Poslední dny pobytu v USA mě v myšlenkách vedou domů. Jsem tady také proto, abych více poznala a pomohla doplnit rodinnou historii, protože americká větev mého příbuzenstva se vystěhovala z pošumavského městečka po První světové válce do Nebrasky.

Snažím se rozumět velice americké angličtině svého strýce Jima, když vypráví o životě v Omaze na rozhraní 20. a 30. let minulého století, a sama se snažím svojí vpravdě příšernou angličtinou, v níž spletu, co se dá, a někdy až druhý den se musím vrátit k včerejšímu sdělení, protože mi v noci dojde, že příbuzní asi slyšeli něco jiného, než jsem chtěla říct, odvyprávět český rodinný příběh.

Někdy je to legrace, ale stále velká námaha. To porozumění však za námahu stojí, když se nedomluvím já s Jimem, mladší rodinní příslušníci už se nedomluví. Budou sice mluvit lepší angličtinou (na obou stranách), ale nebudou už mít tu rodinnou paměť a zkušenost, nebudou mít spolu o čem mluvit.

Pokud tedy nelámu svoji i Jimovu angličtinu, jezdím na kole po městě Ann Arbor, kde je docela významná univerzita. Její budovy jsou to nejhezčí, co lze ve městě vidět, postavené ve stylu art déco, veřejně přístupné a otevřené i teď, kdy už je po semestru. V každé z nich je malá galerie univerzitních hodnostářů a různé pamětní desky, utkvěla mi jedna, která připomíná významnou přednášku proslovenou v jedné z univerzitních poslucháren v dubnu roku 1955, při níž profesor Thomas Francis oznámil výsledky vědecké práce svého někdejšího postgraduanta Jonase Salka na vývoji a výzkumu vakcíny proti dětské obrně. To je bezpochyby slavný okamžik v historii této budovy a zdejší lékařské fakulty.

Taky mě potěšilo, že ve Washingtonu na Howardově univerzitě, která byla založená jako univerzita pro černošské studenty a na níž graduovala třeba nositelka Nobelovy ceny Toni Morrisonová, se vyučuje také jazz. Byla jsem na koncertě jejích akademiků ve slavném Kennedyho centru, byli odměněni ovacemi vestoje a já jsem nikdy neviděla tak vybraně oblečenou společnost tolika elegantních černochů.

Z první generace mých amerických příbuzných nikdo na univerzitu nechodil, byli to prostí lidé z venkova a muži se vesměs uplatnili v technických profesích, k nimž těsně po Druhé světové válce univerzitní diplom nepotřebovali.

Můj milý strýc Jim mě ovšem v městečku, kde žije dnes, vede především do místní knihovny, jejímž je registrovaným čtenářem. Je to úplně obyčejná lidová knihovna s místností vybavenou počítači a internetem, jako u nás, ale zde má místní knihovna mnohem vyšší status.

Jim má počítač s internetem doma, v knihovně si půjčuje knížky a filmy a má tam i společnost. Pochopila jsem, že knihovna je opravdu pýchou každé obce, taky k ní vždycky najdete směrové tabule. Kolejní knihovny v Ann Arbor oplývají honosnou architekturou a tím, že jako neznámý příchozí můžete vejít, kamkoliv si sednout, kdekoliv se připojit a nepotřebujete k tomu průkaz, teprve až když si chcete půjčit knihu nebo potřebujete konkrétní službu. Dá se tam ukrýt před deštěm a odpočívat, počkat třeba, až vám pojede autobus (to není zrovna dobrý příklad, protože tady všichni jezdí autem, ale co kdyby).

Jeden z mých amerických bratranců už univerzitní vzdělání má a nejmladší ratolest rodiny je právě bakalář. Vzdělání této větve je tedy dílem čtyř generací. První ještě ani neuměla anglicky, druhá byla postižená Druhou světovou válkou, třetí už se chytila a pro čtvrtou je univerzita samozřejmost.

Vejít se do normy

V Čechách to začalo s náskokem, moje babička, jako nejstarší dítě z deseti, byla poslána do Prahy do měšťanky, v rodném městečku byla jen obecná škola, do níž všichni její mladší sourozenci chodili povinných osm let, ale poslední tři roky vlastně jen stále pokračovali v páté třídě a záleželo na učiteli, co je eventuálně naučí. Pak šli kluci do učení a holky, bohužel, do služby, po válce pak všechny pracovaly v továrně. Na žádného, včetně sestry, která odešla do Ameriky, už se se vzděláním nedostalo.

Babička po ukončení měšťanky nastoupila ještě do obchodní školy a na několik let, než se vdala, se stala úřednicí v bance. Tam také potkala svého budoucího manžela, který také pocházel z docela obyčejné rodiny, ale vzdělání ho povzneslo. Žili spolu velmi šťastně jako taková vzorná prvorepubliková rodina, jejich dcery samozřejmě chodily do gymnázia.

Americká větev to zdaleka neměla takové, žili mnohem venkovštěji, mnohem méně kulturně, dost se nadřeli a pochopitelně nabyli v životě úplně jiných zkušeností, k nimž rozhodně nepatřilo formální vzdělání, ale třeba mnohonárodnostní přistěhovalecké prostředí.

Babička mi často vyprávěla, jak měla ráda školu, učila se s nadšením — a chovala se tak až do smrti, stále si vylepšovala němčinu četbou německých knížek, například. Já jsem se učila dobře, takže ty řeči o úctě ke vzdělání nebyly výchovným nabádáním, ale spontánní vřelou vzpomínkou. Nebyla v ní žádná rebelie.

