Desítky milionů korun měli dostat ředitelé několika polských černouhelných dolů, aby koupili uhelné kombajny jedné konkrétní firmy. Prostředky na úplatky měla firma mít ve zvláštním fondu. Případ, o kterém minulý týden napsala varšavská Gazeta Wyborcza, je drobným příspěvkem do debaty o budoucnosti polského černouhelného hornictví. Zvláště pak v té debatě jde o budoucnost regionu Horního Slezska. To se totiž bude muset v řádu let připravit na útlum těžby. A mělo by proměnu struktury hospodářství a zaměstnanosti zvládnout lépe než regiony, které zavírání dolů postihlo během devadesátých let.

Zatím to vypadá, že cílem důlních společností je maximalizace vlastního zisku bez ohledu nejen na budoucnost, ale i na současnost zaměstnanců. Katovický uhelný holding (KHW) takto vypsal — píše opět Gazeta Wyborcza — výběrové řízení na víkendovou těžbu ve svých dolech. Horníci běžně pracují pět dní v týdnu. A aby těžba běžela i o víkendu, najímají si majitelé dolů na práce externí dodavatele. V katovických dolech soutěž o víkendovou práci vyhrála firma vedená odboráři uhelného holdingu.

„Možná je to morálně dvojznačné,“ cituje Gazeta Wyborcza šéfa odborové Solidarity na jednom z dolů, „ale rozhodli jsme se zvolit menší zlo. Holding by na naše místa stejně pustil nějakého externího dodavatele, tak jsme se rozhodli dát horníkům možnost výdělku za slušných podmínek, se zárukou výplaty slušné odměny.“ A přiznává, pokračuje Gazeta Wyborcza, „že společnost na práce o víkendu zaměstnává horníky, kteří v dolech KHW pracují běžně“.

Podle Katovického uhelného holdingu zaměstnávání týchž horníků v pracovní dny i o víkendu samozřejmě nemá vliv na bezpečnost práce a nad to, dodává mluvčí firmy mnohokrát obehrávaný argument: „Nemáme právo zasahovat do toho, co zaměstnanec dělá ve svém volném čase.“

Co to znamená nezasahovat do volného času svých zaměstnanců, jsme psali bezmála před rokem na příkladu bezpečnostních agentur: „Zaměstnanec přes týden pracuje pro firmu AB ve vrátnici některého hlídaného areálu. O víkendu pak ve stejné vrátnici pracuje pro firmu ABC. Přehodí si přitom jen visačku s vlastním jménem a logem firmy. Kdyby nesouhlasil, o práci by přišel úplně.“ Obě firmy totiž často mají stejného majitele.

Kvůli najímání zaměstnanců přes pracovní agentury (plnící roli externího dodavatele) se pak také vloni konala možná nejsledovanější stávka v Polsku za několik posledních let. V jedné z hornoslezských železáren chtěl majitel propustit až osmdesát procent zaměstnanců a najímat si je podle potřeby na švarc-systém.

S dohodou o provedení práce byste podle jeho představy mohli pětadvacet dní v měsíci obsluhovat tavící pec. Anebo uhelný kombajn. Protože kroky majitele oné železárny a výše zmíněné těžební firmy směřují stejným směrem. Velkopodnikatel chce co nejméně zaměstnanců, pokud možno jen manažery ve svém nejbližším okolí. Co nejnižší náklady, protože externí dodavatelé se o zakázky poperou mezi sebou. Co nejmenší odpovědnost za zaměstnance, protože „živnostník“ za své pracovní nástroje přeci odpovídá sám stejně jako za své zdravotní nebo důchodové pojištění. Právě takto zaměstnavatelé utvářejí prostor, ve kterém se zaměstnanec může svobodně rozhodovat, zda tu kterou práci přijme, a za jakou mzdu ji bude vykovávat.

Vedle budoucnosti černouhelného hornictví a hornicko-hutnického regionu Horního Slezska se v Polsku v současnosti debatuje o zákazu nedělního prodeje v supermarketech. Samotnému návrhu se můžeme věnovat jindy. Tady ať zazní jen tolik, že svoboda sfárat v neděli do dolu a svoboda postavit se za pult nebo k pokladně v supermarketu je stejně iluzorní.

Odpůrci zákazu nedělního prodeje kromě jiného říkají, že se nemá volit cesta zákazu. Že by měla stačit kontrola dodržování zákoníku práce (délky pracovní doby, pracovních podmínek) a tlaku na zvyšování mezd s tím, že práce v neděli nebo ve svátek by automaticky měla být s příplatkem.

Jenže dělejte to s odbory (v Polsku kvůli podobě tamní legislativy slabšími než u nás), které najímají horníky na práci o víkendu, takže se zpronevěřují vlastnímu boji za čtyřicetihodinový pracovní týden. Kde velkou stávku v železárně zlomí výhrůžka použitím policejního násilí. A kde v řadě odvětví — tak jako v České republice — odbory vůbec nezaložíte. V takové situaci, pokud máte zaměstnance chránit, je cesta legislativního zákazu (například práce v neděli) při využití momentální většiny v zákonodárném sboru nejrealističtější cestou, jak dosáhnout alespoň dočasného zlepšení. I proto, že stejně jako horníci, strážní a pokladní jsou na tom i novináři, kteří by snad mohli svými informacemi požadavky zaměstnanců podpořit.

Není to ani čtrnáct dní, kdy vedení polské veřejnoprávní televize TVP rozhodlo propustit přes čtyři sta novinářů ze stávajících šesti set a najímat si je nadále od externí firmy. Zaměstnání přímo u TVP by mělo zůstat jen asi 170-180 lidem ve funkcích „redaktorů-koordinátorů“. Kam zajde a jak úspěšný bude protest televizních odborářů proti útoku na zaměstnanecká práva a novinářskou svobodu, teprve uvidíme.