Kdybych mohl mít přání, aby si lidé aspirující na aktivní účast v klimatickém hnutí přečetli dvě knížky, byla by to McKibbenova Zeemě a This Changes Everything od Naomi Klein.  Zeemi kvůli popisu hrozby, jakou změny klimatu představují, a knihu kanadské novinářky kvůli způsobu, jakým popularizuje kritiku kapitalismu z environmentálních pozic.

Pokud bych mohl své přání zúžit pouze na lidi z aktivistického prostředí České republiky, přihodil bych jako doporučení novou knížku od Arnošta Nováka s názvem Tmavozelený svět. Jeho spis s podtitulem Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989 je důležitým příspěvkem k reflexi minulých tří dekád ekologického hnutí, zejména jeho radikálních a antisystémových počátků a následné deradikalizace či profesionalizace.

Autor v knize vystupuje z předem jasně reflektovaných a deklarovaných pozic postanarchistického přístupu k poznání. Už od prvních stran je proto jasné, že čteme knížku člověka se zkušenostmi z ekologického i sociálního hnutí, který reflektuje dynamiku vývoje hnutí zevnitř a který se nám to nebojí na prvních třiceti stranách několikrát připomenout. O to cennější kniha je, jelikož nabízí jiný pohled na politická hnutí než například typově podobné publikace od Ondřeje Císaře, zkoumající z pozice vnějšího pozorovatele.

↗

Překvapivě pěkný obal, podstatný obsah. Repro DR

Ale postupujme od začátku. Když jsem knížku poprvé vyndal z brašny, řekl mi přísedící kolega trefně: „Na to, že to vydal SLON, má překvapivě pěkný obal.“ A je to pravda. Tmavě zelené vyvedení ladí s fotkou aktivisty blokujícího bagr u libkovického kostela. Celkově přebal navozuje lehce smutnou atmosféru, která se pak táhne zejména druhou částí knihy.

Definované cíle knihy rovněž zapadají do současné postmoderní tvorby. David Graeber ve své knize Utopie pravidel vyvolává debatu o potřebě kritiky byrokracie zleva, Slavoj Žižek v knize Násilí spouští diskusi o strukturálním násilí. Podobně Arnošt Novák se nesnaží hodnotit hnutí a přinést jasná východiska, ale otevřít jiný způsob přemýšlení o ekologickém hnutí, jeho politické imaginaci a repertoárech jednání.

Teoretická část

Kniha sestává ze dvou zcela odlišných částí. Prvních sto šedesát stran má čtenář tendenci se dívat, zda skutečně dané dílo vypovídá o minulosti českého radikálně ekologického hnutí. Novák v nich totiž dopodrobna popisuje teoretická východiska jeho přemýšlení o radikální politické praxi, přímé akci a různých vývojových stadiích ekologického hnutí v zahraničí, což dokládá mnoha vzrušujícími příklady zejména z dob britského antidálničního hnutí či německé kampaně proti jaderným elektrárnám.

Čtenáři znalému dřívějšího autorova díla a přednášek nepřinese tato část nic zásadně nového, spíše se může zaměřovat na jednotlivé detaily. Člověk nepolíbený tezemi postanarchistů Richarda Daye nebo Kevina McDonalda může otevřít nový svět přemýšlení o politické praxi sociálních hnutí, které na mnoha místech v České republice nezíská.

Novák si tak v první části připravuje pojmový aparát, který uplatňuje na historii porevolučního ekologického hnutí u nás. Dozvíme se o třech vlnách environmentalismu (ochranářský, institucionální a radikálně sociální), liberálním a anarchistickém pojetí přímé akce či rozdílech mezi hlubinnou a sociální ekologií.

Přesto člověk do druhé části knihy vstupuje s podobným pocitem jako po zhlédnutí první z tří hodin eposu o vietnamské válce Lovec jelenů, která sama o sobě nedává smysl a její podstatu člověk nahlédne až při zpětném pohledu. O to důležitější je pak zpětné pochopení návaznosti teorie a praxe, které umocňuje zážitek z díla. V případě Lovce jelenů hodinové budování silných sociálních vazeb a jejich následné rozbíjení vietnamskou válkou.

