--Je jedna žena a je krásná. M. ji. Roky jsem ji zpovzdálí pozorovala. Studovala kdysi stejně bláznivý obor jako já, pak byla novinářkou, ale já si vždycky říkala: ona novinářkou? Vždyť je to víla. Pak jsem ji poznala osobně: ano, je to skutečně víla. I ona si to občas myslí. Říká si to, když umývá nádobí. Má chuť sepsat petici: „My víly a umývání nádobí? JSME PROTI.“ Nebo když se sprchuje a pozoruje své nahé, zatím mladé tělo. (Stárnoucí tělo ji děsí, staré víly totiž nikoho nezajímají.) Její tělo jí připadá často nevyužité. Nevyužitost je obecně znakem města, ve kterém žije s rodinou biedermeierovský život. Tím městem je Berlín — tohle město je diagnóza. Každý je čas od času diagnostikován. Je to totiž uklidňující. Aspoň na chvíli víme, co nám je. Náš stav je diagnózou legitimizován a my se můžeme chovat, jak je nám libo. Naše chování se odehrává v rámci diagnózy a nic více, nic méně. Je jedna žena, je krásná, m. ji a ta žena napsala loňskou knihu zhruba 66 vinět.-- (autorem není D. K., ani P. E., ale T. S. - no dobrá, musím ještě trénovat...)

Doru Kaprálovou známe doposud především jako literární kritičku a zaznamenavatelku myšlenek jiných. Umí to dobře s klávesnicí, umí to dobře s knihami, umí to dobře s nahrávadlem, umí to dobře s lidmi. A umí to taky dobře sama se sebou, protože se jí povedlo proslulou berlínskou zimu využít ke krátkým zadumáním — o mužích.

Těch mužů je mnoho, jak jinak — v ženské mysli (a v té mužské tomu s ženskými nebude jinak, akorát možná k tomu používají jiné potrubí a jinak „nastavené procesy“) tomu tak bývá a kdo tvrdí, že ne, tak ten bývá v tomto ohledu rekordmanem.

Dora Kaprálová je tentokrát zaznamenavatelkou myšlenek vlastních. Ale není to nějaké autobiografické svlékání — zachovává si jako zkušená dokumentaristka odstup. Někdy je to na škodu. Ale já mám ráda věci na dřeň a to nemusí být každého šálek čaje.

Aby toho nebylo málo, máme tu do činění s jistou intertextualitou. Jedná se totiž o přiznanou reakci na knihu maďarského spisovatele Pétera Esterházyho Jedna žena, která česky nevyšla, ale je dostupná ve slovenštině. Podmanivá kniha, kterou jen tak neodložíte.

Kdo je Péter Esterházy? A kdo je Dora Kaprálová? Doopravdy? Muž a žena. Ano, to víme. A víc? Víc nic nevíme. (Ví to alespoň oni? Esterházy by nejspíš odpověděl: „Někým jsem. Ale nevím, jestli vím, kým to vlastně jsem. V každém případě je to těžké.“) Můžeme do nich jen nahlédnout prostřednictvím jejich knih. Surfovat na jejich vlně a doufat, že aspoň na chvíli se nám podaří ji chytit a chvíli se nechat nést. Jedna žena a jeden muž.

Jde o jammování stylu, slohu, myšlenek, emocí, projekcí, snů a představ, kdy je vše dovoleno a to včetně toho, co se stydíme byť jen pošeptat důvěrníkům/icím. Doře nejde o to se Esterházymu vyrovnat, jde tu spíše o jakési stylistické cvičení a něco navíc: ten proud myšlení, kterým si vás oba umně omotají kolem prstu.

Struktura naznačuje, že tento způsob vyprávění nemůže nikam vést, ale to neznamená, že si to nemůžeme pořádně užít i tak: v rámci strhujícího toku vědomí. Esterházy i Kaprálová si dokáží vyhrát jak s jazykem, tak s obsahem.

O co vlastně jde? O krátké a někdy i trochu delší popisy mnoha žen (v případě Esterházyho) a mnoha mužů (v případě Kaprálové) a zároveň vlastně jen o ženu jednu a muže jednoho. Protože, ruku na srdce, kolik jich za život potkáme takových, kteří nám zůstanou v srdci? A co takhle žít s někým úplně jiným? Kdo z nás se nad tím občas nezamýšlí?

Oba píší o tom, že v dlouhodobých vztazích, které představují náročnou hořkosladkou otročinu, milovat a nenávidět splývá. Splývá, protože nehynoucí vášeň, důvěra, zaběhlost, radost, zvyk, závislost, stereotyp, otrava, stereotyp, odkázanost a spousty jiných partnerských lahůdek tvoří jednu velkou naducanou množinu. A nám nezbývá, než se s tím smířit.

Někteří se smiřují snáze, jiným to jde hůř a některým se to nikdy nepovede. Občas se tomu ale podivujeme, a tak recidivujeme. Pak máme tendence biedermeierovské (krajkovaná dečka na konferenčním stolku), bouřlivé (dnes jdu sama do kina, nazdar!) anebo prostě jen „keep calm and carry on“, to znamená rozhlédnout se kolem sebe a hledat to dobré, to zlé, to směšné i to roztomilé. Žít naplno. Sám sobě i s okolním světem. A to umí jak Péter, tak Dora.

Nejde o to vztahy analyzovat, dramatizovat či psychologizovat, Kaprálová a Esterházy předkládají obrazy. Živoucí situace, ale ve štronzu, sochy života. Každou si prohlédneme a jdeme dál. Ale odcházíme jiní.

Odcházíme uklidnění, že nejsme sami v téhle džungli, kde se psychofyzické uspokojení nedostavuje na počkání a je odvislé od mnoha různých faktorů. Kaprálová nabízí svébytný pohled na svět: trochu ztřeštěný, hodně tělesný, mírně naivní a vzápětí vážný, provinilý a ukázněný.

Esterházy sám o reakcích na jiné knihy řekl: „Jsem přesvědčen, že knihy si navzájem pomáhají. Já jsem schopen psát jen proto, že dejme tomu Hrabal už něco napsal, a já se o to můžu opřít, postavit se na to jako na pevné schody.“

Navázat na Esterházyho se tedy Kaprálové povedlo. A jedno varování na závěr: Esterházyho i Kaprálové styl je tak nakažlivý, že ve vás jejich dikce a způsob přemýšlení zanechá rýhu — není hluboká jako v případě děl, která nás existenciálně zavalí. Tahle rýha je úzká, ale zatraceně podmanivá.