Tomio Okamura se nijak významně nepokouší konstruovat kolektiv chudých ani formulovat jejich zájmy, zato mluví jejich řečí (proslýchá se dokonce, že před vznikem Úsvitu vyvíjel svůj politický jazyk přímo z komentářů svých podporovatelů na sociálních sítích). Kromě toho spočívá hlavní kouzlo jeho komunikační strategie v tom, že sice živí v lidech jejich obavy, ale současně jim tím oproti politickým liberálům vyznává základní politický respekt: bojíte se oprávněně, hlupáci jsou ostatní.

Pokud se tedy dnes neprivilegovaní někde politicky spojují, je to na kandidátkách SPD. Pokud existuje něco jako „autentické postoje“ dnešní chudoby, odráží je program SPD: rozporuplnost, strach, nejistota, nenávist. Proč právě sem vkládají neprivilegovaní své naděje? Protože se prostě mýlí. Protože jsou v tomhle systému ztracení — stejně jako vy a ještě víc. Protože chudoba cti tratí. Však proto ji chceme vymýtit, ne?

Problém obsahu: třída, nebo identita?

Levice, která v takto vytyčeném prostředí pociťuje dlouhodobou nemohoucnost, přirozeně hledá příčinu svojí impotence. A jelikož chyba přece nemůže být v tom „lidu“, který jediný může svou situaci zvrátit, pak nejspíš tkví v nějakém nádoru ne samotném jejím těle. V poslední době si takto mnozí zvykli nacházet tuto nemoc ve skupinách zabývajících se politikou identit, LGBT+ tematikou, feminismem, korektním jazykem a podobně.

Jakkoli si tyto skupiny bezpochyby zaslouží konstruktivní kritiku, neměla by levice tak snadno sklouzávat k tomu, že si z nich zvykne dělat boxovací pytel vlastních politických frustrací. Pokud politika identit zůstane spjatá s horizontem spravedlivé, svobodné a rovnostářské společnosti pro všechny, není na ní přece ni špatného. Že odradí masy? Nelze odradit někoho, kdo je nezvratně pryč.

Třída, nebo identita, je jednou ze Sofiiných voleb, vynucovaných na levici logikou postmoderního kapitalismu. Každou takovou volbu by měla skutečná levice odmítnout. Chudoba ve Spojených státech je přece stejně objektivní, jako její etnické konotace. Rozdíly v platech mezi zeměmi EU přece jsou stejně dobře měřitelné, jako rozdíly v platech mezi muži a ženami. A měly by snad mít sexuální menšiny méně práv než heteronormativní většina? Z čeho z výše zmíněného bychom měli byť jen rétoricky ustupovat. A před kým?

Tato kombinace levicové touhy po podpoře od „lidových vrstev“ a současně strachu z jejich reakce připomíná psychoanalytický mechanismus superega. Superego je konstitutivní prvek naší osobnosti, ale nevíme, co po nás chce, čím se mu zavděčit, jak dostát jeho požadavkům. Člověk se ptá superega „Co po mně chceš?“, zatímco superego ho bombarduje nesplnitelnými příkazy. Stejně tak čím víc se levice snaží odhadnout, co se lidovým vrstvám honí hlavou, jaké jsou jejich motivy a jak jim vyjít vstříc, tím více jsou tyto vrstvy přesvědčené, že tato levice nereprezentuje jejich zájmy a odvrací se od ní.

Levice by zkrátka neměla tak snadno podléhat populistickému pokušení, které jí věští cestu zpět na výsluní skrze „přizpůsobení svého slovníku neprivilegovaným“. Politika není nekonečná porada politického marketingu. Politika nejsou nekonečné volby, ve kterých se musíme každou minutu strachovat o hlasy potenciálních voličů. Je to tvůrčí proces spojující jak praktické jednání v každodenních konfliktech, tak vážné a hluboké diskuse se svými politicky blízkými — plné sporů, omylů, ale i ponaučení, a produktivního vynalézání nových cest, kterými se spolu vydáváme za vidinou lepšího příštího, bez záruky, že jsou to cesty správné.

Nepřekročitelným horizontem každé skutečně demokratické politiky je totiž poslední kantovská otázka: nikoli „co můžeme očekávat“, nýbrž „v co smíme doufat“, budeme-li jednat správně.

