Zápisky o levici v mrtvém bodě

Petr Bittner

Třetí esej Petra Bittnera o vynucených volbách, falešných otázkách a pastech současné levice. Ke komu levice mluví? Proč je lid ztracen? A co je to „sašizace mainstreamu“?

Sebereflexe je dobrá věc. V případě levice se však po posledních velkých porážkách proměnila ve svou odcizenou, neproduktivní formu: sebemrskačství. To umrtvilo všechny potenciálně produktivní diskuse o směřování a teorii.

Situace se mnohým zdá jasná: nedokázali jsme oslovit masy, neboť používáme složitý jazyk, oddáváme se vnitřním půtkám, odcizili jsme se pracujícímu lidu, a v konečném důsledku neumíme marketingově prodat svůj program. I ze středových liberálů se dnes stávají v podstatě „marketingoví marxisté“, kteří vidí hlavní úkol sjednocených progresivních sil v kvalitním PR: levice potřebuje znovunabýt lidovou podporu pro prosazování socialistického programu, liberálové by zase rádi „business as usual, akorát bez Zemana“.

Vztah politické levice k lidu se stal problematickým. Způsob, jakým byla levice zvyklá kategorizovat pracující, chudé a neprivilegované, jež chápe jako svou přirozenou základnu, přestal odpovídat charakteristikám, biografiím a celkovému sebepojetí těchto subjektů. Z postmoderních pracujících se stávají podnikatelé sebe sama, sociálně slabí se pokoušejí stoupat spíš po sobě navzájem, než společně, a o to víc se distancují od těch, které přitom nechají o fous pod sebou.

Reakcí západní levice na ztrátu mas je obrat k politice identit — taková levice je však politicky porážena. Opačné výzvy k návratu k politice tříd jsou zase ostalgií po reduktivním marxistickém chápání lidových vrstev a jejich rozpoznaných historických rolí.

Série porážek přitlačila levici k sérii vynucených voleb a z nich plynoucích vnitřních sporů. Má-li levice v budoucnu sehrát svou úlohu v reformě demokratického světa, musí se naučit tyto volby odmítat. Zároveň se musí mít na pozoru před některými populárními politickými poučkami a dalšími nástrahami, které před ni klade současný systém, a s nimiž se už do značné míry potýká, aniž by si toho mnohdy byla vědoma.

Současnou situaci levice podle mě definuje pět mrtvých bodů — falešných otázek, vynucených voleb, nejasností a vnějších i vnitřních pastí:

Ke komu levice mluví? Co je předmětem její politiky? Jaký je obsah její teorie? Kdo má máslo na hlavě? A co je to „sašizace mainstreamu“?

Problém lidu: ke komu mluvíme?

Neměli bychom si namlouvat, že my, autoři a autorky nalevo od středu, píšeme pro jakousi „třídu neprivilegovaných“. Naším skutečným publikem je naše vlastní třída, naši podporovatelé i oponenti pocházejí ze stejných vrstev jako my. Přestože nemáme nic moc na účtu, náš svět je se světem neprivilegovaných nesouměřitelný.

O co se snažíme, je promlouvat do procesu mediálního utváření „normálního jazyka“ a různým způsobem do něho vnášet ohledy na tyto neprivilegované, nad nimiž mají (vesměs středopravicová) média hlavního proudu tendenci mávat rukou, klást jim jejich osud za vinu, anebo za nimi nově „vyrážet“ do regionů a navazovat s nimi kontakt jako s mimozemskou formou života.

Že se takzvaná nová levice neobrací „čelem k masám“, je prostě fakt. Příčinou však není nějaké specificky novolevicové uzavírání do bubliny, jak je teď populární říkat, ale především samotný fakt, že masy v politickém smyslu přestaly existovat (existovaly-li kdy).

Levicoví kritikové nové levice se při své kritice přesto upínají k marxistickému schématu, ve kterém je nositelem pokroku jedna taková masa — masa neprivilegovaných, kteří si kolektivně uvědomí, že jsou v tomto systému vykořisťovaní, přestože jsou pro jeho existenci nezbytní. I zde lze pochybovat, že taková situace někdy v historii vůbec nastala. Zdá se ale v podstatě vyloučené, aby nastala dnes.

