Poslední dny pobytu v USA mě v myšlenkách vedou domů. Jsem tady také proto, abych více poznala a pomohla doplnit rodinnou historii, protože americká větev mého příbuzenstva se vystěhovala z pošumavského městečka po První světové válce do Nebrasky.

Snažím se rozumět velice americké angličtině svého strýce Jima, když vypráví o životě v Omaze na rozhraní 20. a 30. let minulého století, a sama se snažím svojí vpravdě příšernou angličtinou, v níž spletu, co se dá, a někdy až druhý den se musím vrátit k včerejšímu sdělení, protože mi v noci dojde, že příbuzní asi slyšeli něco jiného, než jsem chtěla říct, odvyprávět český rodinný příběh.

Někdy je to legrace, ale stále velká námaha. To porozumění však za námahu stojí, když se nedomluvím já s Jimem, mladší rodinní příslušníci už se nedomluví. Budou sice mluvit lepší angličtinou (na obou stranách), ale nebudou už mít tu rodinnou paměť a zkušenost, nebudou mít spolu o čem mluvit.

Pokud tedy nelámu svoji i Jimovu angličtinu, jezdím na kole po městě Ann Arbor, kde je docela významná univerzita. Její budovy jsou to nejhezčí, co lze ve městě vidět, postavené ve stylu art déco, veřejně přístupné a otevřené i teď, kdy už je po semestru. V každé z nich je malá galerie univerzitních hodnostářů a různé pamětní desky, utkvěla mi jedna, která připomíná významnou přednášku proslovenou v jedné z univerzitních poslucháren v dubnu roku 1955, při níž profesor Thomas Francis oznámil výsledky vědecké práce svého někdejšího postgraduanta Jonase Salka na vývoji a výzkumu vakcíny proti dětské obrně. To je bezpochyby slavný okamžik v historii této budovy a zdejší lékařské fakulty.

Taky mě potěšilo, že ve Washingtonu na Howardově univerzitě, která byla založená jako univerzita pro černošské studenty a na níž graduovala třeba nositelka Nobelovy ceny Toni Morrisonová, se vyučuje také jazz. Byla jsem na koncertě jejích akademiků ve slavném Kennedyho centru, byli odměněni ovacemi vestoje a já jsem nikdy neviděla tak vybraně oblečenou společnost tolika elegantních černochů.

Z první generace mých amerických příbuzných nikdo na univerzitu nechodil, byli to prostí lidé z venkova a muži se vesměs uplatnili v technických profesích, k nimž těsně po Druhé světové válce univerzitní diplom nepotřebovali.

Můj milý strýc Jim mě ovšem v městečku, kde žije dnes, vede především do místní knihovny, jejímž je registrovaným čtenářem. Je to úplně obyčejná lidová knihovna s místností vybavenou počítači a internetem, jako u nás, ale zde má místní knihovna mnohem vyšší status.