„Několik omezených, zlomyslných hlupáků zahájilo kampaň, jejímž výsledkem bude, že skvělé podmínky, které dnes máme, přijdou nazmar — osmihodinový pracovní den bude jen chvilkovým triumfem,“ psal Morning Herald. Kritika, které australský deník v roce 1856 podrobil opatření zrovna zaváděné v Novém Jižním Walesu, nebyla ojedinělá. Obránci „skvělých podmínek“ se už sto padesát let snaží podkopat jeden ze základních zaměstnaneckých výdobytků - zákonné omezení pracovního dne na osm hodin. A právě v zemi nad Vislou dosáhli spektakulárního vítězství.

Sto let osmihodinového pracovního dne bychom v Polsku oslavili 18. prosince 2019. Ale nebudeme ho slavit. Sejm právě schválil novelu, díky níž má být náš zelený ostrov (růstu uprostřed Evropy v krizi, pozn. red.) ještě zelenější, přinejmenším pro podnikatele. Ti budou moci dle libosti přesouvat pracovní dobu v rámci ročního konta pracovní doby. Ta nevinná formulka znamená jedno: demontáž jednoho z nejdůležitějších sociálních výdobytků, o který válčily celé generace pracujících. A to i polských, protože od revoluce z roku 1905 to bylo jedno z hlavních hesel nesených na rudých praporech.

Text Władysława Landaua Osmihodinový pracovní den, ve kterém jsem našla citát z Morning Heraldu, vyšel v roce 1927 v brožuře vydané Ústavem sociálního hospodářství (Instytut Gospodarstwa Społecznego) v edici Dělnické záležitosti (Sprawy robotnicze). Vedle zpráv o permanentním překračování tohoto limitu, jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci, obsahuje řadu zajímavých argumentů, pokud jde o zdraví, přístup ke kultuře nebo vzdělání. Tuším, že od té doby důvodů k tomu, abychom museli pravidelně pracovat a, což s tím jde ruku v ruce, i pravidelně vydělávat, spíše přibylo, než ubylo. Jedním z nich je například účet za teplou vodu a teplo rozdělený na pravidelné platby, který leží na mém psacím stole. Budu ho muset platit bez ohledu na to, jestli v daném měsíci dostanu mzdu větší nebo menší.

Podle toho, jaké budou právě podmínky, budeme dřít od rána do noci, nebo budeme mít více času na odpočinek, například na dlouhé procházky. Procházky jsou naštěstí zadarmo, protože když se nevyrábí, není za co jít do kina, divadla a těžko pěstovat partnerský život. Za to, když budeme hodně chodit, můžeme v určitých obdobích najít šťovík a mirabelky, což v té době bude nezvykle důležité. V zimě se také budeme moci ohřát v knihovnách, pokud v téhle zemi do příští zimy ještě nějaké zůstanou. Zajímá mě také, jak má podle novely vypadat výpočet případných přesčasů nebo dovolených, a to zvlášť v případě smluv na dobu kratší než jeden rok. Navrhuji nemluvit během hlasování v Senátu o drobnostech a připojit možnost započítat mezi dny dovolené i spánek.

Hned mě někdo vezme za slovo a řekne, že armáda lidí pracujících na „dohody“ tak žije už dlouho. Samozřejmě. Ale to znamená, že musíme potvrdit zlou praxi tím, že z ní uděláme univerzální zákon?

Připomíná to vtip o polském pokoji v pekle, ve kterém je pořád ticho, protože když někdo vystrčí hlavu z ohnivého kotle, ostatní krajané ho hned stáhnou za nohy dolů, aby se snad neměl lépe.

Při novelizaci zákoníku práce nikdo nemyslel opačným způsobem - tedy jak za pomoci vhodných regulací zlepšit osud lidí na dohodách. A snad to za to stálo, třeba jen kvůli padajícím demografickým ukazatelům.

Jak souvisí osmihodinový pracovní den s počtem rodících se dětí? Jednoduše. Upozorňoval na to už Landau před sto lety, když vypočítával, že proletářka pracující deset hodin denně a nadto se věnující ještě domácím pracím, nemá ve skutečnosti žádný čas na odpočinek, kulturu nebo vzdělávání, a že jediný volný den — neděli — tráví u větších domácích prací. Zní vám to povědomě? A opravdu se někdo zamyslel nad tím, jaký blázen se rozhodne pro narození dětí v zemi, kde pracovní doba v tom málu školek a zavíraných škol nechce být ani trochu elastičtější? Kolik bude rodiny stát zajištění péče o děti v době, kdy budou „skvělé podmínky“ a kdy rodiče nebudou vycházet z práce? A jak ty děti uživí, pokud si budou muset najednou vzít měsíční dovolenou?

Mohl by mi na ty otázky někdo chytrý odpovědět?

Až budeme jednou vzpomínat na vlády Občanské platformy, budeme je hodnotit nejen podle čím dál dražší teplé vody, což mi připomíná ten nešťastný účet na stole. Občanská platforma se do historie trvale zapíše osekáváním dalších a dalších práv, která se nám kdysi podařilo vybojovat. Práva na informace, práva na přístup ke kultuře, práva svobodného shromažďování i rozhodování o svém nejbližším okolí, protože o to jde při šťourání se v zákonech, které má za cíl zavřít ústa protestujícím proti těžbě břidličného plynu nebo jiným škodlivým investicím. Zlaté tele práva vlastnit je čím dál více oslabováno nejrůznějšími zvláštními zákony. Samozřejmě se to týká vlastnictví obyčejných lidí, bohatí mohou v Polsku spát klidně.

Osmihodinový pracovní den je jedním z nejdůležitějších práv, které pod vládami Občanské platformy ztrácíme. Zdánlivě jde o nevelký kámen překážející pružnému pochodu polského hospodářství, může ale způsobit lavinu, jejíž dopady nelze předvídat. Před více než stoletím byly továrny v Lodži plné dělníků na pokraji vyčerpání a ulice plnili nezaměstnaní nuzáci. To byla cena za skvělé podmínky. Čím zaplatíme my?

Text vyšel v pátek 14. června ve varšavském Dzienniku opinii pod názvem Prawa, które tracimy.

Přeložil Patrik Eichler.