Čím dál více lidí ve vyspělém světě žije v domácnosti tvořící jednu osobu. (V České republice jich není tolik jako v Německu či Anglii, kde každou třetí domácnost tvoří příbytek obývaný jednou osobou. Je to totiž kapitalistický výdobytek a kapitalismu se v ČR ještě nepovedlo vymýt všechny mozky.) Součástí myšlenky bydlet sám bývá mnohdy sebepotvrzující teze „můžu žít sám“, což znamená „mám na to prachy“, ale hlavně „nikoho nepotřebuju“, eventuálně „budu-li chtít já, budu s někým žít, ale nejdřív musím zvážit, jestli se mi to (finančně + emocionálně) vyplatí“.

Co vlastně tvoří takovou domácnost? Možná digestoř plná kapanců, možná upatlané dózy na mouku a cukr, možná háčkovaná dečka na stole, možná ubrus po babičce a možná taky nic. Protože komu se chce vařit, když žije sám? To člověk většinou leda tak ohřívá něco již uvařeného v plastiku, zalévá horkou vodou něco pseudoexoticky asijského a „peče“ pseudoitalskou mraženou pizzu v troubě. To potom ale není domácnost, to potom není doma, to potom není nic než ubytovna ve stylu „sněz žvanec u seriálu a vytuhni“. Lze vůbec kumbál, kam člověk chodí jen spát, kde maximálně strčí mraženou pizzu do trouby, vůbec označovat za domácnost?