Problém předmětu: co může prostý člověk?

Každý, kdo promýšlí své levicové angažmá, by se měl mít na pozoru před tím, jak snadno se stylizuje do role mluvčího zájmů jaksi „od stolu“ sjednocené masy nejchudších. Levice takovou rétorikou pomáhá vytvářet konstrukt, ze kterého mnozí „objektivně chudí“ prchají k pravici, nebo ještě hůře ke xenofobům, protože se chudí necítí, nebo si to nechtějí přiznat a to označení je uráží.

Elitářská pravice nabízí těmto lidem status, na kterém tu v 90. letech vyrostla: nejsem jako ty socky, nenechám se opít gulášem nebo koblihou, jsem pánem svého života. Populisté jim zase nabízejí příběh, ve kterém je nikdo netahá za slovíčka, ba dokonce z jejich vzájemně rozporných požadavků a přehnaných fobií sestavuje program.

Sociologické výzkumy ukazují, že nezanedbatelný vzorek první a druhé generace francouzských imigrantů podporuje protiimigrační Národní frontu Marine Le Penové s pocitem, že tak nejlépe vyjádří svůj odstup od ostrakizovaných nově příchozích. Stejně tak statusová volba pravice nabízí nižší střední třídě možnost distancovat se od sociálně slabých. Nikoli „společně jsme silnější“, ale „nejsem jako oni“ je dnes nejmocnějším kulturním, spotřebitelským a tedy i politickým motivem běžného člověka.

Levice musí vždy vycházet z tesařovské otázky: Co může prostý člověk? Nesmí proto hledat výchozí bod své politiky ve vykonstruovaném kolektivu, který jí nejlépe pasuje do marxistických analýz, ale vždy v prostém člověku jakožto v jedinci. Nikoli však v pouhém tlumočení jeho řeči, často plné zmatku, dezinterpretací a poháněné nafukovanými obavami, ale v systematické práci s jeho životním prostorem a vždy v sounáležitosti, s vědomím, že nešťastnými aktéry, užitečnými idioty i oběťmi systému současně jsme všichni společně.

To, že levici je tento „systém“ vůbec patrný, ji odlišuje od liberálů, a levice by se neměla této své devízy vzdávat.

Způsob, jakým byla levice zvyklá kategorizovat pracující, chudé a neprivilegované, přestal odpovídat charakteristikám, biografiím a celkovému sebepojetí těchto subjektů. Foto  Left, Right Left, Right , Flickr.com

Tomio Okamura se nijak významně nepokouší konstruovat kolektiv chudých ani formulovat jejich zájmy, zato mluví jejich řečí (proslýchá se dokonce, že před vznikem Úsvitu vyvíjel svůj politický jazyk přímo z komentářů svých podporovatelů na sociálních sítích). Kromě toho spočívá hlavní kouzlo jeho komunikační strategie v tom, že sice živí v lidech jejich obavy, ale současně jim tím oproti politickým liberálům vyznává základní politický respekt: bojíte se oprávněně, hlupáci jsou ostatní.

Pokud se tedy dnes neprivilegovaní někde politicky spojují, je to na kandidátkách SPD. Pokud existuje něco jako „autentické postoje“ dnešní chudoby, odráží je program SPD: rozporuplnost, strach, nejistota, nenávist. Proč právě sem vkládají neprivilegovaní své naděje? Protože se prostě mýlí. Protože jsou v tomhle systému ztracení — stejně jako vy a ještě víc. Protože chudoba cti tratí. Však proto ji chceme vymýtit, ne?

Problém obsahu: třída, nebo identita?

Levice, která v takto vytyčeném prostředí pociťuje dlouhodobou nemohoucnost, přirozeně hledá příčinu svojí impotence. A jelikož chyba přece nemůže být v tom „lidu“, který jediný může svou situaci zvrátit, pak nejspíš tkví v nějakém nádoru ne samotném jejím těle. V poslední době si takto mnozí zvykli nacházet tuto nemoc ve skupinách zabývajících se politikou identit, LGBT+ tematikou, feminismem, korektním jazykem a podobně.