Ztráta dynamiky

Druhá část knihy se dá popsat souslovím ztráta dynamiky. Nejsilnější a nejdůležitější je ve své šesté kapitole, kde Novák popisuje vývoj českého ekologického hnutí po sametové revoluci, od jeho divokých a neuspořádaných počátků k určité normalizaci. Sleduje přitom pouze radikální akce, tedy jmenovitě blokády bourání Libkovic, jaderné elektrárny Temelín, kácení na Šumavě či také pouliční protestní akcí Street party.

Právě na těchto událostech demonstruje odlišné přístupy k přímé akci a obecně politickému jednání mezi zakladateli ekologických organizací, jako jsou Hnutí DUHA, Děti Země či Greenpeace, a anarchistickými kolektivy, které vedly k vzájemným sporům a nevraživosti. Namísto budování mostů se oba proudy vydaly směrem stavění zdí.

Důležitá je zde podle Nováka i role státu, který k odstředivým tendencím přispíval démonizací ekologických organizací pomocí pravidelného zařazování na listinu extremistických organizací a následnou kriminalizací anarchistického hnutí. I vlivem charismatických osobností z obou táborů, přičemž šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka v knize nevystupuje jako kladná postava, se tak ekologické organizace vydaly cestou zelených úředníků a anarchisté cestou dogmatických štváčů.

Kontrakulturní prostředí vzniklé v Německu a Británii kvůli prosívání radikálnější části ekologického hnutí, subkulturních hudebních proudů jako jsou punk či hardcore, autonomů ze squatterského prostředí a volných radikálů z anarchistického prostředí tak vzalo za své. Výsledkem je operace Fénix a defenzivní pozice ekologických organizací.

Podobně jako v Novákově perspektivě ztrácelo v průběhu let dynamiku hnutí, lze bohužel konstatovat, že v poslední kapitole ztrácí dech i Tmavozelený svět. Některé situace i věty se opakují, a to včetně celých citací, v knize použitých vícekrát. Důležitá témata, jako například debata o rozdílném pojetí nenásilí v hnutí, zůstávají pouze nakousnuté. Nedostane se ani na důležité téma genderu v ekologickém hnutí, což autor reflektuje v jedné z poznámek pod čarou na začátku knihy.

I přes tento mírný nedostatek je kniha výborná a měla by se stát důležitou výbavou knihovny každého člověka, který se pohybuje v aktivistickém prostředí, ať už na straně anarchistů, ekologů (či někde mezi tím), nebo na poli jiného typu nestranické politické práce.

A hned potom je třeba za knihou udělat tlustou čáru. Co se stalo, stalo se. Ekologické i sociální hnutí je o něco diverzifikovanější než dříve, Greenpeace už zvládá práci s dobrovolníky, Hnutí DUHA se to učí, kolem skupin, jako jsou Limity jsme my, Iniciativa Ne rasismu, Probuď domy či Klinika se formují nedogmaticky a neautoritářsky smýšlející lidé, subkulturní prostředí „elektronického řevu“ punkáčů, technařů a hárdkorářů je stále živé.

Podniky jako brněnští Tři ocásci a Bajkazyl, žižkovské Salé a nově vznikající Střecha, jihlavský klub Bezvědomí, ostravský antikvariát Fiducia nebo Provoz Hlubina či orlovská Futra představují potenciál pro vznik poloinstitucionalizovaných míst, kde může kontrakultura vzkvétat a zachytávat lidi, kteří chtějí žít nemainstreamovým způsobem života.

Předpoklady pro vznik třetí vlny environmentalismu zde jsou, byť nepříliš velké. Měli bychom podpořit její vznik a zajistit, aby se navzájem doplňovala s druhou vlnou environmentalismu, tedy organizacemi jako Hnutí DUHA či Greenpeace. Novákova kniha je skvělým pojednáním o tom, proč nesmíme začít stavět hranice mezi sebou navzájem, ale naopak mosty vzájemného pochopení, koexistence a posilování. Pojďme do toho.