Nastal čas pro fair hypermarkety

Ivo Bystřičan

Řetězce zneužívající své zaměstnance drmolí stále dokola — musíme minimalizovat ceny, aby zákazníci nechodili ke konkurenci a my se udrželi na trhu. Za neo-otroctví je tedy vinen zákazník. Měl by mít šanci to změnit. Máme proto pro řetězce jednu expertní radu. Zdarma.

Vypadalo to, že dokument o podmínkách zaměstnávání v super a hypermarketech nevznikne. Diskusní fóra na internetu jsou plná drsných zkazek o tom, co se dennodenně odehrává v prostoru obřích prodejních ploch a zejména pak v jejich zákulisí. Najít ale někoho, kdo by byl ochotný o tom otevřeně promluvit, je skoro nemožné.

Ten strach mluvit kdekoli jinde než v šatně po šichtě nebo v bezpečí domova je skličující svou pochopitelností. U těch, co v hypermarketech ještě pracují, je nasnadě okamžitý vyhazov. K tomu stačí otevřít pusu na pracovišti, natož ještě mluvit do televize (byť třeba anonymně). A je to sice blbá práce naplněná neplacenými přesčasy, multitaskingem, neumožňováním přestávek, nesmyslnými úkoly, a za mizerný plat — jenže pořád je pro mnoho lidí lepší než být bez práce.

Mluvit ale nechtějí ani ti, kdo pro nedostatek naprosté servility vůči manažerům o práci v hypermarketech přišli. Bojí se, že by se jim řetězce svými dlouhými prsty mohly pomstít ještě jednou nebo že by jejich vystoupení nemuselo udělat dobrý dojem na jejich současné zaměstnavatele. Že by byli za potížisty, jichž je lepší se zavčasu zbavit.

Strach o mizernou a skandálně málo placenou práci je důvodem, proč si řetězce své často brutální zacházení se zaměstnanci mohou dovolovat roky, aniž by se něco dělo. Zaměstnanci se navzájem nezastanou, bojí se i vstoupit do odborů. Ohledně zneužívání a porušování zákoníku práce v jednotlivých případech tak prakticky neexistují žádné důkazy. Každý soudní spor by pak řetězce vyhrály, a tak se nikdo ani nesoudí.

Apelovat na zaměstnance, ať se nebojí, semknou se a bojují spolu za lepší podmínky, by bylo poněkud salónní. Nabízí se ale řešení, kterým mohou přispět samotné řetězce, přestože musí vykazovat co největší zisky, mít co nejnižší ceny, co nejvíc přetěžovat zaměstnance a co nejméně jim platit. Mohou využít samotné zákazníky, kvůli nimž se to celé vlastně děje.

Zavést „fair pokladny“. V super a hypermarketech by byla jedna pokladna vyčleněna pro zákazníky, kteří chtějí využít širokou nabídku zboží, kvůli které by museli oběhnout půl města, ale na vykořisťování zaměstnanců se přistupováním na nízké ceny podílet nechtějí.

Když se dá platit víc za férově produkovanou kávu, proč by se nemělo dát dobrovolně přispět na lepší život zajatcům Tesca, Kauflandu, Lidlu, Hypernovy a dalším.

U fair pokladny by se k výsledné částce připočetlo třeba třicet nebo padesát procent navrch k ceně nákupu. Ty peníze navíc by se využily k placení nezaplacených přesčasů, zdravotní újmy zaměstnanců nedodržujících pitný režim (aby nemuseli odcházet na WC, což manažeři neradi vidí) nebo psychoterapie, která často následuje po dlouhodobém šikanování.

A snad by se dalo ohlídat, aby asociální manažeři takový výtěžek fair pokladen nešlohli pro sebe.

Dokument Hypermarket, jeho pán a otrok odvysílá ČT2 ve čtvrtek 3. března ve 21:20

    Diskuse (1 příspěvek)
    SH
    Stanislav Hošek, Penzista
    March 7, 2011 v 19.12
    Nejnevhodnější doba.
    Nejenže nenastal čas pro f-pokladny, ale pod knutou 20ti procentní DPH je naopak nejnevhodnější čas o nich hovořit.