Proč právě demokracie pro československý národ?

David Broul

Žádný jiný systém než demokracie neumožňuje tomu, kdo to sní myslí zle, takřka úplně vše. Proč si kdysi Masaryk vybral právě ten?

Dnes pokládáme za samozřejmé, že Tomáš Garrigue Masaryk vyvolil pro nově vznikající stát Čechů, Slováků a dalších minoritních národnostní demokratické zřízení. Učíme se o tom ve škole takřka jako o zákonitosti a historické danosti, slýcháváme to z úst veřejně činných lidí a vlastně si ani přesně nepamatujeme, kdy jsme poprvé slyšeli o našem prvním prezidentovi a jeho spojení s demokratickým směřováním nové země. Stačí se však zamyslet nad realitou doby, v níž zatím ještě univerzitní profesor Masaryk obhajoval tezi demokracie v budoucím státě a rázem pozbydeme dojmu samozřejmosti či jakékoli historické danosti.

Na starém kontinentu se svářily velké absolutistické monarchie a valná většina Středoevropanů neznala jiné státní zřízení, než bezvýhradně spravované všemocným vladařem a obohacené o prvek politického pluralismu v podobě sněmů a rad. Sám Masaryk, ovlivněn znalostí domácích poměrů, si velmi dlouho nebyl jistý ohledně podoby budoucího státního zřízení. Proč tedy soustředil úsilí na budování demokracie, která vyžaduje zcela jiné rozložení moci i aktivní participaci obyvatel?

V druhé polovině 19. století, v době tzv. boje o pravost dvou rukopisů, se Masaryk zamýšlel nad dvěma otázkami, které ve svém článku „Naše dvě otázky“ formuloval čtyřiadvacetiletý publicista Hubert Gordon Schauer. První z nich se ptala po zabezpečení naší národní existence. Máme vybudované dostatečné pojistky proti potenciálnímu zbavení národní svébytnosti, svobody a suverenity? Druhá otázka pak bodala přímo do vosího hnízda přeaktivizovaných vlastenců: Co je vlastně cílem českého národa? Má jeho existence smysl?

Masaryk si velmi záhy uvědomil značnou důležitost obou otázek. Má-li mít budoucí národ nárok na svobodnou existenci, nesmí ho stavět pouze na společné řeči a prostoru. A už vůbec nemůže začít existovat s historickou lží dávné slávy českého národa, kterou ztělesňovaly rukopisy královédvorský a zelenohorský. Státní zřízení vybudované na lži, která by měla přikrášlit obraz daného národa, bude za tím samým cílem překrucovat pravdu a vršit lži dál a dál. Výsledkem může být rozsáhlá nedůvěra, která by vedla jak ve ztrátu zahraničních partnerů, tak v pozbytí zájmu českého obyvatelstva o politiku.

Rozsáhlá lež vylepšující obraz národa a státu nepřipouští přirozené chyby a nedostatky, snaží se je přehlušit další lží a nedochází tak k jakékoliv nápravě. Nedostatky a chyby však samy nikam nemizí, jen se nadále kupí, až hrozí kolapsem. V případě malého českého národa by taková katastrofa mohla nabýt podoby upadnutí pod nadvládu silnějšího územního celku ve chvíli, kdy nebude doma ani v zahraničí nikoho, kdo by se za svobodnou národní existenci Čechů aktivně stavěl.

Masaryk pochopil, že je třeba národní existenci budovat na pozitivním ideálu, k němu se upínat a neustále se jej snažit naplňovat. Takový ideál nacházel v hledání pravdy, která umožňuje nápravu chyb a nedostatků, nacházel jej ve svobodě jedince a ducha, aby nikdo nebyl vyloučen z podílu na diskuzi, nacházel ho v humanismu, tedy v obratu k člověku a jeho konkrétním potřebám, nikoliv mase lidí s nečitelnými zájmy. Masaryk byl přesvědčen, že pouze s pozitivními ideály se může nový národní stát vděčný za svou svobodnou existenci prosadit na mezinárodním poli a ve spolupráci s podobně uvažujícími státními představiteli uhájit svou svébytnost.

Dnes se nám zdá samozřejmé, že Masaryk vybral pro Československo právě demokracii. Pokud se však zamyslíme nad podmínkami, ve kterých operoval, dojem samozřejmosti mizí. Foto Archiv redakce

Stále ale přetrvávala otázka ohledně vhodného státního režimu, který by umožnil takový ideál v reálném světě naplno rozvinout. Ve snaze nalézt jej vycestoval Masaryk do světa a diskutoval otázku s význačnými státníky a mysliteli své doby. Zároveň tu již „promoval“ myšlenku samostatného československého národního státu a snažil se pro ni získávat zahraniční partnery. A ne náhodou nalezl Masaryk nejpříhodnějšího partnera v prezidentovi Spojených států Woodrowovi Wilsonovi.

Masaryk pak v demokratickém režimu Spojených států spatřil kýžený systém, který by umožnil naplnit ideál tolik potřebný pro existenci národa Čechů a Slováků. V jeho očích dokázala jedině demokracie amerického střihu zaručit každému jedinci svobodu myšlení a vyjadřování. Paradoxně právě v tomto úžasném výdobytku se skrývá i největší potenciál k destrukci demokracie — řečeno slovy Václava Havla, žádný jiný režim neumožňuje tomu, kdo to s ním nemyslí dobře, takřka vše.

Československý stát vznikl jako demokratická republika. Prezident Masaryk ale cítil zcela oprávněně obavu o jeho existenci a pravidelně apeloval na povinnost demokraticky se i chovat, zajímat se o výkon věcí veřejných a aktivně se věnovat každodenní drobné práci při budování demokratického státu: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

Demokratickému chování, občanství, se ale většinový člověk musí učit, málokdo má v sobě tento „demokratický aktivismus“ mimoděk vyvinutý. A obyvatelé první Československé republiky měli málo času a příležitosti naučit se žít s demokracií. Demokracie tak v českých zemích přestala na dlouhá léta existovat, aniž by se stihla osvědčit a stačila by vydat plody své existence. Lze našim předkům vyčítat, že se málo starali o demokracii, ba právě naopak, že se v době po odstoupení československého pohraničí dobrovolně vzdávali demokratických výdobytků, které vinili z nastalé situace? Nenávist ke všemu, co symbolizoval již zesnulý TGM, pramenila z přirozené neznalosti a nezkušenosti — svoboda myšlení a vyjadřování přece přivedla k moci nacionálně-sociální extrémismus.

Pravda nevítězila, jak hlásal nápis na prezidentské standartě. K moci se dostávali demagogové využívající lež a propagandu. A nejrozvinutější demokracie světa nás vydaly napospas rozpínající se nedemokratické mocnosti. V Československu přestal existovat prostor pro myšlenky kritizující nedostatek prodemokratického aktivismu, občanské obrany demokratického státu. Objevovala se naopak otázka, zdali demokracie nebyla chybným krokem, deviací, kterou je třeba překonat. Tento názor se velmi rychle v československém národě rozšířil a postupně transformoval v pokus nalézt jiný režim, který by národní katastrofě napříště dokázal zabránit.

My dnes, obohaceni o dlouhou historickou zkušenost, kterou naši předci neměli, víme, že se máme neustále pokoušet překonávat nedostatky, které demokracie zcela přirozeně má, ale nemáme se pokoušet překonávat demokracii. Lepší režim vládnutí jsme zatím nevymysleli. Ale neříkal nám právě toto už Masaryk? S odstupem doceňujeme vizionářskou jasnozřivost a obrovskou odvahu, s nimiž TGM prosazoval myšlenky demokracie, svobody, humanismu, výchovy k občanství a vlády práva. Na tehdejší poměry se jednalo vskutku o přelomové teze ideálu, k němuž je možné se upnout a jež je potřeba pokoušet se naplňovat každodenní činností.