Jakkoli si tyto skupiny bezpochyby zaslouží konstruktivní kritiku, neměla by levice tak snadno sklouzávat k tomu, že si z nich zvykne dělat boxovací pytel vlastních politických frustrací. Pokud politika identit zůstane spjatá s horizontem spravedlivé, svobodné a rovnostářské společnosti pro všechny, není na ní přece ni špatného. Že odradí masy? Nelze odradit někoho, kdo je nezvratně pryč.

Třída, nebo identita, je jednou ze Sofiiných voleb, vynucovaných na levici logikou postmoderního kapitalismu. Každou takovou volbu by měla skutečná levice odmítnout. Chudoba ve Spojených státech je přece stejně objektivní, jako její etnické konotace. Rozdíly v platech mezi zeměmi EU přece jsou stejně dobře měřitelné, jako rozdíly v platech mezi muži a ženami. A měly by snad mít sexuální menšiny méně práv než heteronormativní většina? Z čeho z výše zmíněného bychom měli byť jen rétoricky ustupovat. A před kým?

Tato kombinace levicové touhy po podpoře od „lidových vrstev“ a současně strachu z jejich reakce připomíná psychoanalytický mechanismus superega. Superego je konstitutivní prvek naší osobnosti, ale nevíme, co po nás chce, čím se mu zavděčit, jak dostát jeho požadavkům. Člověk se ptá superega „Co po mně chceš?“, zatímco superego ho bombarduje nesplnitelnými příkazy. Stejně tak čím víc se levice snaží odhadnout, co se lidovým vrstvám honí hlavou, jaké jsou jejich motivy a jak jim vyjít vstříc, tím více jsou tyto vrstvy přesvědčené, že tato levice nereprezentuje jejich zájmy a odvrací se od ní.

Levice by zkrátka neměla tak snadno podléhat populistickému pokušení, které jí věští cestu zpět na výsluní skrze „přizpůsobení svého slovníku neprivilegovaným“. Politika není nekonečná porada politického marketingu. Politika nejsou nekonečné volby, ve kterých se musíme každou minutu strachovat o hlasy potenciálních voličů. Je to tvůrčí proces spojující jak praktické jednání v každodenních konfliktech, tak vážné a hluboké diskuse se svými politicky blízkými — plné sporů, omylů, ale i ponaučení, a produktivního vynalézání nových cest, kterými se spolu vydáváme za vidinou lepšího příštího, bez záruky, že jsou to cesty správné.

Nepřekročitelným horizontem každé skutečně demokratické politiky je totiž poslední kantovská otázka: nikoli „co můžeme očekávat“, nýbrž „v co smíme doufat“, budeme-li jednat správně.

Touha zvlídňovat svět pro víc lidí nás nalevo od středu bezpochyby spojuje. A i když se v některých otázkách rozcházíme, jsme v tom všichni navždy bez záruky, že zrovna my máme pravdu. A pokud naše spory dojdou do roviny samotného jazyka, jakým spolu diskutujeme, měli bychom se přinejmenším vyvarovat poučování a paternalismu vůči těm, jejichž agenda nám zrovna dnes přijde marginální, nebo jí zrovna sami nerozumíme.

Třída, nebo identita? I to je jedna z vynucených voleb, které by měla levice odmítnout. Ilustrace ThinkStock.com

Problém sebereflexe: kdo má máslo na hlavě?

Kritika levice jako celku za to, že je vnitřně rozhádaná a že se utápí v sektářských bojích, je projevem „povýšeného centrismu“, který má svou pevnou pozici na politické mapě, a který se nyní usídlil také přímo v srdci levice, aby moudře moderoval. „Pravda je někde uprostřed. Musíme se sjednotit. Díky, že můžem.“

Ani s dalším oblíbeným mottem „uzavíráním do bublin“ to nebude tak jednoduché. Atomizace je už dlouho celospolečenský průvodní jev globalizace a algoritmy sociálních sítí ji pochopitelně prohlubují. Oproti ostatním z toho levice vychází pořád nejlíp. Je schopná vnášet energii do funkčních komunitních projektů, zůstává hodnotová i v úřadech, v médiích a konec konců i podnicích, na kterých se podílí, je aktivní, plodná, umí být jednotná a ještě jednou opakuji, jako jediná politická síla projevuje autentický zájem o sebereflexi.

