Budete dělat to samé a na stejném místě. Budete to dělat ve svém volném čase. Budete přitom ale zaměstnán u jiné firmy. Já přitom nebudu porušovat zákoník práce. A protože mi patří firma, ve které pracujete teď, i firma, se kterou právě podepisujete smlouvu, budete pro mě moci pracovat sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně a na věky věků. V opačném případě už zítra nemusíte do práce chodit vůbec.

Zhruba tak popisuje situaci na polském trhu práce starší text Krzysztofa Miśkiewicze z portálu Czasownicy.org.pl. Za webem stojí iniciativa Krátkodobá práce — trvalá diskriminace. Ta oponuje tzv. flexibilním formám zaměstnávání (práce na dobu určitou, zaměstnávání přes pracovní agentury, dohody o práci konané mimo pracovní poměr). Podle ní nejde v těchto případech o nic jiného než zvětšování zisku zaměstnavatelů. Zaměstnanci přitom přicházejí o svá základní práva, jako jsou ochrana před propuštěním nebo příliš dlouhou pracovní dobou a právo na odborové sdružování.

Příklad z prvního odstavce je prý častý třeba v bezpečnostních agenturách. Zaměstnanec přes týden pracuje pro firmu AB ve vrátnici některého hlídaného areálu. O víkendu pak ve stejné vrátnici pracuje pro firmu ABC. Přehodí si přitom jen visačku s vlastním jménem a logem firmy. Kdyby nesouhlasil, o práci by přišel úplně.

Formální povinnost zajistit zaměstnanci nepřetržitý jedenáctihodinový odpočinek během dne a pětatřicetihodinový během týdne zaměstnavatel plní. Zaměstnanci přeci nelze bránit, aby na tom stejném místě vykonával ve svém volném čase tu samou práci pro jinou firmu téhož majitele.

Důvod této dobrovolnosti se mi zdá zřejmý a překračuje polské hranice. Pokud by zaměstnanec měl ze svého běžného úvazku dostatek prostředků na zajištění slušného živobytí, nemusel by o melouších ani dalších zaměstnáních přemýšlet. Nemusel by se nechat vydírat zaměstnavatelem, který chce ušetřit na příplatcích za práci přes čas, resp. administrativě spojené se zaměstnáváním více zaměstnanců. Takto má dvě formálně různé práce. Dvě řádné pracovní doby a dvě špatné mzdy, kde ani k jedné nedostává příplatky za práci přes čas.

Co by zde systémově mohlo posílit ochranu zaměstnanců? Přijde mi, že zákonný zákaz pracovat déle než jeden a půl úvazku, počítaje do daného počtu hodin i přesčasovou práci. Pracovat dvanáct hodin ze čtyřiadvaceti a pět ze sedmi dnů v týdnu je pro civilizaci, která o své přežití nebojuje fyzicky, až dost.

Pokud by nebylo možné pracovat déle, musel by být stávající objem práce lépe zaplacen. Takže bychom posílili tlak na zvyšování často nemravně nízkých mezd. A nakonec i posílili tlak na vytváření nových pracovních míst.

Připomeňme jen zprávu z loňského podzimu, podle které jeden z lékařů pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady měl pracovat na 6,2 úvazku. A jak k tomu odkazovaná zpráva doplňuje: „Šest úvazků je sice rekord, dva a půl úvazku už ale podle výsledků žádná výjimka. Lékaři totiž kromě běžné práce v nemocnici a výuky na fakultě ještě berou noční služby, dochází do soukromých ordinací a pak dělají vědu pro grantovou agenturu.“ A vrátní sedí ve vrátnici za firmu AB, ABC a případně i ABCD.

A kdyby na úvazcích jednoho takového lékaře a vrátného pracoval vždy ještě alespoň jeden další, tak by třeba stoupla i produktivita práce. Ta je oproti sousednímu Německu na úrovni 68,7 procenta. Tak co kdybychom ho předehnali?