Měla jsem školu ráda, zejména na druhém stupni, kde jsme už neměli jen jednu paní učitelku a vyučování bylo i lidsky zajímavější, začalo se s námi počítat i s jako individualitami. Byla šedesátá léta a jejich atmosféra se na škole projevila — ještě přetrvávalo frázovité a bezobsažné velebení svátků jako VŘSR nebo MDŽ, takové upevňování konvencí. Na druhou stranu však mladí pedagogové zkoušeli učit moderněji, svobodně, kreativně, a mě to tak bavilo, že jsem někdy bezděky převzala ve třídě velení, vymkla se pedagogické kontrole a sklidila za to, ke svému šoku, svou první třídní důtku.

Dnes si uvědomuji, že kdyby nepřišla hnusná normalizace s jejími restrikcemi, mohli jsme mít v Československu bezvadnou svobodnou školu. Bohužel na gymnáziu tahle atmosféra přestala a já, příchozí z pohraničního maloměsta na prestižní ústav v krajském městě, jsem byla jen stále překvapenější, jak špatní učitelé jsou někteří naši profesoři, jak málo kreativity se od nás žádá, jak skutečně formální je to naše gymnaziální vzdělání. Například v tom smyslu, že zejména u matematiky a chemie pokud někomu předmět nešel, profesoři se rozhodně nestarali o to, v čem to vězí a jak to žáka naučit. Skoro, bohužel, se někdy až zdálo, že mají radost, když můžou sázet pětky. Nepřestala jsem mít úctu ke vzdělání, ale přestala jsem mít ráda školu.

V generaci mých rodičů stály při vzdělání překážky politické, a nejen v tom smyslu, že buržoazní živly byly vyloučeny z univerzit, to se nás netýkalo, ale i tak, jak mi to vyprávěla máma. Totiž že škola, kterou chtěla studovat (dnes bychom řekli sociální vědy) byla tak ideologizovaná a prosta jakéhokoli svobodného myšlení, že z ní po dvou letech denního studia odešla s pocitem naprostého nedostatku smyslu. Také se posměšně říkalo, jak byly vysoké školy plné dělnických kádrů, „rychlokvašek“, pro které byla snížena úroveň na minimum. Dnes by mě zajímalo, jaká úroveň byla vlastně na neprominentních amerických univerzitách po válce, jestli to nebylo podobné, včetně rychlokvašek. Ale Jim na univerzitu nechodil, tak to neví.

V naší doposud slušně situované rodině byly však i překážky sociální, matčina starší sestra musela začít vydělávat, protože babičce zůstala po všech měnových reformách po manželově smrti tak malá vdovská penze, že se z ní dalo jakž takž žít, ale rozhodně ne udržet dvě dcery na studiích.

I moje vzdělání bylo postiženo politikou, a to tím nejodpornějším způsobem — z gymnázia jsem nedostala doporučení, tudíž jsem nebyla přijata na zvolenou školu a bylo mi tak jasně dáno najevo, že takové jako já společnost mezi svými vzdělanci nechce. To nedoporučení se netýkalo prospěchu, ale politického profilu rodičů, v podstatě bezvýznamných lidí, kteří se jen nechtěli podílet na normalizaci. Tento moment svého života považuji za nejhorší křivdu, kterou mi kdo mohl způsobit, a za jednu z nejodpornějších vlastností režimu zvaného reálný socialismus.

Z toho zlomeného pocitu v sobě vím, že mladý člověk potřebuje nejen rodiče a kamarády, ale také v pravý čas učitele. Mezi nimi se, pokud člověk o to stojí, vždycky najde někdo, kdo inspiruje, a na rozdíl od rodičů je ta inspirace nezávislá, nezatížená strachem o dobré zajištění a osobní štěstí žáka, jde při ní jen o směřování talentu, intelektu a osobnosti. Mladý člověk, který je o možnost navázat takový vztah připraven, je v mnoha věcech nejistý, aniž to sám o sobě a jeho okolí o něm ví.

Se svými dětmi jsem zažila různé vzdělávací problémy, některé z nich jsou tak vzpurné a nezávislé, že se zásadně vzdělávají samy — a já přitom vidím, jak jim jako matka trochu vynahrazuju i toho učitele a nevím pořádně, kterou roli mám zrovna hrát. Některé se navzdory zájmu o poznání různého druhu nikdy nedokázaly zcela úspěšně vejít do systému známkování, vysvědčení u nás málokdy bylo důvodem k oslavě: teprve na jejich příkladu jsem poznala, jak je pro dítě těžké nedokázat se vejít do normy, že vzdělávat se neznamená jenom mít dobré známky, že je to všechno složitější a k cíli že vedou všelijaké cesty, kde se dá i dost bloudit. Dobrý učitel, který má rád své žáky nejen jako vzdělávací materiál, ale jako myslící i chybující lidi, je přitom nejdůležitější osobou na světě.

Když se zamýšlím nad historií své rodiny, v níž vzdělání bylo vždycky na nejvyšší příčce žebříčku hodnot, musím konstatovat, že ani v české větvi jsme toho moc nepředvedli. Ale nejen my jako jednotlivci, ani společnost, v níž žijeme, se zatím bůhvíjak nevyznamenala. První, kdo normálně, bez sociálních nebo politických překážek vystudoval, je moje nejmladší dcera, narozená roku 1989.

Moje kritická matka by teď řekla, že si za to ovšem můžeme svojí povahou. To je pravda, ale dobrá škola kteréhokoli stupně se vypořádá i se složitou povahou — a složitá povaha se vypořádá s dobrou školou.

A teď si konečně vzpomínám, jaké zásady u nás platily na konci školního roku: 1. Dobré vysvědčení se nehonoruje, 2. Učitelům se nosí na závěr školního roku kytka jako výraz úcty a díků, ale žádné hmotné dárky, protože učit je jejich práce, za kterou jsou placeni.