Kdy jste naposledy slyšeli nějakou sebereflexi pravice? A přitom to byla ona, kdo formoval v posledních letech politickou hegemonii ve všech institucích od Parlamentu až po média. Ona nejochotněji pomáhala trhu bez přívlastků, aby distribuoval osudy po ekonomické krizi: aby bohatí dál „kapitalizovali“ zisky, protože jejich bohatství určitě prokape i dolů, a mezi chudé aby se „socializovaly“ náklady, neboť si žili nad poměry.

Viníkem dnešní rozdělené společnosti jsou všichni, kdo byli ochotní systémově obětovat sociální smír na oltář tržní teologie.

Problém kooptace: co je to „sašizace mainstreamu“?

U levice je jistě možné leccos kritizovat. Ale opravdu je to zrovna paralýza kvůli vnitřním sporům? Vždyť je-li dnes někdo schopen organizovat se zdola, k demonstracím, ale i k družstvům, afinitním skupinám, komunitám a komunám, je to všude po světě levice.

Co se naopak příliš nekritizuje a mělo by, je odehrávání plodných debat odkazem na pouhý politický marketing, tato epidemie píárismu pod heslem „musíme lépe mluvit s regiony“. Politické jádro marketingu je elitářské, cynické a antilevicové: pokud je autentická politická emoce na prodej, pak je na prodej všechno a levice beztak prohrála.

Pokud se levice nechce stát zbytečnou, měla by fascinaci touhle technokratickou reklamní dovedností přenechat liberálům z druhé strany. Však už si všimli milionu lidí v exekuci i propastných sociálních rozdílům mezi centrem a periferií, které podkopávají demokracii — nepřehodnocují však tváří v tvář nově viditelné sociální katastrofě své politické přesvědčení, pouze podle této sociální katastrofy ze strategických důvodů formují své CSR (Corporate Social Responsibility), tedy jakousi korporátní politiku, která zlepšuje jméno firmy tím, že vyčleňuje marginální prostředky na společensky prospěšné aktivity.

Místo sebereflexe principiálních obhájců systému, který chudé a exekvované vytvořil, přichází nové sebeuspokojení: dosud jsem zapomínal na své chudé — teď už jim rozumím. Zlepšení situace chudých pro ně přitom není cílem o sobě, ale pouhým prostředkem k tomu, co je pro ně hlavním problémem dne: aby jim periferie příště zvolila na Hradčany vkusnějšího prezidenta.

Způsob, jakým si hlavní středopravý proud osvojuje levicová témata pro účelovou charitativní korekci svého politického programu, se dá dobře ilustrovat na osudu reportáží Saši Uhlové. Při takzvané plíživé „sašizace mainstreamu“ se reportéři (bezvýhradně středopravých) médií hlavního proudu vydávají na periferii, aby natočili pohlednici sociálního realismu bez katarze, motivováni jedinou, naléhavou vnitřní otázkou: „Jak to, že volíte Zemana?“.

Takzvaná „demokratická diskuse“, která má následovat, je diskuse o tom, co změnit, aby tito lidé příště nevolili Zemana. Sám transparentní záznam utrpení periferie tak končí ve službách centra.

Levice by se měla mít na pozoru, aby se kvůli snaze přizpůsobit svůj jazyk hlavnímu proudu nestala pouhým studijním materiálem pro kosmetickou rekvalifikaci středopravých liberálů. 

    Diskuse (54 příspěvků)
    Jiří Kubička, psycholog
    January 6, 2019 v 11.5
    Co vlastně je v mrtvém bodě?
    Titulek je gramaticky a tím i významově nejednoznačný. Jsou v mrtvém bodě Bittnerovy zápisky či levice jako taková?