Nejsme první generací, která se po letech tápání navrací k masarykovským hodnotám jako těm nejvhodnějším zárukám svobodné, zabezpečené a suverénní existence; už několik generací se po letech marného hledání lepšího režimu opět vrátilo k Masarykovi a jeho pojetí demokracie. Jsme ale první generací, která má čas a dostatek příležitostí učit se občanství, učit se žít v demokracii a s demokracií. Máme více pojistek garantujících zachování demokracie, to ale neznamená, že se změnila povaha režimu. Nebezpečí, že přijde někdo, kdo to s demokracií nemyslí dobře, je stále přítomné. A takoví lidé dnes v České republice existují, dokonce je k moci vynáší stejná neznalost, jaká zapříčinila mimo jiné kolaps demokracie ve 30. letech minulého století.

Dnes už víme, že demokracie není samozřejmostí, že pro ni musíme pracovat. Ne nijak moc, stačí ta každodenní drobná práce. Demokracie se těžko nabývá, ale velmi lehce a rychle ztrácí. Nyní ji máme už bezprecedentních třicet let. A je velice potřebné, aby v sobě každý nalezl trochu toho demokrata.

    Diskuse
    JP
    December 14, 2019 v 14.09
    Masaryk, demokracie a lež
    Je to opravdu podivuhodný počin: autor začíná svou apologii demokracie konstatováním, že Masarykovi nešlo primárně o demokracii, nýbrž o pravdu.

    Právě v dnešní formě jsme ale denně konfrontováni s tím, že tato demokracie (a to zdaleka ne pouze v našem národním měřítku) neustále produkuje nekonečné přívaly "fake news", lží a manipulací všeho druhu.

    A přesto autor nevidí žádný protiklad v tom, vyzývat nás k nekritickému identifikování se právě s touto jeho demokracií. S odvoláním se na Masaryka!

    Pokud má mít jeho příspěvek vůbec nějaký smysl, pak právě opačný: vrátit se spolu s Masarykem k samotnému počátku. A začít se ptát: za jakých okolností v prostředí lidského světa prospívá lež? Jaké podmínky člověku umožňují, nebo ho přímo nutí uchylovat se ke lži?

    A teprve poté co bychom si tyto základní otázky zodpověděli, teprve poté by mělo smysl začít znovu uvažovat o tom, jaká státní a politická forma by byla nejpříhodnější pro "život v pravdě".

    V každém případě je možno konstatovat: politický systém založený na neřízeném (a nezřízeném) konkurenční boji o moc zcela nevyhnutelně produkuje permanentní manipulaci, a tedy lež ve veřejném životě.
    JK
    December 14, 2019 v 15.21
    "V každém případě je možno konstatovat: politický systém založený na neřízeném (a nezřízeném) konkurenční boji o moc zcela nevyhnutelně produkuje permanentní manipulaci, a tedy lež ve veřejném životě."

    Takže zavedení absolutistické monarchie, kde se o moc nebojuje, ale kde se dědí, veškeré manipulace a lži vyloučí? A stejně tak reálný socialismus: Moc měla na věčné časy zajištěnou KSČ, takže s námi jistě nemanipulovala a říkala nám vždy jen čistou pravdu...
    PM
    December 14, 2019 v 16.30
    Jde o fixní mizernou jakost morálních norem
    se kterou si dnešní mocenské elity v neoliberálním režimu (hromadění krátkodobého zisku je prvotní hodnotou) zabezpečují dominanci.
    Alternativou může pro nás pseudodemokraty být pouze státně řízený trh v neoliberálním režimu.
    Tedy něco na hony vzdáleno osvícenskému republikánství, tedy pokusu o globální kapitalismus v poutech obecného zájmu ...bych se slzou v oku dodal.
    JP
    December 15, 2019 v 12.54
    Pane Kalousi, to co jste tu předvedl, to byla typická ukázka dichotomického způsobu myšlení. Anebo hezky česky, způsobu myšlení "ode zdi ke zdi". Když to není bílé, tak to musí být jedině a pouze černé. Když to nemá být pluralitní demokracie, tak to může být už jenom absolutismus nebo totalita.

    Tady je řeč o systému tzv. pluralitní demokracie, pane Kalousi; a tato pluralitní demokracie je zde zcela nekriticky glorifikována. Proto je první povinností tuto glorifikaci zpochybnit; s tím cílem aby se začalo doopravdy uvažovat o vlastní podstatě věci.

    Kdyby zde byla řeč o (absolutní) monarchii, a kdyby tato monarchie zde byla nekriticky glorifikována, v tom případě by pak bylo možno (a nutno) poukázat na to, že (středověcí) panovníci byli k neustálému klamu a manipulátorství nuceni svým nepřetržitým vzájemným konkurenčním bojem o moc a o teritoria.

    Takže vraťme se zpět ze středověku do naší vlastní přítomnosti; a ptejme se znovu - a to nepředpojatě! - spolu s Masarykem: za jakých rámcových podmínek je možno očekávat, že v dané společnosti bude (alespoň relativní) minimum klamu, lži a manipulace?...
    JK
    December 15, 2019 v 13.13
    Josefu Poláčkovi
    No dobře, ale takhle položená otázka vyznívá už úplně jinak než Váš předcházející velice kategorický výrok... Právě proto jsem to schválně vyhrotil do krajnosti, abyste si uvědomil, jak se dá číst to, co jste napsal předtím.
    JN
    December 16, 2019 v 6.20
    "Systém založený na neřízeném konkurenčním boji o moc
    nevyhnutelně produkuje permanentní manipulaci, a tedy lež ve veřejném životě."

    Hledání systému založeného na něčem jiném produkuje totéž.
    December 16, 2019 v 7.54
    Jestli oni tu lež a manipulaci neprodukují samotní lidé.

    Dokud bude existovat veřejná moc, musí být zřejmě konkurenční a nemůže ji nikdo řídit, protože pak by tu moc měl on. Byla by to jeho soukromá moc.
    J. Kalous patrně myslí, že by tu veřejnou moc měli řídit všichni. Jenže všichni se nikdy neshodnou a všichni se ani nebudou chtít na řízení moci podílet. Třeba proto, protože žádnou moc neuznavají. Ani řízení druhých lidí.
    JK
    December 16, 2019 v 8.09
    Evě Hájkové
    Vedle deklarace lidských práv a svobod nám zoufale chybí deklarace lidských povinností a zodpovědnosti. Jedním z prvních jejích ustanovení by mělo být toto: Kdo se jakkoli podílí na výhodách plynoucích mu z toho, že žije ve společnosti, je povinen zúčastnit se do nějaké míry (stanovené zákonem) i na jejím řízení a rozhodování o ní. Třeba jako v antickém Řecku: Do některých úřadů a orgánů, počínaje od úrovně obcí, by se mohlo losovat. Statisticky vzato by na každého občana takové neplacené "koryto" (spojené třeba s náhradou mzdy) vyšlo jednou za život, třeba jenom na rok.
    JK
    December 16, 2019 v 8.22
    Tahle paní

    https://www.blisty.cz/art/98102-lze-vytvorit-demokracii-nedemokraticky.html

    už vícekrát osvědčila schopnost zašťourat do vosího hnízda v českém dolíku přesně tím správným způsobem, kterým je ve zdejších poměrech potřeba některým lidem se svatozáří kolem huby připomenout, že ani jejich stromy nerostou do nebe. Kdykoli se jí to podaří, okamžitě se ve veřejném prostoru spustí neuvěřitelný virvál - nejen ze strany těch, kdo se na instalaci systému podíleli, ale i mezi těmi oporami systému, které se jinak nejvíc zaklínají morálkou, demokracií a jinými nedotknutelnými vznešenými pojmy.

