Sklidíte nelegální reklamy, nebo vám zavřeme zahrádky u restaurací. Tak shrnuje rozhodnutí radnice severopolských lázní Sopoty v článku z konce minulého týdne Gazeta Wyborcza. V anketě, která článek na webu deníku doprovází, považuje daný postih za adekvátní 64 % hlasujících, 29 % ho považuje za příliš mírný. Kromě uzavření zahrádek by chtěli takovému podniku dát ještě pokutu.

Podle článku tak z města mizejí nejen reklamy zakrývající celé zdi budov, ale i nejrůznější reklamní stojánky. Kdo je nesklidí, přijde ještě v začínající sezóna o souhlas města s provozem zahrádky u restaurace. Cílem je podle vedení města „dát do pořádku městský prostor“ a „umožnit obyvatelům a návštěvníkům vidět krásu Sopot nezakrytou megaboardy, plakáty a reklamami“.

Na firmy, které výzvu neuposlechli, pak radnice tlačí třeba dopisy. Tak řediteli polské Coca Coly, která má na jednom z obchodních domů reklamu o výšce dvou jeho pater, primátor Sopot napsal, že není možné připustit, aby jeho firma budovala svou image na úkor města. A že věří, že není jeho záměrem budovat image firmy coby vandala ve veřejném prostoru.

Pokud jde o Sopoty, není to první aktivita města, která zaujala lidi v Polsku a která může být podnětem a argumentem i do debat u nás. Sopoty koncem loňského roku schválily  zavedení občanské participace na tvorbě rozpočtu. A předaly občanům k rozhodování čtyři miliony zlotých, tedy něco přes jedno procento rozpočtu města. Příkladem do českých debat tak už nemusí být jen Bratislava Milana Ftáčnika. Hovořit můžeme i o Sopotské rozvojové iniciativě a Marcinu Gerwinovi. S platností od roku 2014 a s informační kampaní v roce 2013 schválili zavedení participativního rozpočtu také v Lodži. Jedno procento rozpočtu, se kterým i zde návrh počítá jako sumou, o jejímž rozdělení budou rozhodovat obyvatelé města, se rovná asi dvaceti milionům zlotých (sto dvacet milionů korun).

Příklady z polského Trojměstí (Gdaňsk, Sopoty, Gdyně) jsou střípky do mozaiky života polské občanské společnosti. Ta se pod hlavičkou tzv. městských hnutí snaží posílit přímý podíl občanů na řízení měst. A přestože jde o síť rozmanitých organizací propagátory městské cyklistiky počínaje, sebeobranou nájemníků pokračuje a iniciativami za participativní rozpočty konče, mají společný ideový program, jehož první bod zní: „Obyvatelé mají na město nepřevoditelný nárok.“ A pracují s představou města/obce nikoli jako samosprávy, ale právě jako společenství jeho obyvatel. Motivem, který je v prostředí polských městských hnutí diskutován a který by tuto tezi mohl v praxi posílit, je možný požadavek na zavedení jednomandátových volebních obvodů v komunálních volbách.

Ku prospěchu může být i spolupráce městských hnutí se samosprávami v boji proti komodifikovanému veřejnému prostoru. Podle toho, co dnes zaznívá na veřejných debatách v Polsku, nemůže samospráva městské pozemky ani majetek přenechat obyvatelům k užívání nebo jim dát souhlas s nějakou úpravou (ani pokud někde chtějí svépomocně třeba vysadit květiny), ale musí ho pronajímat. To jsou věci, které je třeba řešit z celostátní úrovně, a kde spolupráce samospráv a občanské veřejnosti může být v každém případě přínosem.