Uplynulo padesát let od úmrtí Jakuba Demla

Jakub Vaníček

Jakub Deml v české literatuře minulého století nepřehlédnutelně vyčnívá. Jeho dílo mu přineslo uznání, bylo však také zdrojem četných kontroverzí. Dnes si připomínáme padesáté výročí jeho smrti.

Ve čtvrtek 10. února si připomínáme 50. výročí úmrtí básníka, prozaika, vydavatele a katolického kněze Jakuba Demla. Skonal před půlstoletím v třebíčské nemocnici, v níž byl hospitalizován od ledna 1961.

Deml se narodil 20. srpna 1878 do rodiny rolníka a vesnického kupce. V jedenácti letech byl vyslán do německé rodiny v Rakousku, v níž si osvojil nejen německý jazyk, ale i německou kulturu. Později studoval na třebíčském gymnáziu. Během studia se seznámil s básníkem Otokarem Březinou. Právě přátelství s Březinou bylo Demlovi důvodem, aby po maturitě odešel do brněnského kněžského semináře. V roce 1902 byl Deml vysvěcen na kněze. Už o sedm let později byl však brněnskou konzistoří vyloučen z duchovní správy a poslán na neplacenou dovolenou.

Spory s brněnským duchovenstvem rozhodně nebyly jediným problémem, kterému Deml čelil — kvůli svým výpadům namířeným proti tehdejším politickým poměrům a také kvůli antisemitským útokům se několikrát potýkal se státní mocí. V roce 1930 byl postaven před soud pro urážku hlavy státu, po zákroku T. G. Masaryka však bylo soudní řízení zastaveno. V letech 1943—1945 mu bylo zakázáno publikovat, po roce 1945 byl prošetřován na základě tzv. malého dekretu. Lidový soud jej v roce 1948 zbavil všech nařčení.

Literární dílo autora spjatého s rodným Tasovem na Vysočině, patří k největším monumentům české literatury 20. století. Svůj obdiv k němu vyjádřila řada uznávaných osobností, stejně tak se našli i tací, kteří pro něj velké pochopení neměli.

Demlovo dílo prošlo několika tvůrčími etapami. Na počátku pro něj sehrál významnou roli německý expresionismus, později třeba i svérázně aplikovaná sokolská ideologie. Deml se od počátku stýkal nejen s Březinou, ale i s jinými soudobými intelektuály. Spolupracoval s malířem a spisovatelem Josefem Váchalem nebo s nakladatelem Josefem Florianem. Přátelil se i s nejznámější osobností tehdejší umělecké kritiky, s F. X. Šaldou. Někdy se v souvislosti s Demlovými texty hovoří o jakémsi předznamenání českého surrealismu, založeném na autorově schopnosti spojování zdánlivě nesouvislých skutečností či prožitků.

Za monumenty Demlova díla bývají považovány rané texty shrnuté v knihách Hrad smrti (1912), Moji přátelé (1913), Tanec smrti (1914). Z děl pozdějších si Deml získal uznání za prózu Zapomenuté světlo (1934) či kontroverzi za knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a některá čísla Šlépějí, volně komponovaného pásma textů vydávaného Demlem v letech 1917—1941.

    Diskuse