    Už se těším na to, co její úvaha spustí tentokrát a které režimní hlásné trouby přitom bude slyšet nejvíc.
    JN
    December 16, 2019 v 8.32
    "Kdo se jakkoli podílí na výhodách plynoucích mu z toho, že žije ve společnosti, je povinen zúčastnit se do nějaké míry (stanovené zákonem) i na jejím řízení a rozhodování o ní."
    Takže co máte proti brexitu, pane Kalousi? To je přece případ toho, jak se občané, podílející se na výhodách života ve společnosti, do nějaké míry zúčastnili i na jejím řízení a rozhodování o ní.
    JK
    December 16, 2019 v 8.36
    Jiřímu Nushartovi
    Proč myslíte, že mám něco proti brexitu?
    HZ
    "...politický systém založený na neřízeném (a nezřízeném) konkurenční boji o moc zcela nevyhnutelně produkuje permanentní manipulaci, a tedy lež ve veřejném životě."
    Co s tím?
    Především nevím, máme-li opravdu politický systém založený na neřízeném konkurenčním boji o moc. Jestli to náhodou není boj řízený úplně či částečně a jestli tudíž tu lež neprodukuje jak neřízený, tak i řízený boj. Pak tu je otázka konkurence. Nekonkurenční boj o moc je možný? Co by to bylo? Těžko říct. Vyloučit tedy boj o moc úplně? To znamená monopolizovat ji. Je to žádoucí? Má lidstvo příklad trvalého mocenského monopolu, který by se dříve nebo později neprojevoval útlakem obyvatelstva a nakonec nezkolaboval, často krveproléváním? Pak tedy nezbývá než moc zrušit úplně, což je sen anarchistů. Uvedena do praxe, absence státu a vynutitelných pravidel narazila to, že to je sen, při prvním sporu o přístup k vodě, což je problém, který by jistě vyvstal i ve světě rozdrobeném na miliony komun, uvnitř kterých by žádný mocenský boj teoreticky nemusel probíhat a lež a manipulaci by neprodukovaly.
    Tak fakt nevím.
    Lži a manipulace jsou ošklivé, to ano.
    December 16, 2019 v 9.20
    J. Kalousovi
    Možná to tak v tom Řecku nějakou dobu fungovalo, ale časem se to rozpadlo, jako se nevyhnutelně rozpadne každý systém. Každý systém nevyhnutelně produkuje prvky, které ho rozloží. Nebo do něj vniknou zvenčí, jak už jednou bylo řečeno. Proto se nevyplatí vkládat naděje do lidských systémů. Pořád se snažím na to upozornit.
    HZ
    December 16, 2019 v 9.37
    Co se týče panem Kalousem odkazovaného článku na Blistech,
    pokusím se tu zafungovat nikoli jako režimní hlásná trouba, ani jako nepřítel paní Muriel, ale jako advokát insiderů, současných i budoucích tvůrců historických prací na toto téma.
    Pohled zvenčí bývá většinou přínosný. Co by nebylo přínosné, to by byla snaha vydávat ho za mustr objektivity, v tomto případě za něco, co uvádí na pravou míru práci domácích historiků. Brát to jako oponenturu některých náhledů politických - proč ne. U těch se obzvláštní míra pravdivosti nepředpokládá. Paní MB se příliš často nechává unést svými dojmy, které nemají oporu ve faktech, než aby se její článek dal považovat za něco víc než za politickou publicistiku, z části vydařenou, z části lidově řečeno mimo mísu.

    JP
    December 16, 2019 v 12.06
    Státní moc a (ne)možnost shody
    Začněme tedy paní Hájkovou. Tady je totiž ukryt jeden základní moment, jehož chybnému výkladu podléhá i celá řada dalších účastníků diskuse.

    Paní Hájková tedy konstatuje, že "všichni se nikdy neshodnou". Jinak řečeno, formování veřejné vůle a veřejné moci musí být nutně uspořádáno na konkurenčním principu, protože jinak by došlo k monopolizaci moci, se všemi známými důsledky.

    To je sice takto bezprostředně pravda; jenomže tady je ukryt jeden zcela zásadní rozdíl, které naprosté většině diskutujících zcela uniká. Ať už nevědomě, anebo proto že ten rozdíl prostě vidět nechtějí.

    Sám princip konkurence, tedy střetávání různých názorů (a zájmů) je v pořádku. Dalo by se v daném případě mluvit o "pozitivní konkurenci". Žádný jednotlivec, ani žádná ideově uzavřená skupina či hnutí nemůže nikdy obsáhnout celou škálu všech možných aspektů života. Ani těch už přítomných; tím méně pak těch, které teprve čekají na své objevení, respektive kreativní ztvárnění.

    V daném smyslu je tedy ze společenského hlediska naprosto potřebné, nutné a prospěšné, když zde existují tato různá proudění, různé náhledy a ideové směry, které vždy reprezentují jeden určitá aspekt z celé množiny všech možných. A protože není nikdy možno všechny tyto různé aspekty, různé náhledy spojit v jeden jediný naprosto homogenní celek, pak je tedy nutné, a z obecného hlediska i prospěšné, když dochází i k určité míře vzájemných konfliktů, střetů. Jak konstatoval už Hérakleitos, dokonce i samotné právo jako takové vzniká právě až ze střetů, respektive doslova z boje (protichůdných, konkurenčních zájmů).

    Ale tady se - a to jmenovitě ze strany apologetů liberální demokracie s jejím principem pluralismu - znovu a znovu zaměňují dvě principiálně zcela rozdílné věci.

    Krátce řečeno: apologeti liberalistické demokracie toho faktu, že určitá míra konkurenčního boje je nutná a potřebná, z n e u ž í v a j í pro nastolení apodiktického (a demagogického) tvrzení, že tedy tento vzájemný konkurenční boj musíme přijmout (a glorifikovat) se vším všudy, a nanejvýš ho můžeme poněkud regulovat, aby se ty svářící strany navzájem vysloveně nepobily.

    Veškeré kreativní ambice apologetů liberalistické demokracie tedy končí právě jenom u vytvoření pravidel. Pravidel obecných, pravidel závazných - ale pravidel jenom formalistických, bezobsažných, slepých. (Naprosto triviální příklad, z ryze sociální oblasti pro systémovou omezenost takovéhoto pojetí: svého času jistý kritický francouzský intelektuál napsal, že "je dozajista velmi pozitivním výdobytkem, že v demokracii má milionář to samé právo spát pod mostem, jako nezaměstnaný. Z jakýchsi záhadných důvodů ale ten milionář toho svého práva spát pod mostem nikdy nevyužije.") Zkrátka: rovné právo tu je; ale sociální realita je mnohdy někde úplně jinde. To už ale zastánce toho "rovného práva" většinou už vůbec nezajímá.

    Vraťme se ale zpátky k té konkurenci. Řekli jsme tedy už, že po jistou míru je ten moment konkurence naprosto zdravý, potřebný a nutný. Jenže - tady je zcela klíčovým momentem právě to "po jistou míru". A tím jsme rázem zase v antice; kdy prakticky zcela klíčovým kritériem pro to, zda je nějaká věc dobrá či nikoli, byla schopnost "zachování správné míry věcí". Tam kde tato míra zachována není, tam je všechno automaticky špatně - a to bez ohledu na to, zda je toho "příliš málo", anebo ale "příliš mnoho".

    A to je právě to, co apologeti liberalistické demokracie nevidí, a vidět nechtějí: oni pořád vidí jenom to nebezpečí, že by té "svobodné" konkurence mohlo být příliš málo; ale vůbec nechtějí uznat nebezpečí - a zlo vznikající z tohoto nebezpečí - že by té konkurence mohlo být také příliš mnoho.

