Když v roce 1946 Winston Churchill ve svém slavném projevu vyzval k integraci Evropy, nevěděli jeho posluchači, zda počítá Velkou Británii k evropskému kontinentu, nebo ne. Dnes je to krásný příklad vývoje poválečné historie a studenti politologie o tom dodnes spekulují. Churchillova logika platí ovšem stále: Kontinent je bezpečný jen tehdy, pokud spravuje hospodářství, nebezpečné zbraně či informační trh společně.

Velká Británie tehdy sice byla světovou mocností řadící se k vítězům, ale oběma světovými válkami oslabenou. Přesto jsou Churchillovy vize dodnes platné. Sjednotit hospodářství a vojenství, to je prostředek, který členské země těch nejrůznějších integračních společenství nutí k hledání společné cesty a zamezuje možnosti agresivních řešení. Také zahrnutí Německa mělo a má svou logiku. Dříve nebezpečná země je v síti integračních struktur „pod kontrolou“ a působí zcela jinak, než působila po první světové válce.

Vyhlášený viník války tehdy, po roce 1919, sice platil reparace, ale revanš byla v diskusi — nejdříve mimo demokratické struktury, ale pak v roce 1933 vyšla do centra moci a zničila tehdejší Evropu a zemi samu. Ovšem strašení Německem s poukazy na nacismus je dosti slabomyslné a ignoruje právě evropskou roli Winstona Churchila.

Multietnická Británie

Mnohem později se řešila otázka integrace Velké Británie do Evropských společenství. Commonwealth byla tehdy instituce, která pomalu ztrácela význam. Sjednocovala země, které byly původně britskými koloniemi, a i po osamostatnění si zachovaly řadu kooperačních aspektů. Ty ovšem slábly a dozor nad tímto společenstvím již nefungoval. Připomeňme si jen války mezi Indií a Pákistánem.

Dřív, v době Winstona Chrchilla, tomu bylo jinak: když dnes navštívíme hroby z druhé světové války, uvidíme na jednotlivých znameních, kolik příslušníků britského vojska bylo z muslimských kolonií Velké Británie — nemají nad svým hrobem kříž. Ve dnešní vyostřené debatě o islámu si tito muslimové, lidé, kteří bojovali i za nás, zaslouží vděčnou vzpomínku. A najdeme zde i Davidovy hvězdy —všichni bojovali na naši svobodu.

Velká Británie v době kolem vstupu do Evropských společenství hledala členství, ale současně i zvláštní pozici, právě s ohledem na Commonwalth, a požadovala řadu výjimek. Dodnes hledáme cestu, která by celou zmíněnou zvláštní roli Velké Británie zohlednila.

Přímá propaganda

Když si pozorovatel rozhádaného brexitu načte tuto historii, připadá mu dnešní debata jako hádka rozvášněných pozorovatelů, kteří chodili za školu a o této historii nic nevědí. Nevědí ani o tom, jak integrace do Evropské unie uklidnila poměry mezi Irskou republikou a Severním Irskem. Řada českých komentářů, pozice některých vášnivců například z SPD, opravdu vypadají ignorantsky. Jejich držitelé asi nevědí, jak krásně nacisté využili přímé demokracie, která se pak stala demokracií pouze zdánlivou, brzy neplatila pro všechny a vedla ke zkáze kontinentu.

Dnešní průzkumy veřejného mínění ve Velké Británii ukazují, že většina populace si již celou záležitost nastudovala do té míry, že by hlasovala proti brexitu. Co si o Evropě myslíme, je tedy otázkou historických, ale i politologických vědomostí. Ale i znalosti z historie manipulativního zacházení s politikou.

Do této nálady vstupuje i náš zlatý ministerský předseda, který moc dobře ví, jak důležitá je kontrola podvodů na evropské úrovni, kde nějaké malé české podfuky narazí na komplexnější a poctivější pozice. Přesto Andrej Babiš pomlouvá evropské struktury, prezident Zeman pak ukazuje prstem na nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který si dovolil v Šanghaji položit věnec u tábora uprchlíků před nacisty, hovořil o svobodě a kritizuje ruskou politiku kolem Krymu z evropských pozic.

Lidé, kteří vědí to, co jsem uvedl výše, si uvědomují, jak evropská integrace ovlivňuje poctivé chování — kontrola je vzájemná. A to si dnes uvědomuje i většina Britů.

Strašák „úředníků v Bruselu“, užívaný i u nás, hraje v posledních britských debatách stejnou roli. Vášniví mluvčí hovoří o „bruselských byrokratech“ (ignorují tím Štrasburk, kde se Evropa praktikuje demokraticky, v parlamentu), ale například praktické poměry na irsko-irské hranici jim jsou spíše lhostejné.

Měli bychom od zachránců „suverenity“, kteří chrání jen svoji mocenskou pozici, požadovat, aby ukázali, kdy již někoho opravdu zachránili. V praxi bychom viděli, že bychom je v pozici hasiče či plavčíka ani moc vidět nechtěli.