Původně jsem zde chtěl chválit výhradně Mariána Čalfu. Je to třicet let, co se stal předsedou „vlády národního porozumění“. Jenže se stala pozoruhodná věc. Vedle řady článků, které mu myly hlavu cobu komunistickému kariéristovi, vyšlo i několik textů, které ocenily jeho nepopíratelné zásluhy. Takto se k němu postavili nejen Petr Pithart či Zdeněk Jičínský, ale i Karel Schwarzenberg, jenž v roli blízkého polistopadového spolupracovníka Václava Havla musel dobře vědět, jak velký byl Čalfův přínos.

Tak pouze pyšně připomenu, že už před nějakými patnácti lety jsem psal o Čalfovi jako o vhodném adeptovi na prezidenta republiky. Na cestě od komunistického ke středovému politikovi získal respekt mezi pestrými voličskými skupinami, navíc má pověst člověka, jenž nepodráží a jehož slovo platí. Dnes už je to pasé, doba se hnula a Čalfa se politice vzdálil. Tím spíš si zaslouží aspoň ty pochvaly.

Mnozí komunistobijci Havlovi i po smrti vyčítají, s kým se tenkrát spřáhl. V Čalfovi nevidí posla perestrojky, nýbrž legislativce kryjícího brutální zásahy totalitní moci proti opozici. Méně se hovoří o tom, že vedl pracovní skupinu KSČ, která chystala novou Ústavu, jejíž součástí mělo být i zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. Jestli někdo z mocných tehdy pochopil změny odstartované Michailem Gorbačovem, byl to Marián Čalfa. Zatímco jiní intrikovali v rámci stávajících mocenských struktur, Čalfa nejspíš tušil, že se dřív nebo později odehraje zásadní změna, jež se dotkne podstaty režimu. Skoro mám pocit, že na ni byl i s předstihem připraven.

Už se ví, jak pomohl s prvními polistopadovými úpravami Ústavy, jak zpacifikoval Federální shromáždění s většinovým zastoupením KSČ a jak zajistil zvolení Havla prezidentem. Pracoval efektivně a hlavně diskrétně, takže o detailech jeho mise toho víme stále málo. Jisté je, že nikdy neporušil loajalitu k Václavu Havlovi a ani on na něj nedal dopustit.