    Pohlédněme blíže na ten moment vzájemné konkurence. A to sice na její pozitivní aspekt. Jeho pozitivita spočívá výhradně v principu plurality - tedy v možnosti reprezentovat různé aspekty života společnosti. Jenže - aby tato jejich pozitivní funkce mohla být dovedena skutečně do konce, pak zde kromě toho momentu vzájemné konkurence, vzájemného sporu a boje musí být nevyhnutelně přítomen ještě faktor další: totiž moment vzájemné pozitivní i n t e g r a c e těch různých momentů. Musí být tedy přítomno něco, co z toho původního stavu vzájemné konkurence a vzájemného boje sice vychází, ale co ho zároveň překonává, co dokáže ty různé aspekty a názory spojovat v jeden společný harmonující celek. (A tohle věděl ostatně právě už sám Hérakleitos.)

    Takovýto pozitivní, integrující impuls ale zcela principiálně nemá politický systém liberalistické demokracie; ten zůstává stát jenom u té všeobecné regulace konkurenčního boje. Do samotné obsahové stránky věci vůbec nevstupuje; a nemá k tomu ani žádné schopnosti.

    Pokud tu ale není dán žádný obsahově pozitivní, integrativní prvek - pak ty různé strany zůstanou stát jenom na úrovni vzájemného, nesmiřitelného boje o dominanci (v užším smyslu: o moc); a je pak jen samozřejmé, že si v tomto boji pomáhají všemi dosažitelnými prostředky, tedy v prvé řadě lží a manipulací.

    -----------------------------------------

    Tolik tedy všeobecně, co se samotného principu liberálně demokratického státního zřízení týče. Je tu ale ještě druhý aspekt - totiž aspekt kapitalismu. Jestliže totiž v liberální demokracii už v té čistě názorové rovině není dáno nic, co by mohlo pozitivně překonat ten stav - pouhého - boje, pak samotná materiální základna společnosti je jenom a pouze tímto bojem. Tady je potřebnost potření, zničení konkurenta vysloveně existenční nutností. A teprve tady se bojuje skutečně "natvrdo". A právě tady je nějaká možnost vzájemné pozitivní integrace, harmonizace apriori vyloučená, nemožná.

    ------------------------------------------

    Takže abychom odpověděli paní Hájkové: ano, lidé se nikdy (plně) neshodnou. Ale přesto: za určitých podmínek je ta jejich různost názorů a zájmů momentem pozitivním, navzájem obohacujícím; zatímco za jiných podmínek je tato různost ve skutečnosti vzájemným bojem, nesmiřitelným a plným nenávisti.

    Takže všechno záleží na tom, jaké reálné podmínky my pro tuto konfrontaci názorů a zájmů vytvoříme.
    JP
    December 16, 2019 v 12.40
    Deklarace lidských povinností a zodpovědností
    Zlatá slova, pane Kalousi. Přesně tohle tady - na adresu systému liberální demokracie - tvrdím a hlásám už celá léta; ale vždycky znovu a znovu se pak stanu terčem palby apologetů tohoto politického systému, že prý tady přece "povinnosti" existují. Ano, existují - ale právě že jenom ve zcela minimalistickém, formalistickém smyslu. Fakticky jenom ve smyslu ryze negativním: zdržet se všeho jednání, které by zcela zjevně a brutálně nabourávalo integritu jiných osob. Ale co tu naprosto absentuje, jsou povinnosti a odpovědnosti v pozitivním, obsažném slova smyslu.

    ----------------------------------------

    Co se ovšem toho Vašeho návrhu ohledně povinnosti účasti na řízení veřejných záležitostí týče - tak takováto představa je přinejmenším uspěchaná.

    Už jsem napsal: my musíme rozlišovat mezi "školou demokracie" vůbec, v obecném smyslu - a mezi reálnými podmínkami kapitalismu. Ale i vůbec mezi reálnými podmínkami moderní masové společnosti, která se opravdu velmi zásadně liší od podmínek aténské respektive řecké obce.

    Krátce řečeno: při té představě že by o mých záležitostech jako občana ve správních řízeních měl rozhodovat jakýkoli laik z ulice, se mě zmocňuje daleko spíše pocit děsu; to vždycky mnohem raději tuto záležitost přenechám kompetentním profesionálům. (A to i přes to že právě v současné době mě tito "kompetentní profesionálové" státu oškubávají o má práva všude, kde jen mohou.)

    Ty "lidské povinnosti a zodpovědnost" je v prvé řadě nutno prosadit jako obecný princip života společnosti jako takové; pro vyvážení současného vládnoucího principu "práv a nezodpovědnosti". Jakým způsobem pak konkrétně ten princip povinností a zodpovědnosti uplatňovat a realizovat, to by byl pak předmět ještě dlouhých a komplikovaných úvah; musel by se vytvořit celý promyšlený systém účasti na státní správě, kde na té nejnižší úrovni by rozhodujícím momentem byla právě ta samotná účast, a nikoli šíře kompetencí zasahovat (do života lidí).
    JP
    December 16, 2019 v 13.02
    Příliš málo demokratická revoluce?
    Co s pak názorů madame M. Blaire týče, tak ty - přes leckteré dozajista správné dílčí aspekty - trpí jedním zcela zásadním protimluvem. Totiž vytýkat revoluci, že "není dost demokratická", je vysloveně groteskní počin; je to prakticky totéž jako chtít po revoluci, aby přestala být revolucí. Revoluce (alespoň ty historicky progresivní) jsou tím demokratické, že vyjadřují vůli naprosté většiny lidu; a ne proto, že by se řídily formálními pravidly (starého) státu.

    Jestli listopadová revoluce někde spáchala zásadní chybu, pak to naprosto nebylo proto, že donutila i starý komunistický parlament hlasovat ve prospěch revoluce (jmenovitě pro zvolení V. Havla prezidentem); nýbrž naopak proto, že nedokázala ten starý bolševicko-totalitní, prolhaný "parlament" rozehnat vidlemi.

    Právě tím došlo k tomu, že nikdy nebylo opravdu účinně potrestáno bezpráví minulé; a toto nepotrestání, toto tolerování práva minulého se pak stalo zdrojem pro tolerování bezpráví nového. Zásadní porodní vadou listopadové revoluce bylo, že nikdy nedokázala být skutečnou revolucí. Byla jenom jakýmsi lavírováním sem a tam, podle právě daných konstelací; a to bylo předznamenáním bezpáteřného lavírování celé politiky popřevratové.

    Nechci tehdejším aktérům ex post udělovat rady, co měli v dané konkrétní situaci dělat jinak a lépe; je nepochybné, že jejich situace byla velmi komplikovaná, a oni konali tak, co se jim za daných okolností jevilo být jako nejschůdnější cesta.

    Ale pokud je teď řeč o otázkách principiálních, tedy o tom co v oné revoluci proběhlo zásadně nedobře - pak ty největší vady jsou přesně na opačné straně, než kde je vidí Blaiveová.

    Což naprosto souvisí i s její kritikou Havlova konceptu "postdemokracie". Tady se jasně ukazuje, že Blaiveová nijak nedokáže překročit horizont standaradní (anglické) demokracie. Kde tedy všechno počíná, ale zároveň také končí zachováváním - formálních - pravidel. Jestli v tehdejším působení V. Havla bylo něco opravdu pozitivního, pak to byl právě jeho - Baiveovou natolik opovrhovaný - koncept "postdemokracie".