Touha zvlídňovat svět pro víc lidí nás nalevo od středu bezpochyby spojuje. A i když se v některých otázkách rozcházíme, jsme v tom všichni navždy bez záruky, že zrovna my máme pravdu. A pokud naše spory dojdou do roviny samotného jazyka, jakým spolu diskutujeme, měli bychom se přinejmenším vyvarovat poučování a paternalismu vůči těm, jejichž agenda nám zrovna dnes přijde marginální, nebo jí zrovna sami nerozumíme.

Problém sebereflexe: kdo má máslo na hlavě?

Kritika levice jako celku za to, že je vnitřně rozhádaná a že se utápí v sektářských bojích, je projevem „povýšeného centrismu“, který má svou pevnou pozici na politické mapě, a který se nyní usídlil také přímo v srdci levice, aby moudře moderoval. „Pravda je někde uprostřed. Musíme se sjednotit. Díky, že můžem.“

Ani s dalším oblíbeným mottem „uzavíráním do bublin“ to nebude tak jednoduché. Atomizace je už dlouho celospolečenský průvodní jev globalizace a algoritmy sociálních sítí ji pochopitelně prohlubují. Oproti ostatním z toho levice vychází pořád nejlíp. Je schopná vnášet energii do funkčních komunitních projektů, zůstává hodnotová i v úřadech, v médiích a konec konců i podnicích, na kterých se podílí, je aktivní, plodná, umí být jednotná a ještě jednou opakuji, jako jediná politická síla projevuje autentický zájem o sebereflexi.

Kdy jste naposledy slyšeli nějakou sebereflexi pravice? A přitom to byla ona, kdo formoval v posledních letech politickou hegemonii ve všech institucích od Parlamentu až po média. Ona nejochotněji pomáhala trhu bez přívlastků, aby distribuoval osudy po ekonomické krizi: aby bohatí dál „kapitalizovali“ zisky, protože jejich bohatství určitě prokape i dolů, a mezi chudé aby se „socializovaly“ náklady, neboť si žili nad poměry.

Viníkem dnešní rozdělené společnosti jsou všichni, kdo byli ochotní systémově obětovat sociální smír na oltář tržní teologie.

Problém kooptace: co je to „sašizace mainstreamu“?

U levice je jistě možné leccos kritizovat. Ale opravdu je to zrovna paralýza kvůli vnitřním sporům? Vždyť je-li dnes někdo schopen organizovat se zdola, k demonstracím, ale i k družstvům, afinitním skupinám, komunitám a komunám, je to všude po světě levice.

Co se naopak příliš nekritizuje a mělo by, je odehrávání plodných debat odkazem na pouhý politický marketing, tato epidemie píárismu pod heslem „musíme lépe mluvit s regiony“. Politické jádro marketingu je elitářské, cynické a antilevicové: pokud je autentická politická emoce na prodej, pak je na prodej všechno a levice beztak prohrála.

Pokud se levice nechce stát zbytečnou, měla by fascinaci touhle technokratickou reklamní dovedností přenechat liberálům z druhé strany. Však už si všimli milionu lidí v exekuci i propastných sociálních rozdílům mezi centrem a periferií, které podkopávají demokracii — nepřehodnocují však tváří v tvář nově viditelné sociální katastrofě své politické přesvědčení, pouze podle této sociální katastrofy ze strategických důvodů formují své CSR (Corporate Social Responsibility), tedy jakousi korporátní politiku, která zlepšuje jméno firmy tím, že vyčleňuje marginální prostředky na společensky prospěšné aktivity.

Místo sebereflexe principiálních obhájců systému, který chudé a exekvované vytvořil, přichází nové sebeuspokojení: dosud jsem zapomínal na své chudé — teď už jim rozumím. Zlepšení situace chudých pro ně přitom není cílem o sobě, ale pouhým prostředkem k tomu, co je pro ně hlavním problémem dne: aby jim periferie příště zvolila na Hradčany vkusnějšího prezidenta.

Způsob, jakým si hlavní středopravý proud osvojuje levicová témata pro účelovou charitativní korekci svého politického programu, se dá dobře ilustrovat na osudu reportáží Saši Uhlové. Při takzvané plíživé „sašizace mainstreamu“ se reportéři (bezvýhradně středopravých) médií hlavního proudu vydávají na periferii, aby natočili pohlednici sociálního realismu bez katarze, motivováni jedinou, naléhavou vnitřní otázkou: „Jak to, že volíte Zemana?“.

Takzvaná „demokratická diskuse“, která má následovat, je diskuse o tom, co změnit, aby tito lidé příště nevolili Zemana. Sám transparentní záznam utrpení periferie tak končí ve službách centra.