Ve čtvrtek 10. února si připomínáme 50. výročí úmrtí básníka, prozaika, vydavatele a katolického kněze Jakuba Demla. Skonal před půlstoletím v třebíčské nemocnici, v níž byl hospitalizován od ledna 1961.

Deml se narodil 20. srpna 1878 do rodiny rolníka a vesnického kupce. V jedenácti letech byl vyslán do německé rodiny v Rakousku, v níž si osvojil nejen německý jazyk, ale i německou kulturu. Později studoval na třebíčském gymnáziu. Během studia se seznámil s básníkem Otokarem Březinou. Právě přátelství s Březinou bylo Demlovi důvodem, aby po maturitě odešel do brněnského kněžského semináře. V roce 1902 byl Deml vysvěcen na kněze. Už o sedm let později byl však brněnskou konzistoří vyloučen z duchovní správy a poslán na neplacenou dovolenou.

Spory s brněnským duchovenstvem rozhodně nebyly jediným problémem, kterému Deml čelil — kvůli svým výpadům namířeným proti tehdejším politickým poměrům a také kvůli antisemitským útokům se několikrát potýkal se státní mocí. V roce 1930 byl postaven před soud pro urážku hlavy státu, po zákroku T. G. Masaryka však bylo soudní řízení zastaveno. V letech 1943—1945 mu bylo zakázáno publikovat, po roce 1945 byl prošetřován na základě tzv. malého dekretu. Lidový soud jej v roce 1948 zbavil všech nařčení.

Literární dílo autora spjatého s rodným Tasovem na Vysočině, patří k největším monumentům české literatury 20. století. Svůj obdiv k němu vyjádřila řada uznávaných osobností, stejně tak se našli i tací, kteří pro něj velké pochopení neměli.

Demlovo dílo prošlo několika tvůrčími etapami. Na počátku pro něj sehrál významnou roli německý expresionismus, později třeba i svérázně aplikovaná sokolská ideologie. Deml se od počátku stýkal nejen s Březinou, ale i s jinými soudobými intelektuály. Spolupracoval s malířem a spisovatelem Josefem Váchalem nebo s nakladatelem Josefem Florianem. Přátelil se i s nejznámější osobností tehdejší umělecké kritiky, s F. X. Šaldou. Někdy se v souvislosti s Demlovými texty hovoří o jakémsi předznamenání českého surrealismu, založeném na autorově schopnosti spojování zdánlivě nesouvislých skutečností či prožitků.

Za monumenty Demlova díla bývají považovány rané texty shrnuté v knihách Hrad smrti (1912), Moji přátelé (1913), Tanec smrti (1914). Z děl pozdějších si Deml získal uznání za prózu Zapomenuté světlo (1934) či kontroverzi za knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a některá čísla Šlépějí, volně komponovaného pásma textů vydávaného Demlem v letech 1917—1941.