    Možná platí obojí.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 6, 2019 v 16.17
    Levice, masy a humanismus
    Petr Bittner precizně analyzuje krizovou situaci současné levice, zbavené všech klasických nosných témat a idejí. A hlavně zbavené reálné sociální, ale i materiální základny těchto idejí. Potud tedy dobře, v tomto smyslu je nutno autorovi vyslovit uznání za pronikavost (a otevřenost) jeho analýz.

    Ale na straně druhé, když by se položila otázka jaké ponaučení, jakou radu či orientaci by si levice měla vzít z jeho úvah - pak zde skutečně zůstává jenom jakési mlhavo.

    Položme si tedy se vší jednoznačností základní otázku, které se P. Bittner dotýká: existují masy?

    Každá revoluce vzniká pohybem mas; i když to ovšem naprosto nemusejí být masy většinové. Ale jejich revoluční impuls může být natolik intenzivní, že tím plně vyváží svou početní nedostatečnost.

    Druhá otázka: kde se berou ty revoluční masy? Asi je možno právem konstatovat, že víceméně každá revoluce (tedy: každá zásadní a radikální změna poměrů) vznikla z aktuálně krizové situace. Která se už tomu kritickému množství tvořící revoluční masu už zdála být dále nesnesitelnou.

    Faktem je: v současné chvíli takovouto aktuálně krizovou, existenčně a existenciálně nesnesitelnou situaci nemáme. Ať si radikální levice tvrdí a hlásá co chce: takováto objektivně nesnesitelná situace tu není. Ne že by nebyli ti či oni kteří své životní podmínky pociťují (tak či onak právem) jako nesnesitelné; ale není to dost na to, aby to vytvořilo tu kritickou masu.

    Na straně druhé: takováto aktuálně krizová situace může nastat velice neočekávaně, a hodně rychle. Globální klimatická krize může velice reálně propuknout už v horizontu několika (třeba už i dvou) desetiletí; a s ní současně ovšem i globální krize sociální, ekonomická i hodnotová.

    A ještě jednu věc je nutno připomenout: ten bezprizorní stav současné levice naprosto není nějakou anomálií v dějinách. Naopak: prakticky každé revoluci předcházela dlouhá fáze stavu předkrizového; kdy se tak nějak tušilo že daný stav si žádá změny, ale byly to zatím jenom skupinky angažovaných aktérů, ponejvíc intelektuálů, kteří hledali cesty a možnosti k tomu, jak rozbít stav současný, a jaký vytvořit stav lepší.

    Ano, velmi mnohým z těchto aktivistů, z těchto teoretiků revoluce nebylo dopřáno, aby se toho momentu osvobození, aktu radikální změny dočkali; ale nakonec to byly právě jejich myšlenky, které pro tu krizovou situaci vytvořily alespoň určitý základ, určitý půdorys pro vybudování světa nového.

    Ani ty současné diskuse, střety a spory dnešní levice tedy nejsou zcela zbytečné a marné; i ony když nic jiného tak nějakým způsobem "ohmatávají" prostor, zkoumají možnosti a zavrhují ty, které jsou zcela falešné a mylné.

    ---------------------------------

    Tolik tedy k té otázce mas a vztahu levice k nim. Ovšem - pokud je zde řeč o levici vůbec, pak není možno se omezit jenom na její radikální, revoluční křídlo. Neboť umírněná levice se nachází v té samé ideové krizi.

    Připomenu ještě jeden moment, zmíněný autorem článku. Když uvádí, co by mělo být společným - jaksi nadkonfesním - cílem levice. Nepodařilo se mi v textu to slovo znovu objevit, a tak ho převedu jako úsilí o h u m a n i z a c i. Přes všechny dílčí názorové a programové rozdíly - konečným cílem levice nemá být nic jiného, nežli všeobecná humanizace v š e c h součástí lidského a společenského života.

    Ovšem - bylo by možno namítnout, že toto není výlučnou doménou levice. Jsou přece i humanisticky smýšlející zastánci pravicového světonázoru.