    Havel si byl (alespoň v té době, zřejmě ještě především pod vlivem filozofa Patočky) vědom formalistického, bezobsažného charakteru standardní liberální demokracie západního typu; a je nutno jenom ocenit, že se snažil nový stát postavit na jiný, substanciálnější základ. To jediné co je mu možno v daném ohledu vytknout, byla až dětinská naivita, s kterou se snažil svou vizi prosadit do reálného světa.
    December 16, 2019 v 13.42
    Pan Poláček: "musel by se vytvořit celý promyšlený systém účasti na státní správě, kde na té nejnižší úrovni by rozhodujícím momentem byla právě ta samotná účast..."
    Například povinná účast na veřejných schůzích a v organizacích NF, povinná účast ve volbách, a j.
    A za neúčast by se dávaly černé puntíky, popřípadě nějaké horší postihy.
    JK
    December 16, 2019 v 14.34
    Evě Hájkové
    Nedělejte se hloupá. Účast na schůzi organizace NF přece neznamenala, že tam její účastníci mohli o něčem podstatném rozhodovat...

    Ve městech, kde vyzkoušeli principy participativní demokracie - třeba ve španělském Albacete (150 000 obyvatel) - dokázali lidi do veřejného rozhodování zapojit. Kdysi jsem o tom napsal něco do Britských listů:
    https://legacy.blisty.cz/art/23804.html
    JK
    December 16, 2019 v 14.38
    Heleně Zemanové
    "Paní MB se příliš často nechává unést svými dojmy, které nemají oporu ve faktech, než aby se její článek dal považovat za něco víc než za politickou publicistiku, z části vydařenou, z části lidově řečeno mimo mísu."

    No jistě. Zdaleka nejste v Čechii první, kdo se snaží zpochybnit způsob její práce z odborného hlediska.
    HZ
    December 16, 2019 v 14.42
    No a co má být, pane Kalousi?
    Chcete tím naznačit, že její kritici, kteří její práci posuzují z odborného, nikoli ideologického hlediska, nemají v ničem pravdu?
    JK
    December 16, 2019 v 15.04
    Josefu Poláčkovi
    Proto je taky na místě používat pro události listopadu 1989 pojmu "převrat" a nikoli "revoluce".

    Nicméně od anglosasky vychované a vzdělané historičky těžko můžete čekat něco jiného než anglosaský přístup. A dokonce i ten lze považovat za legitimní, aspoň do té míry, do jaké je v té branži přípustné, aby odborník dával při práci najevo své postoje. (A vůbec - jde to nedávat je najevo?) Kritizovat u ní můžete, když nedostojí zásadám "lege artis" svého oboru. Což sám neumím posoudit a většině českých historiků nevěřím, když jí to vytýkají oni, protože to dělají z pozice "co nám do toho má co kecat nějaká cizinka, tady jsou unikátní poměry, které neumí pochopit nikdo jiný než my Češi". A když si to nedejbože někdo dovolí, okamžitě se na něj sesype část "veřejného mínění", že rozeštvává národ a že je potřeba naložit s ním jako se zrádcem... Takže by zřejmě byla na místě nějaká kritika od někoho, kdo by byl schopen zhodnotit způsob její práce s daty a zároveň nebyl jakkoli citově nebo existenčně vázaný na zdejší prostředí a momentální poměry.

    Pokud jde o meritum věci, tj. jak mohly/měly události roku 1989 reálně proběhnout a jak nakonec proběhly, myslím si, že teď už je to skoro jedno. Teď jsme někde, kde jsme sice aspoň někteří nechtěli být, ale nástroje vhodné pro řešení problémů roku 2019 jsou zcela jiné než byly před 30 lety. Domnívám se, že především už je potřeba konečně se přestat pořád ohlížet dozadu. Je nutno říct si, co vlastně chceme, na nějakém společném minimu se dohodnout a pak za ním důsledně jít. Jinde v Evropě máme příklady, že se takového stavu dá dosáhnout, napadá mě třeba příklad Finska, kde si před 25 lety stanovili určité cíle a jdou za nimi bez ohledu na to, kdo zrovna vládne.
    JK
    December 16, 2019 v 15.06
    Heleně Zemanové
    Vlastně už jsem Vám odpověděl ve svém postu v 15:04:47.
    December 16, 2019 v 15.07
    J. Kalousovi
    Já mám s pokusy o zavedení participativního rozpočtu osobní zkušenosti. Ještě z ProAltu. Město Opava vyčlenilo už nevím kolik tisíc, aby občané rozhodli, co s nimi. Naprostý nezájem. I když, je pravda, že částka nebyla příliš vysoká. Ale bylo by tomu při vyšší částce jinak? Já si o lidech nedělám už vůbec žádné iluze, právě pro ty své osobní zkušenosti s pokusy aktivizovat občanskou společnost. Ať už pro nějaké petice, demonstrace, participativní rozpočet či jiné věci. Víte, kolik osobního času jsem takovým aktivitám věnovala? A to nemůžu říct, že by mě to kdovíjak bavilo. Prostě jsem chtěla jen dokázat, že to jde. Že lidi se dokážou sami organizovat a něco společně dělat. Setkala jsem se, až na pár jedinců, s naprostým nezájmem. Kdo tedy přiměje města, aby nechávala rozhodovat pasivní veřejnost o podstatných věcech?
    JK
    December 16, 2019 v 16.59
    "Kdo tedy přiměje města, aby nechávala rozhodovat pasivní veřejnost o podstatných věcech?"

    Jejich vedení. Například tak, že si to někdo dá volebního programu, se kterým potom vyhraje obecní volby. Ve Vašem případě si umím si představit postoj vedení města: Blahosklonný nezájem ("no tak ať si pohrají, když je to baví, však je to jenom pár tisícovek"), nulová faktická podpora.

    V tom Španělsku to fungovalo tak, že lidi navrhovali prostřednictvím těch svých organizací a spolků i za co by se mělo utrácet i kolik a magistrát to pak zařazoval do rozpočtu.

    V zemích Koruny české za císařpána i později za I. republiky se přece spolkařilo a družstevničilo o sto šest, až do r. 1939. Bývali jsme v Evropě družstevní velmoc. Kam se to vytratilo a proč? A proč se toho pospolitého ducha po r. 1989 nepodařilo obnovit? Že by o to nebyl ze strany vítězů převratu zájem? Že by měla takovou sílu autorita nepolitického politika? ("Temné nitky slušovické...")

    "Setkala jsem se, až na pár jedinců, s naprostým nezájmem."

    Možná jste hledala na špatných místech... Možná jste měla zabrousit mezi anarchistické kolektivy. Jenže anarchisté jsou z podstaty věci proti kapitalismu a nijak se tím netají, což se o ProAltu asi říct nedá.

    Nebo jestli jsou pro Vás anarchisté extrémisty, mohla jste třeba zkusit spojit se Naďou Johanisovou a think-tankem Trast pro ekonomiku a společnost. Nějaké užitečné rady do začátku byste tam získala určitě.
    December 16, 2019 v 17.35
    Patrně o ProAltu nic nevíte. Nevíte například to, že anarchisti se do této občanské iniciativy zapojili, a že v něm bylo i tak obecně dost antikapitalistů. Proto se to jmenovalo Pro Alt(ernativu).
    Možná, že někde ty anarchistické komunity opravdu fungují. Ale jistě se nebudete podivovat tomu, že se kvůli anarchistům na stará kolena nehodlám stěhovat na nějaká jiná místa, když u nás žádní nejsou.

    JK
    December 16, 2019 v 21.26
    Pod tím článkem Muriel Blaive v Britských listech je diskusní příspěvek Honzy Samohýla, matematika a programátora, který sem dávám celý, protože ho považuji za dosti zásadní (a jeho autora, kterého znám osobně, i přes jeho stále ještě dosti mladý věk za jednoho z nejmoudřejších lidí, které jsem kdy potkal).

