Jenom se zajdu podívat, jestli nebudou mít něco zajímavého, říkám si pokaždé, když procházím kolem antikvariátu, abych o půl hodiny později tlačil do batohu alespoň tři knihy rozličných žánrů a jakostí. Antikvariát je místem sám pro sebe, trhlinou v časoprostoru, která odolává svodům civilizačních chorob, jako jsou spěch, povrchnost a touha po novosti artikulovaná v konzumu. Bezpochyby se jedná o veřejně prospěšné zařízení.

První, co vás při vstupu zaujme, je neobvyklá směsice vůní netypická pro běžná knihkupectví. Není divu, když antikvární knížky vyprávějí hned dva příběhy. První samozřejmě skrze popsané stránky. Druhý ale přísluší knížce samé, otiskuje se na její vazbě. Každá kniha navštívila několik domovů, prožívala se svými majiteli útrapy represivních režimů, některé dokonce pamatují i Masaryka a první republiku.

Vyprávět takto složité příběhy nelze jen pomocí jednoho smyslu, proto knížky v antikvariátech lákají i svou nezaměnitelnou vůní. V posledních dnech jsem se podobně jako miliony dalších lidí, kteří si loni jako každý rok slíbili nenechat příště shánění vánočních dárků na poslední chvíli, vypravil do shonu brněnských předvánočních ulic.

Jelikož knihu považuji za nejkrásnější možný dárek, protože můžete člověku za málo peněz dát možnost prožít jiný život, navštívil jsem rozličné knihkupectví i antikvariáty. Srovnání je skutečně tristní.

Zatímco v Dobrovském jsem nejčastěji zaslechl větu „S dovolením, prosím, můžu projít?“ a v Barviči a Novotném mimoto ještě několikrát opakované Dobrý den či Nashledanou od brigádníků a brigádnic — mimochodem jak jsem zjistil od spolužačky mající v té době směnu za nezdravení se strhávají prémie — v antikvariátu má člověk možnost v klidu rozjímat a vybírat.