    To je nesporně fakt; ale ten zásadní rozdíl - jak také správně uvádí P. Bittner - je v tom, že na rozdíl od pravice je to levice, která je schopna vnímat systémovou podmíněnost deformovaných, asociálních poměrů.

    I ten nejhumánněji smýšlející příslušník pravice nakonec zůstane u toho, že pomoci si nakonec má každý sám; a že jediné co je možno legitimně učinit je to, napomoci mu tím či oním o p a t ř e n í m, výpomocí, respektive vyloženě aktem dobročinnosti. Zatímco je to levice a pouze levice, která principiálně klade (či by alespoň klást měla) otázku po systémových p ř í č i n á c h sociálně a humánně deformovaného stavu.

    Kdyby se levice dokázala shodnout alespoň na tomto, už jenom tím by bylo velice mnoho získáno.
    DU
    David Unger, psycholog
    January 7, 2019 v 17.55
    V článku se neodděluje český a světový kontext
    Souhlasím s panem Poláčkem, že článek je napsán velmi precizně a oceňuji břitkou analýzu problémů současné levice. I faktické rozdělení politických táborů na pravici, levici a populisty. Ovšem schází mě přihlédnutí k českým specifikům, které nás přece jen velmi silně odlišují od levice západní, tak od "levicí" v Polsku, Maďarsku i na Slovensku. Český fenomén Zeman je vlastně jen projevem tradiční neautentičnosti a nacionalismu české levice obecně. Která musela být antirakouská a antiněmecká, až byla mnohdy více nacionální než levicová. To v západních levicových stranách nenajdeme.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 8, 2019 v 11.45
    Specifika české levice?
    To by samo o sobě bylo docela zajímavé téma; ale Petr Bittner se asi zabýval spíše společnými problémy současné levice vůbec.

    Co se té české levice týče, tak tady ovšem souhlasí, že ta je do značné míry stále ještě zasažena vyhraněným nacionalismem. Což se pak projevuje především v otázce migrace.

    To je ale (totiž ten negativní vztah k migraci) ovšem podle všeho daleko spíše důsledkem totalitního dědictví, nežli specifikem ryze českým.

    Ale je ovšem fakt, že česká levice je "neautentická", nedokáže vytyčit vlastní akcenty. Poslední autentický počin české levice byl reformní pokus "Pražského jara"; ale právě k jeho odkazu se česká levice buďto nedokáže, anebo ale vysloveně bojí přiznat.
    JK
    Jiří Karen
    January 8, 2019 v 12.21
    Pár nesourodých myšlenek
    Článek je skvělý.

    Já mám dojem, že současná levice (existuje-li něco takového) je neuvěřitelně zatížená tíživou historickou zkušeností, zakonzervovanými pojmy, přeintelektualizovaným teoretizováním a akademickými abstrakcemi. Ne že by teorie nebyla důležitá, ale svět pádí dopředu jako šílený a neustále sebereflektivizující levici zoufale uniká.

    Technologie hrozí zcela transformovat to, co si představujeme pod pojmem "člověk". K lepšímu? K horšímu?

    Vývoj superinteligence předpokládá, že v dohledném horizontu budou technologie intelektuálně neskutečně převyšovat veškerou lidskou kapacitu.

    Potenciální klimatická zkáza civilizace vystupuje na obzor, což může být určitý ukazatel.

    Jestli chceme na téhle krásné planetě přežít, MUSÍME transformovat kapitalismus a celkové společensko-myšlenkové paradigma. Existuje jiná volba?

    Pud sebezáchovy jako nosný levicový program?

    Může být přežití ne-humanistické? Nějaká autoritářská digitální diktatura s válečným hospodářstvím?

    Levice má, myslím, šanci jenom pokud se radikálně internacionalizuje...národní smrádečky lidskou civilizaci nezachrání...a zaslouží si vůbec lidská civilizace zachránit?

    Otázka, nad kterou by také nebylo špatné konstruktivně přemýšlet.

