Česká vzpomínka na Tesco, na kterou nemohu zapomenout, vypadá takto: je podvečer, za pokladnami mechanicky pracují ženy, které mají strhané tváře a už na první pohled působí vyčerpaným, odevzdaným dojmem. Cedulky s křestními jmény na blůzách mají patrně dodat supermarketu pocit lidskosti a přátelského vztahu k zákazníkům, ale já se cítím o to trapněji — nemohu si pomoci, ale cítím v tom další ponížení těchto žen.

Potom se jedna zvedne, začne zavírat kasu a chystá se k odchodu. Přijde jiná a přesvědčuje ji, aby ještě zůstala. Zjevně jde o vedoucí směny, což usuzuji jen z obsahu jejich rozhovoru: její tvář je stejně utahaná a její blůza stejně lacině nevkusná. Odcházející prodavačka vysvětluje, že už slouží hodinu přesčas a že zkrátka odchází. Vedoucí se ji zoufale snaží přesvědčit, že nemá dost lidí a že ji opravdu ještě potřebuje. Domáhá se pochopení a nakonec i prosí, ale neúspěšně. Nakonec se slzami v očích volá za odcházející kolegyní, že teď bude muset namísto ní zůstat na pokladně po pracovní době ona sama přes to, že má večer rodinnou akci. Všemu přihlíží ochranka, dva muži v oblecích, od pohledu podobně laciná pracovní síla jako pokladní i s jejich šéfovou, ale snaží se tvářit profesionálně a nad věcí. Bída a bezmoc toho všeho mi svírá hrdlo dodnes.