    Jan Samohýl napsal:
    Demokracii, aspoň v mojí definici, nelze zavést demokraticky, nicméně to nutně neznamená, že bude zavedena nedemokraticky.
    Demokracie je systém zaručující rovný přístup občanů k politické moci. Tudíž je to systém kolektivního rozhodování, ale zároveň sada pravidel, jejichž porušení ukazuje na nedemokratičnost (tedy nerovnost přístupu).
    Spousta filozofů si lámala hlavu s problémem, co když si lidé "demokraticky" zvolí "nedemokratickou" vládu, tyranii? Já si myslím, že to je self-referenční paradox podobný třeba Russellovu paradoxu. A jeho řešení lze hledat podobným způsobem - tedy vymezit definici demokracie tak, aby k tomu problému nemohlo dojít. [Ergo, dodávám já: Takové společenské uspořádání, které lze "demokraticky" zrušit, není demokracie.]
    Moje definice demokracie - pokračuje Jan Samohýl - tedy zahrnuje, že demokratické rozhodnutí je jen takové, které je potenciálně vratné za stejných podmínek, například ve smyslu "můžeme opakovat volby". To vylučuje jakoukoli manipulaci s oprávněností elektorátu volit. Např. to pravidlo vylučuje, abychom zakázali nějaké menšině volit - takové rozhodnutí nepovažuji za demokratické, přestože k němu došlo rovným, svobodným hlasováním.
    Na druhou stranu[...]toto pravidlo také říká, že nelze elektorát demokraticky rozšířit, a speciálně, zavést demokracii. Tato rozhodnutí nejsou nutně nedemokratická v tom smyslu, že by někdo byl na moci omezen, nebo byla moc propůjčena nerovnoměrně; nicméně nejsou (podle mojí definice) ani demokratická. Jsou to prostě společenská rozhodnutí mimo demokracii.
    Existence takových rozhodnutí se může zdát na první pohled podivná, ale není o nic podivnější než existence self-referenčních výroků (viz právě zmíněný Rusellův paradox o existenci tříd, které nejsou množinami, nebo Gödelův paradox lháře).
    (Konec citátu.)

    JK
    December 16, 2019 v 23.31
    Jestliže paní Muriel Blaive vyrostla na tomhle
    http://www.distance.cz/rocnik-2006/1-cislo/robertova-pravidla-jednaciho-radu
    tak si se zdejším prostředím asi ani nemůže moc padat do noty.

    Tady se vlastně nabízí i odpověď na to, kde se lze učit praktické demokracii: Zhruba polovina dospělých Čechů je členy nějakého sdružení vlastníků bytových jednotek nebo bytového družstva. Čili teď už zbývá jenom "maličkost": Jak ta Robertova pravidla dostat do jednacích řádů těchto spolků. Základem školy demokracie by zřejmě mělo být toto: Než takové SVJ nebo družstvo vůbec začne fungovat, mělo by si ta jednací pravidla vytvořit samo, a to nejlépe za pomoci někoho, kdo je aspoň trochu obeznámen se zásadami jejich tvorby.

    Mimochodem, existuje prý anglické přísloví: Procedures precede rights, tj. procedury mají vrch nad právy.

    Viz též tento esej Petra Pitharta
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/Pithart-KDU-CSL-Jak-se-dobirat-spravedlnosti-195999
    (z papírových Lidových novin převzatý do internetových Parlamentních listů v r. 2011, kdy to ještě zdaleka nebyla taková žumpa...) V tom článku je mimochodem vysvětlen i pojem deliberativní demokracie; P. Pithart pro něj poprvé, pokud je mi známo, použil český překlad: Rozvažující demokracie.
    JP
    December 17, 2019 v 11.09
    Převrat, nebo revoluce?
    Ano, pane Kalousi, já pro ty listopadové události také daleko raději používám označení "převrat", nežli "revoluce". Tím spíš, že to byla revoluce, která byla z hlediska dějinně-progresivního zároveň kontrarevolucí.

    Ale i když odhlédneme od tohoto regresivního prvku, i tak ten listopadový převrat budil dojem revoluce, která vůbec nemá odvahu stát se skutečnou revolucí.

    Což ovšem souvisí právě s tím, že tato "revoluce" neměla vlastně žádný opravdu pozitivní impuls. Jejím jediným programem byl vlastně jenom návrat k legalismu; a to je na opravdovou revoluci dosti málo.
    JP
    December 17, 2019 v 11.33
    Participativní demokracie
    Paní Hájková, já sám jsem zrovna nedávno napsal, že pokud uvažujeme nějaké modely participativní demokracie, tak že přitom vždycky musíme rozlišovat účast občanů na správě země všeobecně na straně jedné - a tuto účast za zcela konkrétních podmínek (kapitalismu) na straně druhé.

    A opakuji znovu: kapitalismus sám je v zásadním protikladu s principem samosprávy. V kapitalismu principiálně nerozhoduje člověk, nýbrž odcizené mechanismy trhu a kapitálu.

    Ale nejen kapitalismus: i samotná liberalistická demokracie je ve skutečnosti v opozici k principu samosprávy.

    Právě proto se Havel tak úporně snažil nějakým způsobem obnovit princip antického občanství - protože naprosto přesně cítil, že ten "standardní" politický systém s profesionálními aparáty politických partají a jejich ideologiemi se naprosto zásadně a dramaticky vzdaluje skutečné "vládě věcí svých" samotným lidem.

    Jak už jsem sám napsal: na jedné straně jsou ty odborné byrokratické (jak státní tak i partajní) aparáty nezbytné, se svou odbornou kompetencí.

    Ale na straně druhé - když se tato ryze odborná kompetence nevyváží opravdovou aktivitou zdola, pak dojde ke stavu, kdy jednotlivý člověk-občan je prakticky už jenom pouhým o b j e k t e m ryze technokratické státní správy.

    Mám jednu vzpomínku, z už hodně dávných dob. Konkrétně z let šedesátých. Bydleli jsme tehdy na jednom z nových pražských sídlišť; kde v důsledku specifik tehdejšího centrálního plánování sice byly narychlo postaveny blokové paneláky - ale už se prakticky nikdo nestaral o všechno další. Krátce řečeno: veškeré prostory mezi domy byly vlastně jenom holé hliněné pláně jenom nahrubo urovnané buldozerem, které se po jenom trochu silnějším dešti měnily prakticky v bažinu. A žádné petice na odpovědná místa (včetně kanceláře prezidenta republiky) nic nepomáhaly.

    A výsledek? - Lidé z paneláků se dali dohromady, schůzovalo se (v prostorách sklepní sušárny), debatovalo se a dohadovalo se; no a nakonec se zorganizovala svépomoc, uspořádaly se brigády, společným úsilím a společnou prací jsme vykopali vsakovací jámy pro dešťovou vodu, založili záhony, zasadili stromky. Na tyto prožitky společného díla dodnes vzpomínám s nostalgií jako na heroické časy; a především jako na jedinečný zážitek vzájemné pospolitosti.

    Ano, jistě - bylo to dílo vzniklé z čiré nouze. Ale přece jenom - byla to zkušenost, že něco takového je principiálně možné. Pokud je reálně přítomno něco, co může nejrůznější lidi spojit společným dílem.