    Jaký má vlastně budoucnost smysl bez odpovědi na tuto otázku?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 9, 2019 v 11.12
    Pojem člověk
    Myšlenky pana Karena možná neuspořádané; ale v každém případě nemálo inspirativní. ;-)

    Ano, v zásadě bych přinejmenším mnohé základní body viděl velmi podobně.

    Především: vlastně je nutno zcela zásadně redefinovat samotný pojem "člověk".

    Pokud by totiž cílem levice nadále měl zůstávat boj za humanitu, za zhumanizování odlidštěného světa - pak je nutno si v prvé řadě vyjasnit, v č e m vlastně tento humánní aspekt spočívá. A tedy si vyjasnit, co je vlastně člověk sám, jaké je jeho místo na tomto světě, smysl jeho existence, cíl jeho vývoje a směřování.

    Současná levice pořád ještě poslední zbytky své legitimity vysloveně ždímá z člověka t r p í c í h o. Tedy z člověka tak či onak (sociálně, genderově, rasově atd.atd.) znevýhodněného.

    Není sporu o tom, že toto nejvlastnější jádro levicové agendy je naprosto legitimní, potřebné a uznání hodné.

    Ale - například nedávno Karel Hrubý ve svém článku napsal: "Sociální demokracie však není jen jedna z politických stran. Sociální demokracie je velké humanistické hnutí usilující o zrovnoprávnění všech ve státě, v rodině, ve veřejném životě – a to v rámci demokratického státu založeného na ústavě, nezávislosti institucí práva, vědy a kultury, na pluralitě stran, mínění, zájmů a hodnot.

    A především: na úctě k lidské osobnosti a na solidaritě s těmi, kteří se stali oběťmi nedokonalosti systému nebo zvůle mocnějších či násilí ať institučního, například vojenského nebo osobního."

    Tady Karel Hrubý naprosto přesně vystihl, čím by se - humanistická - levice měla odlišovat od obyčejných politických stran; ale zároveň jako by se hned zalekl přílišné velikosti svého humanistického projektu, omezil ho vzápětí jenom a pouze na záležitost "zrovnoprávnění". A to je prostě příliš málo.

    Ty doby kdy i samotné formální právo diskriminovalo určité skupiny obyvatelstva, jsou dávno pryč. Dnes už tedy není možno vycházet z toho, že jenom bojem za zrovnoprávnění je možno dosáhnout nějakého dramatického humánního pokroku. A to ovšem zároveň znamená: tímto bojem za zrovnoprávnění není možno inspirovat, strhnout velké masy lidí. Střední třída nalézá středobod svého života a jeho smyslu v jiných oblastech; a levice není schopna k této střední třídě nalézt cestu.

    To neznamená, že by příslušníci střední třídy nemohli mít levicové smýšlení; ale to je v zásadě jenom otázka jejich čistě osobního nastavení.

    Vraťme se k tomu, co jsem zmínil v tom smyslu, že Karel Hrubý se zastavil příliš brzy. V dřívějších dobách sociálních bojů sociální demokracie skutečně mohla plnit i obecně humanizační úlohu tím, že politicky uvědomovala, organizovala, ale i přímo vzdělávala dělnickou třídu. Ale tento potenciál humanizace pouhým vzděláváním a organizováním, ten už je vyčerpán.

    Pokud tedy chce levice (ale stejně tak každý člověk dobré vůle) vytvořit nějaký nový humánní impuls, je nutno jít někam dále.

    Myšlenku humanizace světa je nutno znovu zradikalizovat - tím že se jednoznačně řekne a určí, jaké způsoby jednání, jaké způsoby existence jsou v souladu s podstatou člověka, a které jsou s ní v rozporu. A to i za tu cenu, že by se tím napřed dospělo ke konfliktu se svou vlastní klientelou.

