Celé vyvrcholení oslav stoletého výročí republiky provázely dvě souběžné linie: tou první byly citáty, reference a aluze na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, tou druhou pak těmto citátům zcela odporující slova i činy současného prezidenta Miloše Zemana. Nejvyšších státních ocenění se letos dočkaly skutečné osobnosti a hrdinové, několik sporných adeptů a adeptek, ale i několik jedinců, jejichž vyznamenání nelze pokládat za nic jiného než urážku těch, kteří Československo před sto lety zakládali.

Některá jména z jednačtyřiceti vyznamenaných byla diskutabilní, což bychom snad ještě mohli připsat vrtochům Zemanovy kontroverzní prezidentské figury. U některých vyznamenaných zkrátka můžeme vést spory o tom, jestli byl jejich přínos státu skutečně tak nosný, aby si zasloužil nejvyšší vyznamenání. Ale úctyhodnost státního vyznamenání samého jejich nominací, řekněme, není vážněji pošramocena.

Několik vyznamenání však můžeme označit za zcela nepatřičnou manifestaci politické orientace, která je v absolutním rozporu s ideály československé republiky. Nepoučitelný Miloš Zeman volbou několika vyznamenaných naprosto degradoval ocenění skutečných osobností a hrdinů mezi přítomnými i v minulosti oceněnými. Příbuzní padlých vojáků museli sedět na jednom pódiu vedle proruského trolla Erika Besta, konspiračních pološílenců v čele s kdysi schopnou novinářkou, dnes zcela popletenou dámou, Janou Lorencovou nebo vedle provinčních bavičů Ivana Vyskočila, Jiřího Krampola a Ondřeje Hejmy.