Britští poslanci jsou stále nespokojenější s Theresou Mayovou. Když v pondělí odpoledne oznamovala, že ruší plánované hlasování o její vládou vyjednané dohodě o vystoupení z Evropské unie, premiérčin projev opakovaně přerušovaly nesouhlasné výkřiky a salvy neskrývaného výsměchu.

Drsné kritice poslanců včetně řady zástupců vlastní Konzervativní strany se Mayová nevyhnula ani v úterý, i když jim tentokrát nebyla osobně přítomná; odpor místo ní musel snášet stranický kolega David Lidington. Místo zrušeného hlasování totiž Dolní sněmovna svolala o tomto kroku mimořádnou debatu.

Nedůvěra vládě? Zatím ne

Menší strany opozice už před jejím vypuknutím požadovali vyvolat rovnou hlasování o vyslovení nedůvěry vládě; na jeho nutnosti se shodli liberální demokraté, Skotská národní strana (SNP), Zelení a velšští nacionalisté z Plaid Cymru kvůli — slovy Iana Blackforda, lídra SNP v Dolní sněmovně — „nejhorší ústavní krizi v moderních dějinách země“.

Zdaleka nejsilnější opoziční strana, labouristé, takovou variantu nakonec odmítli, přestože podle jejich předsedy Jeremyho Corbyna „nemají ve vládu pražádnou důvěru“. Alespoň prozatím dávají přednost vyčkat, jestli se Mayové podaří prosadit změny v navržené dohodě podle jejich požadavků.

„Pokud [premiérka] nepřinese víc než prázdná slova podpory, pak musí okamžitě, bez dalších odkladů a úhybných manévrů předložit svou dohodu Dolní sněmovně a vrátit tak parlamentu právo rozhodnout,“ prohlásil Corbyn v úterý před poslanci. „Pokud to neudělá, musí jít. Průtahy už nemůžeme tolerovat.“

Průtahy budou

Průtahy jsou ale podle všeho přesně to, k čemu se v tuto chvíli Theresa Mayová upíná. Lidington na otázku, kdy se bude hlasovat o vyjednané brexitové dohodě, odpověděl nanejvýš vyhýbavým způsobem. Prý „spíš dříve než později, ale předtím, než určíme přesné datum, musíme znát výsledek premiérčiných rozhovorů“ se zástupci EU.

Mluvčí Mayové se už předtím nechal slyšet, že se klíčové hlasování může uskutečnit kdykoli do 21. ledna. Tedy do vůbec nejpozdějšího možného data, kdy by měla britská vláda o svém postoji informovat evropské partnery, aby se k dohodě následně mohl vyjádřit Evropský parlament a Británie by k 29. březnu vystoupila ze společenství na základě schválených podmínek odchodu.

Premiérka se během tohoto „oddechového času“ chystá intenzivně vyjednávat s představiteli Evropské unie a jednotlivých členských států, jež by chtěla přesvědčit o nutnosti změn v dojednané smlouvě, aby více odpovídala představám rebelů v její vlastní straně a případně našla širší podporu v parlamentu.

Vyjednávání

Již v úterý se tak sešla se stálým předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem, s holandským premiérem Markem Ruttem a s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. V příštích dnech se chystá vyjednávat s irským předsedou vlády (taoiseachem) Leo Varadkarem nebo s předsedou Evropské komise Jean-Claude Junckerem. O brexitu se bude neplánovaně hovořit také na čtvrtečním jednání Evropské rady.

Vyjádření představitelů Evropské unie i jednotlivých členských států ovšem nedávají valnou naději na dosažení podstatných změn. Znovu otevírat již dojednanou dohodu v posledních dnech kategoricky odmítl Tusk i Juncker nebo právě irský premiér, podle něhož je smlouva o brexitu „jedinou možnou dohodou mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím a není možné o ní znovu vyjednávat“.

Juncker naznačil víceméně jedinou myslitelnou variantu, když prohlásil, že Evropská unie může poskytnout „jasnější stanoviska a detailnější interpretaci“ dohody. Evropské státy tak zřejmě předsedkyni britské vlády nabídnou ujištění o tom, že nevyužijí „pojistku“ týkající se Severního Irska k nátlaku na Británii nebo k jejímu zadržování v celní unii s EU a slib usilovat o rychlé dojednání obchodní smlouvy.