    Jinak řečeno: ano, třeba i té otázce, zda (současné) lidstvo ve svém aktuálním způsobu existence vůbec zaslouží přežít - i této otázce je zapotřebí se postavit.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 9, 2019 v 16.30
    O humanizaci z dřívějších časů
    Aktuálně jsem narazil na jeden starý text, z roku osmašedesátého, novinovou zprávu o konferenci s názvem "Člověk a společnost ve vědeckotechnické revoluci". Podivuhodně koresponduje zrovna s naším tématem:

    "Máme možnost pokusit se najít humanistickou socialistickou variantu soudobé technické civilizace, avšak na této vývojové cestě musíme spolu s rozvojem průmyslové základny zajistit i rozvoj kulturní úrovně občanů, demokratické společenské vztahy, vzdělanost a v neposlední řadě i růst rozhledu a znalostí vědeckých, technických, hospodářských a společenských pracovníků."

    A Ota Šik, otec tehdejší ekonomické reformy, ve svém dopise konferenci zdůrazňuje: "Zároveň se ukazuje stále zřetelněji, že nový ekonomický model nelze úspěšně realizovat, nebude-li vytvořen adekvátní socialistický model společenskopolitický."

    To jest: jak vidět, ti "osmašedesátníci" se opravdu neomezovali jenom na samotný proces demokratizace; nýbrž demokratizace byla jimi (alespoň těmi progresivnějšími z nich) chápána důsledně jako jenom jeden faktor všeobecné humanizace, všestranného zkulturnění celé společnosti. Ekonomická reforma byla tehdy krajně důležitá; ale ta ryze technická společnost neměla být samoúčelem, nýbrž konečným cílem byl všestranný rozvoj humánního potenciálu člověka.
    Eva Hájková, penzistka
    January 9, 2019 v 17.25
    No, já myslím, že před tou vaší kulturní revolucí by se strachy třásla nikoliv buržoazie celého světa, nýbrž spíš ti proletáři, kdyby vás teď poslouchali.
    DU
    David Unger, psycholog
    January 9, 2019 v 20.48
    Specifika české levice
    Pane Poláčku,

    obávám se, že nacionalismus české levice není jen dědictvím "komunismu". Komunisté po válce zvítězili ve volbách proto, že byli nacionalističtí, nikoli že byli nacionalističtí v důsledku jejich vládnutí.

    Ostatně spojení ideologií nacionalismu se socialismem je český, nikoli nacistický vynález, který se dostal od Čechů (1897 - ČSNS) přes české Němce (DNSAP), rakouské Němce až do Bavorska ke kolébce NSDAP.

    V době první republiky však byly některé autenticky levicové osobnosti, ovšem brzy po vzniku republiky upozaděny - Vlastimil Tusar, Bohumír Šmeral. E. Beneš je historicky typickým představitelem české specificky nacionální levice.

    Souhlasím však, že Pražské jaro do jisté míry poskytlo český autenticky levicový program, spíše však pomocí intelektuálů mimo nebo volně spojených se stranickými strukturami. Zmínil bych třeba Kosíka, Goldstückera nebo Šabatu.


    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    January 10, 2019 v 10.0
    Autentické postoje dnešních chudých versus autentické postoje dnešní levice
    "Pokud existuje něco jako 'autentické postoje' dnešní chudoby, odráží je program SPD: rozporuplnost, strach, nejistota, nenávist. Proč právě sem vkládají neprivilegovaní své naděje? Protože se prostě mýlí... Protože chudoba cti tratí. Však proto ji chceme vymýtit, ne?"

    Já bych si nebyl úplně jistý, co vlastně chcete vymýtit, pane Bittnere. Zda chudobu - nebo chudé.

    ------------------------------

    Snaha o stigmatizaci chudých neustálým poukazováním na jejich údajnou intelektuální méněcennost dobře koresponduje nikoliv s jejich příklonem k Okamurově SPD, ale s faktem, že názory chudých většinou neodpovídají potřebám dnešní zradikalizované levice. Ta už dávno sama upustila od hájení jejich zájmů a soustředí se nyní především na etiku. Primárním motivem současné zradikalizované levice tedy není hájit něčí zájmy, ale dělat to, co je morálně správné, přičemž "morálně správné" je to, co si myslí ona sama. Zradikalizovaná levice se tak stala jakýmsi "výsadním vlastníkem pravdy" v současné společnosti, což je příčinou její nedůvěryhodnosti a jednou z příčin její současné hluboké krize.
    + Další komentáře