. Ve snaze nalézt jej vycestoval Masaryk do světa a diskutoval otázku s význačnými státníky a mysliteli své doby. Zároveň tu již „promoval“ myšlenku samostatného československého národního státu a snažil se pro ni získávat zahraniční partnery. A ne náhodou nalezl Masaryk nejpříhodnějšího partnera v prezidentovi Spojených států Woodrowovi Wilsonovi.

Masaryk pak v demokratickém režimu Spojených států spatřil kýžený systém, který by umožnil naplnit ideál tolik potřebný pro existenci národa Čechů a Slováků. V jeho očích dokázala jedině demokracie amerického střihu zaručit každému jedinci svobodu myšlení a vyjadřování. Paradoxně právě v tomto úžasném výdobytku se skrývá i největší potenciál k destrukci demokracie — řečeno slovy Václava Havla, žádný jiný režim neumožňuje tomu, kdo to s ním nemyslí dobře, takřka vše.

Československý stát vznikl jako demokratická republika. Prezident Masaryk ale cítil zcela oprávněně obavu o jeho existenci a pravidelně apeloval na povinnost demokraticky se i chovat, zajímat se o výkon věcí veřejných a aktivně se věnovat každodenní drobné práci při budování demokratického státu: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

Demokratickému chování, občanství, se ale většinový člověk musí učit, málokdo má v sobě tento „demokratický aktivismus“ mimoděk vyvinutý. A obyvatelé první Československé republiky měli málo času a příležitosti naučit se žít s demokracií. Demokracie tak v českých zemích přestala na dlouhá léta existovat, aniž by se stihla osvědčit a stačila by vydat plody své existence. Lze našim předkům vyčítat, že se málo starali o demokracii, ba právě naopak, že se v době po odstoupení československého pohraničí dobrovolně vzdávali demokratických výdobytků, které vinili z nastalé situace? Nenávist ke všemu, co symbolizoval již zesnulý TGM, pramenila z přirozené neznalosti a nezkušenosti — svoboda myšlení a vyjadřování přece přivedla k moci nacionálně-sociální extrémismus.

Pravda nevítězila, jak hlásal nápis na prezidentské standartě. K moci se dostávali demagogové využívající lež a propagandu. A nejrozvinutější demokracie světa nás vydaly napospas rozpínající se nedemokratické mocnosti. V Československu přestal existovat prostor pro myšlenky kritizující nedostatek prodemokratického aktivismu, občanské obrany demokratického státu. Objevovala se naopak otázka, zdali demokracie nebyla chybným krokem, deviací, kterou je třeba překonat. Tento názor se velmi rychle v československém národě rozšířil a postupně transformoval v pokus nalézt jiný režim, který by národní katastrofě napříště dokázal zabránit.

My dnes, obohaceni o dlouhou historickou zkušenost, kterou naši předci neměli, víme, že se máme neustále pokoušet překonávat nedostatky, které demokracie zcela přirozeně má, ale nemáme se pokoušet překonávat demokracii. Lepší režim vládnutí jsme zatím nevymysleli. Ale neříkal nám právě toto už Masaryk? S odstupem doceňujeme vizionářskou jasnozřivost a obrovskou odvahu, s nimiž TGM prosazoval myšlenky demokracie, svobody, humanismu, výchovy k občanství a vlády práva. Na tehdejší poměry se jednalo vskutku o přelomové teze ideálu, k němuž je možné se upnout a jež je potřeba pokoušet se naplňovat každodenní činností.

Nejsme první generací, která se po letech tápání navrací k masarykovským hodnotám jako těm nejvhodnějším zárukám svobodné, zabezpečené a suverénní existence; už několik generací se po letech marného hledání lepšího režimu opět vrátilo k Masarykovi a jeho pojetí demokracie. Jsme ale první generací, která má čas a dostatek příležitostí učit se občanství, učit se žít v demokracii a s demokracií. Máme více pojistek garantujících zachování demokracie, to ale neznamená, že se změnila povaha režimu. Nebezpečí, že přijde někdo, kdo to s demokracií nemyslí dobře, je stále přítomné. A takoví lidé dnes v České republice existují, dokonce je k moci vynáší stejná neznalost, jaká zapříčinila mimo jiné kolaps demokracie ve 30. letech minulého století.

Dnes už víme, že demokracie není samozřejmostí, že pro ni musíme pracovat. Ne nijak moc, stačí ta každodenní drobná práce. Demokracie se těžko nabývá, ale velmi lehce a rychle ztrácí. Nyní ji máme už bezprecedentních třicet let. A je velice potřebné, aby v sobě každý nalezl trochu toho demokrata.