    A pokud by se namítlo, že v moderní technické civilizaci takovéto společné dílo není ani nutné (všechno obstará profesionální domovník), ani možné (anonymita velkoměsta), pak mohu posloužit další vzpomínkou, poněkud mladšího data. Bylo to na počátku osmdesátých let, kdy jsem v Německu v jazykovém kursu vylepšoval svou znalost němčiny. Byl to kurs při místní univerzitě, takže zde byli lidé opravdu z celého světa. Kromě jiného také jedna mladá, sympatická Japonka. A ta nám vyprávěla o tom, že u nich v Japonsku se vždycky čas od času obyvatelé nějaké městské čtvrti spojí dohromady, a v jeden den uklidí a zkrášlí celé okolí. A vlastně vůbec nedokázala pochopit, jak to že u nás v Evropě něco takového neexistuje.
    December 17, 2019 v 12.24
    Václav Havel se úporně snažil obnovit princip antického občanství...
    Jenže on naprosto nechápal především Marxe, tedy tu jeho teorii o tom, že pro jakékoli formy občanství jsou určující výrobní vztahy. Antická demokracie byla postavena na otroctví, přičemž otroci o ničem nerozhodovali. Samozřejmě i ta Marxova teorie o primátu výrobních vztahů má slabiny, a já dnes už vím, jaké.
    Věřím, že lidé dokážou spontánně vytvořit kolektiv, který si poradí s problémy, jež všechny společně trápí. Třeba takovou spontánní brigádu. Ale dříve nebo později se najdou jedinci, kteří si budou účast na této brigádě klást jako osobní zásluhu, zatímco těm, kteří se z různých důvodů nezúčastnili, to budou veřejně vytýkat (aby ještě více zdůraznili ty své zásluhy). Bude v tom zkrátka figurovat lidské ego.
    Ježíš měl totiž pravdu, například když řekl: Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.
    JK
    December 17, 2019 v 16.48
    Evě Hájkové
    "Marxova teorie o primátu výrobních vztahů..."
    Když už, tak výrobních sil. Výrobní vztahy jsou z nich odvozené. Každá nová technologie si vyžádá svoje a není před tím úniku, což koneckonců dnes a denně vidíme v přímém přenosu. Jde akorát o to pochopit, že mezi takové technologie = výrobní síly už dávno patří třeba i internet a sociální sítě.

    "Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje."
    Ale tohle přece znali i komunisti: Kdo nejde s námi, jde proti nám.
    Což jsme jako studenti "pod vlivem" s oblibou parodovali: Kdo nechlastá s náma, chlastá proti nám...

    Vy se nám tu vlastně pokoušíte vysvětlit, že a) nejednotná společnost není v pořádku, b) že v pořádku nebude, dokud se nesjednotí ve jménu Krista, c) že každý nevěřící a věřící nekřesťan, který tomu už jen svou existencí brání, je překážkou takového žádoucího sjednocení... Jak taková sjednocující se společnost vypadá, to nám teď předvádějí Číňané, včetně metod, kterých k tomu používají. Ale pokusy o sjednocení ve jménu Krista už tu taky v historii byly a víme, jak vesměs dopadly...
    JK
    December 17, 2019 v 17.06
    Vynikající příspěvek do diskuse o demokracii je pod tímto článkem:
    https://www.blisty.cz/art/98117-vlastnici-horor-o-tom-jaka-je-dnes-ceska-republika.html

    Cituji:
    "Problém je, že mnoho lidí ani neví, co to ta demokracie vlastně je. Pod demokracií si představují vládu dobra, nikoli vládu volby, třeba špatné. Takoví lidé posuzují míru demokracie třeba podle vztahu k EU. Když je něco v souladu s evropskou integrací (respektive s její současnou podobou), je to demokratické, když není, je to nedemokratické. To se pak člověk nediví Angličanům, že volili Johnsona. Lepší špatný demokrat než někdo, kdo ani neví, co to demokracie je."
    December 17, 2019 v 18.36
    Nemyslím, si že je to tak jednoduché. Výrobní vztahy jsou přece stejně důležité. Vždyť podle Marxe mohou zpětně brzdit rozvoj těch výrobních sil, tedy i lidské pracovní síly. Jsou to právě ty výrobní vztahy, které dělníka deformují i po lidské stránce - dělají z něj pouhý přívěsek stroje.
    Ježíš řekl: "Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje", ale zároveň také řekl: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Ježíš ovšem nechtěl vytvářet žádné politické tábory stojící proti sobě. Ten, kdo shromažďoval (kráčel) s ním, kdo šel jeho cestou, ten neměl nepřátele ze své vlastní vůle, ale z vůle právě těch nepřátel. A jestliže někdo šel důsledně v jeho stopách, mohl si znepřátelit i svou rodinu, která ho nepochopila. I když to samozřejmě nechtěl.
    a) Nejednotná společnost nemusí být totéž, co znepřátelená společnost. Znepřátelená společnost v pořádku opravdu není. Pokud nejednotnost znamená různost, pak taková společnost v pořádku je. On taky nemluvil o sjednocování, nýbrž o shromažďování.
    b) O žádném sjednocování celé společnosti jsem nemluvila, natož o sjednocování ve jménu Krista.
    c) Prý tady tvrdím, že "každý nevěřící a věřící nekřesťan, který tomu už jen svou existencí brání, je překážkou takového žádoucího sjednocení".
    Prostě lžete, pane Kalousi. Přitom z mé strany k vám nikdy žádné nepřátelství nesměřovalo. Aspoň si toho nejsem vědoma. Ale vy jste se vůči mně dost často vyjadřoval nepřátelsky.
    JK
    December 17, 2019 v 19.54
    Evě Hájkové
    Vaše argumentace je čistá sofistika. Druhý odstavec zcela postrádá základní logiku. Průměrný (tj. nikoli tak mentálně a duchovně vyspělý jako Vy) neznaboh to bude číst jako já. Ale třeba nám nevědomým podrobněji vysvětlíte, jaký rozdíl je mezi sjednocováním a shromažďováním. Shromažďoval snad Ježíš lidi proto, aby měli na jeho učení nejednotné názory?

    Já se nevyjadřuji nepřátelsky vůči Vám, ale nesouhlasně vůči Vašim formulacím a argumentaci. Mám-li být upřímný, tak jako osoba jste mi vcelku lhostejná.
    December 17, 2019 v 20.27
    Nevadí mi, že nechápete Ježíšovu logiku (nebo spíš nelogičnost) , pane Kalousi. Ježíš takový prostě byl a zřejmě dost lidí ho proto nechápe. Nebazíruji ani na rozdílu mezi sjednocováním a shromažďováním, protože každý může chápat význam obou slov jinak. Vy mi ale (na základě několika mých vět) připisujete myšlenky, které vůbec nemám. O to jde! Jako byste nikdy nečetl jiné mé příspěvky. Proč vytahujete nějaké srovnávání s Čínou? Tvrdila jsem snad někdy, že Čína je mým vzorem?
    A zločiny církve jsem také nikdy nepopírala. Stejně jako zločiny komunismu. Z toho přece ale neplyne, že na křesťanství nebo třeba i na myšlence komunismu bylo všechno špatně.
    Vy tedy shromažďovat nechcete. Dobrá. Já jsem se přitom domnívala, že vám jde o vytváření jakýchsi anarchistickych komun. Ale zřejmě jsem se mylila. Vám jde o něco jiného.


    PK
    December 17, 2019 v 20.54
    " jako osoba jste mi vcelku lhostejná"

    Náš "aktivní účastník internetových diskusí" je šarmantnost sama. :o))

    Jinak jsem rád, že nejsem sám, kdo pochopil, že ten člověk (nebo mám říci "ta osoba"?) prostě lže.
    JK
    December 17, 2019 v 21.36
    Dem Reinen ist Alles rein – so spricht das Volk. Ich aber sage euch: den Schweinen wird Alles Schwein!
    JK
    December 17, 2019 v 21.41
    „Možná, že jednou zvítězí pravda, ale až dokáže to, co dokáže lež.“
    (Vladimír Vysockij)
    JN
    December 18, 2019 v 7.48
    Od věci (panu Kalousovi)
    "Proč myslíte, že mám něco proti brexitu?" (Pondělí, 16.Prosince 2019, 08:36:2)

    Protože to vyplývá z Vašich slov v diskusi pod článkem "Britské volby 2019 vyhráli konzervativci, brexit potvrzen".
    JK
    December 18, 2019 v 8.21
    Jiřímu Nushartovi
    Brexit je věcí Britů, ale jestli mám v této souvislosti něco proti něčemu, tak je to způsob argumentace, kterým brexitéři získali na svou stranu většinu voličů.
    JP
    December 18, 2019 v 9.44
    Havel a antické občanství
    Paní Hájková, Vy jste mě předběhla. Přesně ta samá myšlenka mi dodatečně ze včerejška na dnešek projela hlavou. V krátkosti je opravdu možno celý omyl této Havlovy víry v možnost obnovení antické (ryzí, odpovědné) občanskosti vyjádřit jednou jedinou větou: Havel si nikdy nedokázal uvědomit, že tato ušlechtilá antická občanskost je principiálně nemožná za podmínek kapitalismu.

