Luboš Palata dospěl ve svém komentáři pro Český rozhlas k pozoruhodnému politologickému a sociologickému objevu: brexitem je vinno Polsko nebo Česká republika. Přesněji, Češi a Poláci. Protože jedním z nejsilnějších argumentů leavárnic a leavárníků bylo přemnožení mytických polských instalatérů, je naše národní odpovědnost za britskou demokracii a její hrozící zkázu jasná a nezpochybnitelná.

Musím se přiznat, že jsem se po přečtení těch několika odstavců musel zhluboka nadechnout. Podobně zkratkovité myšlenkové pochody mě obvykle nepřekvapí u různých „Listů“, na webu ČRo jsem však byl nepřipraven.

Stručně k Palatovým tezím. Autor klade na jednu úroveň dvě tvrzení. Prvním je, že jsme „faktičtí viníci brexitu“, druhé, že východoevropský instalatér je jen záminkou pro opuštění EU. Asi si máme vybrat. Jako by mezi tím neexistoval rozdíl. Palata nicméně dikcí celého textu zřetelně naznačuje, že správně je podle něj ta první možnost. Aby nenechal nikoho na pochybách o zkázonosnosti polského instalatéra, sáhne do osvědčeného názvosloví z doby vrcholící migrační krize.

Británie tak čelí „nekontrolovanému příchodu Východoevropanů“ (taky čelí nekontrolovanému příchodu Francouzů, ale být z Francie nebo Východní Evropy přece není charakterová vlastnost), Poláci nebo Lotyši prostě u domorodců „budí odpor“. Podle autora by se tedy zřejmě měli zastydět, zamyslet se sami nad sebou a přestat být méně odporní, odpornost je zřejmě univerzální lotyšskou vlastností. Svou glosu uzavírá tím, že hlavní příčinou odchodu Británie z EU je Varšava, Praha a Budapešť.

Nesouhlasím. Hlavním důvodem odchodu Británie z EU je neschopnost evropské politiky liberálního kapitalismu překročit vlastní stín a vyjít za hranice stále opakované mantry o nutnosti škrtat v sociálních výdajích. Populisté a političtí hochštapleři všeho druhu budou dělat první poslední, aby voličstvo přesvědčili, že systém je v pořádku a jedinou hrozbu a zdroj nestability představuje nějaký vnější nepřítel. Toho je třeba zbavit individuality (místo Piotra nebo Jacka mluvíme prostě „o Polácích), dehumanizovat jej (nejlépe substituováním pod nějakou živelnou pohromu — třeba „vlnu“) a vykreslit jako dobyvatele a vetřelce (oblíbená „invaze“).

Interpretace brexitu nebo migrační krize je v této optice nesmírně snadná — a zcela zvrácená a chybná. Ano, řada voličů podporujících brexit se zcela nepochybně chce zbavit všech Poláků, kteří v zemi žijí. Ale to přece neznamená, že je takový politický cíl legitimní nebo že je chybou Poláků, že se kvůli svému původu stávají terčem ostrakizace, nebo rovnou nenávisti. Akceptovat narativ „viny Východoevropanů“ znamená připustit, že strašení „vnějším nepřítelem“ je legitimní politický postoj a ti, kteří si na něm založili své živobytí, jsou platnými účastníky veřejné debaty.

Na problém role migrace v britské společnosti je třeba se podívat komplexněji. Je to úkol, který jde nad možnosti tohoto textu, ale dovolím si alespoň jeden postřeh, který může sloužit jako určitá ilustrace. Jedno z hesel leavárníků před referendem tvrdilo, že každý týden Británie posílá do EU jakousi děsuplnou sumu peněz, která by měla být raději nasypána do NHS, britského systému veřejného zdravotnictví.

Lze jej číst dvěma způsoby. Ten první říká, že cizáci stojí Brity hříšnou spoustu peněz. Ten druhý, že britské veřejné zdravotnictví je podfinancované a vláda tento problém ignoruje. Pokud by podfinancované nebylo, nebylo by přece nutné vkládat do systému další peníze a ten argument by nefungoval. Polský instalatér v tomhle schématu najednou nehraje absolutně žádnou roli.

Možná že kdyby se debata před hlasováním soustředila spíš na to druhé, obtížnější čtení, mohl být výsledek hlasování jiný. Proč se této příležitosti nikdo nechopil a interpretace politické situace se rozdělila jen mezi populisty rozdmýchávající pod vlajkou brexitu legitimní nespokojenost se systémem, a na apologety liberálního kapitalismu, se už bude ptát historie.

Nemá ale cenu zabývat se historickými „kdyby“. Brexitem nejsou vinni Východoevropané, za úpadek a růst nerovnosti v naší společnosti nemůžou uprchlíci ze Sýrie. Tvrdit to druhé je prostě a jednoduše projevem zbabělosti, to první je pak navíc ještě projevem oblíbeného českého koníčku, kterým je nekonečné flagelantství. Jako bychom se ke světovému dění i vlastní historii uměli vztahovat jen dvěma způsoby: jsme buď absolutní oběť, nebo absolutní viník.

Palata má pravdu v jedné věci. Lidé v produktivním věku z východu Evropy „hlasují nohama“, mnoha letům demokracie, kapitalismu i členství v EU navzdory. Mám tedy smělý, skoro až troufalý nápad: pojďme spravit ten rozbitý a nefunkční systém tady doma, a přestaňme se zabývat historickou vinou a odpovědností polských instalatérů. Ti ho nerozbili.