Čím dál více lidí ve vyspělém světě žije v domácnosti tvořící jednu osobu. (V České republice jich není tolik jako v Německu či Anglii, kde každou třetí domácnost tvoří příbytek obývaný jednou osobou. Je to totiž kapitalistický výdobytek a kapitalismu se v ČR ještě nepovedlo vymýt všechny mozky.) Součástí myšlenky bydlet sám bývá mnohdy sebepotvrzující teze „můžu žít sám“, což znamená „mám na to prachy“, ale hlavně „nikoho nepotřebuju“, eventuálně „budu-li chtít já, budu s někým žít, ale nejdřív musím zvážit, jestli se mi to (finančně + emocionálně) vyplatí“.

Co vlastně tvoří takovou domácnost? Možná digestoř plná kapanců, možná upatlané dózy na mouku a cukr, možná háčkovaná dečka na stole, možná ubrus po babičce a možná taky nic. Protože komu se chce vařit, když žije sám? To člověk většinou leda tak ohřívá něco již uvařeného v plastiku, zalévá horkou vodou něco pseudoexoticky asijského a „peče“ pseudoitalskou mraženou pizzu v troubě. To potom ale není domácnost, to potom není doma, to potom není nic než ubytovna ve stylu „sněz žvanec u seriálu a vytuhni“. Lze vůbec kumbál, kam člověk chodí jen spát, kde maximálně strčí mraženou pizzu do trouby, vůbec označovat za domácnost?

Díky výdobytkům kapitalismu si čím dál více lidí může dovolit žít - a tím pádem i jíst - samo. Kupříkladu ajurvéda radí jíst a vnímat jídlo a nic než jídlo, které se stává naší součástí. Máme si uvědomovat energii, která nám skrze jídlo proudí tělem. Tedy nečíst si ani nečumět do internetů či jiných technologií. To zní celkem fajn, ale jak už tomu tak bývá, mezi tím, jak CHCEME žít a jak ŽIJEME, bývá tu menší, tu větší rozdíl, a mnohdy dokonce propastný. Takže ajurvédské zásady stranou a hurá, je tu život, který žijeme, i se všemi těmi nereprezentativními atributy: Zkusme sami sebe tu a tam pozorovat kvazi-shora. Často se nám skýtá překrásný obrázek sama sebe, jak do sebe navzdory všem těm zásadám jednou rukou cpeme housku („Pečivo nejím! Karbohydráty jsou přežitek!“), zatímco druhá ruka kliká na myš nebo hladí převelice chytrý telefon či ipad. Nejen že je to velice nehygienické, nevede to k harmonii ducha a těla, ale taky je to strašně smutné. Navíc je úplně jedno, co jíme, jíme-li to v kalupu. Takže zpátky k ajurvédě: jídlem do sebe vnášíme energii: jakou? Energii smutně snězené housky?

Smutného toho v životě bývá hodně, ale jídlo je jedna z těch věcí, která člověka může držet nad vodou. Jíst musíme. Něco do sebe dostat musíme i za časů smutku, kdy nemáme na nic chuť. V době zamilovanosti či životní spokojenosti si zase užíváme lahůdky. A tak dále. Příjem potravy člověku může určovat harmonogram dne ve smyslu „i když nemám nic na práci, musím se při nejmenším nasnídat, naobědvat, navečeřet a svačina v mezičasech taky není úplně od věci“. (Přesto někteří lidé, kteří mají přes den spoustu času, kupují konzervy a polotovary, místo aby si uvařili pořádné jídlo a u toho třeba i přišli na jiné myšlenky než u televize. Ono takové zírání do pánve člověka vrhá téměř do alfa hladiny.) Dennodenně tankujeme kalorickou energii, bez níž se naše tělo nemůže obejít: člověk se v tomhle smyslu může šidit, ale taky si to náramně užít: uvařit si něco nového, uvařit si něco, díky čemu si vyvoláme vzpomínku na něco milého, uvařit si něco, co prosvítí náš den.

Navíc jídlo je rituál. Jezení bývá uvedeno krátkou modlitbou, kdy jedlík dává najevo, že si váží toho, že mu osud či kdokoli či cokoli jiného tohoto dne dopřál, že má co k snědku. O jídle se taky říká, že dokáže bourat hranice. Vyostřené problémy, které unavují obě strany barikády, se u jídla relativizují — člověk se soustředí na svoji banální potřebu načerpat energii a u toho si všimne, že to tak má i ten druhý a řekne: ale tak co jsme si, to jsme si. Taky je to jen tělesná schrána, co potřebuje natankovat. Tedy v ideálním případě. Proto nejezme sami, ale sdílejme jídlo s někým. Dívejme se buď do talíře nebo někomu do očí. Anebo střídavě oboje. A pokud už to nejde jinak, protože prostě jsme sami, tak zkusme při jídle chvíli koukat do sebe nebo kolem sebe, ale ne do mašin.

Business se snaží využít móresů každé subkultury a šije jí služby, mimo jiné v podobě aplikací aplikace, přímo na míru. Jak nedávno informoval Guardian, v tomto duchu začínají kupříkladu vznikat restaurace, v nichž jsou výhradně stoly určené pro jednu osobu. Lidí, kteří jdou do restaurace a jí u stolu sami, totiž evidentně začínají tvořit čím dál větší subkulturu. Okolí, a to jak číšníci tak osazenstvo, je zatím vnímá s rozpaky. Bylo by cool, kdyby cílem těchto restaurací bylo seznámit se s ostatními osamělými jedlíky a hodit speed lunch, samozřejmě klidně bez závazků, jak jinak. Ale to, co je zdánlivě cool, je někdy i otravné. Takže je mnohem víc cool legitimizovat právo na jezení o samotě. Člověk se tak v klidu může ajurvédsky najíst a nevypadat u toho trapně pro své okolí ani pro číšníka.

Taky cítíte ten severák, který z těchto nápadů vane? Ano, je hodně chladný. Něco takového člověka opravdu nezahřeje. Stejně jako nudle přelité vodou jen naplní žaludek. Věci, které za něco stojí, prostě nevznikají legitimizováním zdánlivě cool krávovin a potlačováním socializačních potřeb. Stejně jako nic skutečně dobrého neuvaříte z polotovarů, ale musíte otravně sehnat, nakrájet a povařit (ach jo!) opravdové suroviny. To všechno stojí energii. To všechno vyžaduje spoustu kompromisů. A to není výzva k tomu stát se vyznavačem apolitického food porna, ale prostě jen vnuknutí, že je opravdu záhodno se dobře najíst a koukat u toho když ne na někoho, kdo je nám k dispozici, tak třeba z okna. Dost možná to bude za den jediná chvíle, kterou člověk může strávit sám se sebou.