Otázkou ale zůstává, jestli pouhá prohlášení mohou zapůsobit na odpůrce dohody. Podle řady analytiků nikoli. „Nic z toho neřeší strukturální problém, tedy rozpor mezi právně závaznou povahou irské pojistky ve smlouvě o brexitu a nezávazným politickým prohlášením,“ domnívá se kupříkladu Carsten Nickel z konzultační firmy Teneo.

Těžké hledání většiny

V tuto chvíli není možné vyloučit, že se Therese Mayové ještě podaří uhasit revoltu ve vlastní straně a získat v parlamentu těsnou většinu třeba s pomocí některých liberálních demokratů a menšiny labouristických poslanců z volebních okrsků, které významně podpořily brexit. Zapůsobit by mohla časová tíseň i nátlak byznysu, jehož špičky se většinou postavily na stranu Mayové.

Odpor vůči vyjednané dohodě se ale zároveň zdá příliš silný a nespočívá zdaleka jen ve sporné irské pojistce. Zhruba osmdesáti tvrdě euroskeptickým konzervativním poslancům se nezamlouvá řada dalších aspektů, jako je vysoké finanční vyrovnání, a dali by zřejmě i přednost odchodu úplně bez dohody.

Většina labouristů a prakticky celý zbytek opozice pak buď přímo podporuje vypsání nového referenda o členství v Evropské unii, nebo alespoň britské setrvání v jednotném unijním trhu po vzoru Norska či Švýcarska. K podobnému názoru se přiklání také zhruba dvacet konzervativních zákonodárců.

Tak rozdílné požadavky půjde sjednotit jen obtížně. Může se navíc stát, že premiérka v čele vlády vůbec nedožije hlasování: euroskeptičtí rebelové stále sbírají dopisy pro její odstranění z čela Konzervativní strany a podle úterních prohlášení už jich získali požadovaných osmačtyřicet k zahájení procesu odvolání. Taková tvrzení sice nezaznívají poprvé, ale tentokrát jsou vzhledem k patrnému rozčilení mezi čím dál větším množstvím konzervativních poslanců o něco důvěryhodnější.

Co když dohoda neprojde?

Pádem Mayové by mohl vyústit také zatím nejpravděpodobnější scénář, tedy že předsedkyně vlády se svou dohodou o brexitu v parlamentu neuspěje bez ohledu na ujištění evropských partnerů. Pak by mohla sama rezignovat, případně by se ji podle Corbynových slov pokusili svrhnout labouristé a zřejmě i samotní členové Konzervativní strany.

Jelikož by k tomu nejspíše došlo až v průběhu a možná dokonce v druhé polovině ledna, není následně možné vyloučit vůbec žádnou možnost budoucího vývoje, od nového konzervativce v čele vlády, přes vyhlášení předčasných voleb, pro něž je ovšem potřeba dvoutřetinová podpora v Dolní sněmovně, až po dohodu na nějaké podobě druhého referenda.

Na druhou stranu jako o něco méně pravděpodobná se nyní zdá varianta, že by Británie vystoupila z Evropské unie chaoticky a bez dohody, což bylo noční můrou pro politiky na obou stranách Lamanšského průlivu. Jestliže pro prodloužení data odchodu z EU, určeného na konec března, potřebuje britská vláda jednomyslnou podporu ostatních členských států, Evropský soudní dvůr minulý týden potvrdil, že má ještě jeden výrazně jednodušší nástroj, jak konečné rozhodování oddálit.

Podle rozsudku soudu může totiž členský stát až do poslední chvíle odstoupit od aktivace článku 50 Lisabonské smlouvy, který spouští proces vystoupení z Evropské unie. Po takovém kroku už nyní volá kupříkladu bývalý premiér Konzervativní strany z let 1990-1997 John Major, podle něhož jde o jediný rozumný způsob, jak uklidnit rozjitřenou politickou i společenskou atmosféru a vzít si čas na rozmyšlenou, co chce vlastně Británie se svým členstvím v EU udělat.

„Je třeba uklidnit trhy. Je třeba ochránit blahobyt britských občanů. Je třeba chránit naše národní zájmy. Nemám nejmenší pochybnost o tom, že za tímto účelem musíme s okamžitou platností odstoupit od článku 50,“ napsal v úterý Major pro konzervativní časopis Spectator s tím, že jde o jediný možný „racionální“ přístup bez ohledu na vztah k členství v Evropské unii. „Alespoň prozatím musíme zastavit odpočítávání. Je zjevné, že právě teď ze všeho nejvíc potřebujeme čas.“