    Na rozdíl od něj to věděli velcí antičtí myslitelé: proto Aristoteles požadoval pro dobře fungující stát prosperující střední třídu, s jenom relativně malými rozdíly mezi bohatými a chudými. A Platón dokonce ve svých "Zákonech" požadoval, že v dobrém státě ti nejbohatší nesmí mít více než pětinásobný majetek nežli ti nejchudší!

    Havel tedy udělal přesně to, co znovu a znovu kritizoval Marx: odtrhl své idealistické vize o politickém životě od reálného materiálního života, tedy od té známé Marxovy "materiální základny" společnosti. (Mimochodem: v daném kontextu je ten spor o to, zda se má jednat o "výrobní vztahy" nebo "výrobní síly" naprosto vedlejší; obojí dohromady tvoří tu "materiální základnu". Která je jako taková určující vůči sféře "společenského bytí", včetně sféry občansko-politické.)
    JP
    December 18, 2019 v 9.51
    Společné dílo a jeho rozbíječi
    No ano, paní Hájková, však já jsem sám napsal, že ta "paneláková pospolitost" tehdy vznikla fakticky pouze z nouze. A to sice z nouze velice naléhavé. Není tedy opravdu dost dobře možné se bez dalšího spolehnout na to, že to takto bude fungovat vždycky. Já jsem tuto vzpomínku uvedl jenom jako doklad toho, že p r i n c i p i á l n ě to možné je.

    Samozřejmě, že vždycky se najdou individualisté, kteří za prvé vůbec nebudou mít chuť se nějakého společného díla zúčastnit, a za druhé pokud už se ho z nějakých důvodů či z nějaké nutnosti zúčastní, pak u nich vždy na prvním místě bude jejich touha po jejich vlastním osobním vyniknutí. K tomu samému procesu došlo ostatně nevyhnutelně i v rámci křesťanského hnutí; a já bych si byl docela jistý tím, že k určité hierarchizaci došlo už za života samotného Ježíše.

    Takže tedy opravdu není možno doufat a věřit v nějakou absolutně čistou a pohodovou pospolitost; ale - opakuji znovu a znovu - jde o to vytvořit takové reálné životní (především materiální) podmínky, které svým vlastním působením přece jenom alespoň v zásadě přivedou lidi dohromady, právě k účasti na společném díle.
    JP
    December 18, 2019 v 10.11
    Ježíšovo shromažďování, spojování a rozptylování
    Tak tohle je ovšem opravdu nemálo zajímavé téma.

    Především je nutno si ujasnit: rozlišování mezi "shromažďováním" a "spojováním" je v daném případě opravdu jenom hraní se slovíčky. Jak vyplývá právě z militantních výroků samotného Ježíše, on zcela ostře a nesmiřitelně rozpoltil společnost (tj. židovský národ) na dvě naprosto protikladné části: na ty co půjdou za ním, a na ty ostatní.

    V tomto ohledu měl tedy pravdu pan Kalous: Ježíš se zachoval naprosto stejně jako každý revolucionář, který je naprosto pevně a neotřesitelně přesvědčen o tom, že pravdu má on a jedině on. A že tedy všichni ti kdo nejdou s ním, přinejmenším setrvávají v omylu; ale přinejmenším latentně jsou nepřáteli pravdy.

    Tuto vlastní sebejistotu můžeme Ježíšovi ovšem do určité míry odpustit; bez tohoto zapáleného přesvědčení o vlastní pravdě by nebyla možná nejenom žádná revoluce, ale vůbec ani žádný pokrok v oblasti ideové vůbec. Nakonec i zastánci demokratického pluralismu (a hodnotového relativismu) jsou stejně tak železně přesvědčeni o své vlastní pravdě, jako kdokoli jiný. A svého času tu svou revoluci provedli stejně tak militantně jako každý druhý.

    Ale vraťme se k tomu Ježíšovu "shromažďování". Odkud on vlastně bral tu svou naprostou jistotu, že právě ta jeho pravda je ta jedině pravá - a že tedy to že všichni lidé dobré vůle se zcela přirozeně shromáždí pod jeho praporem?

    Nutno přiznat, že on pro toto své přesvědčení měl ve své době opravdu velice dobré důvody. Za prvé: judaistický monoteismus byl v oněch časech opravdu jedinečně progresivní religiózní formou. Byly tedy dány všechny dobré důvody pro upřímné přesvědčení, že kdo je u Boha, ten je u Pravdy.

    A za druhé, jeho vlastní příspěvek k tomu monoteistickému judaismu - tedy odvrat od strnulého Zákona k vlastní mravní odpovědnosti každého jednotlivého člověka - to je zase obrovské pozitivum, které jako takové má svou plnou platnost až po dnešní dny.

    Můžeme si tedy shrnout: Ježíš mohl mít (a také objektivně měl) ve své době opravdu krajně silné důvody pro své přesvědčení, že právě ta jeho pravda je pravdou konečnou, absolutní, naprosto nezpochybnitelnou. A že tedy jeho "shromažďování" není žádným násilným sjednocováním, nýbrž naprosto přirozeným aktem, s kterým se nevyhnutelně musí ztotožnit každý poctivě uvažující a poctivě cítící člověk.
    JN
    December 18, 2019 v 13.20
    "Jestli mám v této souvislosti něco proti něčemu, tak je to způsob argumentace, kterým brexitéři získali na svou stranu většinu voličů."
    My si, pane Kalousi, nemůžeme být jisti, zda se většina voličů rozhodla hlasovat tímto způsobem z důvodu způsobu argumentace brexitérů, nebo z nějakého jiného důvodu.

    Vaše tvrzení je však problematické ještě i jinak: Kromě toho výše zmíněného nedoložitelného předpokladu vlastně říkáte, že Vy jste způsob argumentace brexitérů prokoukl, zatímco ta většina britských voličů, která hlasovala určitým způsobem, ho neprokoukla (že by někdo mohl argumentaci brexitérů prokouknout a přesto hlasovat stejně, to Vás nenapadlo). Tudíž implicitně tvrdíte, že jste chytřejší než ta většina, která takto hlasovala. Pokud byste ovšem byl známou osobností a měl určitý vliv na mínění lidí, byla by to z Vaší strany vlastně manipulace davem, neboť nikdo pochopitelně nechce být považován za více hloupějšího než Vy. Lidem se tím tedy říká toto: Abyste nebyli považováni za hloupé, musíte změnit názor... Tedy manipulace.
    JK
    December 18, 2019 v 14.02
    Jiřímu Nushartovi
    Nebudu krmit trolla...
    JN
    December 18, 2019 v 22.45
    Což o to,
    to Vám schvaluji, pane Kalousi.

    Ale ještě k tomu mému předchozímu příspěvku: Pro tu zmiňovanou většinu britských voličů nemusel být důvodem k jejich hlasování onen Vámi kritizovaný způsob argumentace brexitérů, tím důvodem mohla být například nepřijatelnost Corbyna. V takovém případě bychom samozřejmě nemohli tvrdit, že "brexitéři získali na svou stranu většinu voličů způsobem své argumentace", pak by totiž platilo, že na jejich argumentaci zas tolik nezáleželo a většinu voličů brexitérům "získal" Corbyn. (Od Rusů by to nebyl špatný tah.)
    + Další komentáře