Jak proměnit české milionáře v osvícené dárce a zachránit novinařinu

Česká republika potřebuje novou, spravedlivější společenskou smlouvu. Abychom na ní mohli začít pracovat, potřebujeme zachránit novinařinu, která by o tom psala. Petr Bittner má záchranný plán.

Norsko, Dánsko, Island jsou v pořadí tři nejšťastnější země na světě. Česká republika se umístila na 23. místě. Vyplývá to z nejnovější „Zprávy o světovém štěstí“, kterou zveřejnila Organizace spojených národů. Nejspokojenější země mají jedno společné: platí tam nejvyšší daně.

Nejde ale jen o to, jak velké se tam platí daně, ale také co za ně lidé dostanou. A v těch nejšťastnějších zemích jsou lidé zvyklí, že dostanou funkční infrastrukturu, efektivní péči o životní prostředí, spolehlivé veřejné služby a mnohé sociální benefity pro rodinný život.

Taková životní spokojenost nebyla nikdy cílem polistopadové transformace. Ta jen přeskupovala vlastnickou strukturu českého bohatství a infrastruktury. Privatizace nikdy nikde na světě nevedla sama o sobě k většímu blahobytu.

Od Klause to nebyla lež, on tomu prostě věřil. Asi je to fuška, nestát se totálním narcisem, když vás o vaší výjimečnosti jezdí ujišťovat odcházející hrdinové vašeho neoklasického srdce jako Margaret Thatcherová nebo Ronald Reagan. Chcete se prostě o to víc předvést. Jako když zpíváte v talentové soutěži Plyn už syčí z trouby ven a v porotě sedí Lucie Bílá.

Spokojené jsou dnes ty společnosti, které uzavřely jasnou společenskou smlouvu s byznysem: kapitál bude v naší zemi prosperovat pouze pod podmínkou, že bude prosperovat většinová společnost. Velký byznys chce v takové zemi podnikat, protože se tu může spolehnout na stabilní prostředí. Žijí tu spokojení lidé s velkou kupní silou a s možností plánovat tu taky svou budoucnost. Tito lidé pak na oplátku od velkého byznysu očekávají, že se bude na chodu společnosti významně podílet svými financemi i svou společenskou odpovědností.

My v České republice jsme si tak dlouho namlouvali něco jiného, až jsme se probudili do světa, kde vládne oligarcha s fašisty a komunisty. Českou veřejnou debatu už desítky let úspěšně míjí ten fakt, že cesta k západní spokojenosti vede velmi často přes levicovou politiku. Větší část českých elit v sobě totiž stále chová přesvědčení, že od levicové totality nás nejlépe uchrání pravicová demokracie.

Jak zachránit českou žurnalistiku? Udělat ze zdejších milionářů plošně „osvícené dárce“. Foto recode.net

Podle nové studie Jaromíra Volka a Maríny Urbánikové se víc než 80 % českých novinářů hlásí k pravici nebo středu. Ještě výraznější je to u novinářů ve vedoucích pozicích, kteří se identifikují od středu doprava v 90 % případů. Nalevo se vidí pouhých 13,9 % českých novinářů, respektive 12,1 % ve vedoucích pozicích.

Tak slabá identifikace s levicí je přitom v západoevropském kulturním prostředí nevídaná: v Německu, Švýcarsku nebo Rakousku se k levici hlásí 58 % novinářů (56 % ve vedoucích pozicích), ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku se k levici hlásí 60 % novinářů (62 % v řídících pozicích).

Část původní pravice se v poslední době přesunula do středu, což je přitom dnes spíš způsob, jak dělat některé racionální ústupky ze svého původního pravicového názoru. Můžete schvalovat některá levicová opatření, ale přitom zůstat konzistentní se svou dosavadní představou o bytostné pravicovosti podmínek svobodného světa. Podporujete třeba sociální bydlení, protože přeci nejste sociopat, ale pak volíte TOP 09, která sociopatická je a sociální bydlení bojkotuje.

Pokud se pak pravicově iniciovaná většina české novinářské obce pokouší být neutrální, beztak nakonec moderuje politickou debatu okolo hluboko zakořeněné pravicové logiky úspornosti veřejných financí. Otázku „Kde na to vezmete?“ obdržíte, jakmile chcete zvyšovat platy zdravotních sester. Pokud naopak navrhujete pravicový rozpočet slibující výpadek 300 miliard na odvodech, neptá se vás nikdo na nic.

Hlas slabých
U širší veřejnosti pro to lze mít pochopení. Je to prostě české trauma vyvěrající z dědictví minulého režimu. Žurnalistika ale nemá být hodnotovou kopií společnosti, protože sama tvoří jeden ze zdrojů veřejného mínění.

Jednou z definičních rolí novinařiny je zesilování hlasu slabých. To, že ve většině demokratických zemí převažuje mezi novináři levicové smýšlení, má svou logickou příčinu právě v téhle základní motivaci, proč novinářskou profesi vůbec vykonávat. Být regulátorem mocných je totiž v zásadě levicový přístup k světu. Pravice chce mocným ponechat spíš klid k prosperitě, ne snad proto, že by tak zbožňovala bohaté a nenáviděla chudé, ale protože upřímně věří, že něco z prosperity bohatých přirozeně prokape k slabším a tím se budou mít líp všichni.

Pokud však pravice převažuje na mediální scéně, tak (kromě toho, že spontánně produkuje nadbytek byznysových deníků a po povrchu našlapujících kulturně liberálních týdeníků) nepouští do hlavního proudu naléhavou potřebu nové společenské smlouvy, po které volá „hlas slabých“. Protože si takovou potřebu buďto vůbec nepřipouští, nebo v ní vidí ohrožení pro demokracii. Pokud už se radikálně sociální téma v takovém tisku objeví, pak až poté, co projde bezpečnostním filtrem pravicové optiky, aby neohrozilo demokracii a mohlo být servírováno v dietní formě, kterou čtenář z vyšší střední třídy snáze natráví.

Hlas slabých tak nechávají zaznít až Parlamentní listy a spol., kde se žádní novináři pro jistotu vůbec nevyskytují. Přetvářejí hlasy slabých v hlasy pekelně naštvaných, k čemuž čerpají solidní finanční prostředky od skupin, jejichž společným zájmem je destabilizovat Českou republiku.

V kontrastu se západním demokratickým prostředím se tak v Česku utužuje prostředí, ve kterém mediální levice nejenže nepřevažuje, ale ve kterém se není schopná ani uživit.

Pokud totiž nechcete hlasy slabých přetvářet v nenávist, ale v konkrétní systémové požadavky, neseženete na to ani korunu. A ty „hlasy slabých“ vás navíc postupně začnou nenávidět, protože si o vás mezitím přečtou v nějaké stoce financované českými zbrojaři a ruským fosilním kapitálem, že jste naivní hipíci a že chcete z nějakého důvodu zneužívat jejich děti prostřednictvím muslimů.

Liboroboučkismus
Od ekonomické krize 2008 vzrostl podle Financial Times o třetinu počet Čechů, jejichž majetek přesahuje deset milionů dolarů. Je jich 770. Pokud je chcete svým novinářským projektem oslovit, nesmíte nějaké hlasy slabých moc zmiňovat. Spíš musíte mluvit třeba o korupci, kterou byste rádi odhalovali. Na to zámožní slyší, protože peníze, které odevzdávají do veřejných rozpočtů, jsou ty jediné, které nemají pod kontrolou. Korupce státní správy je tedy jedna z mála věcí na světě, která je naštve až k daru. Za ten jim jako bonus připadne pověst osvíceného dárce.

Co když ale existuje způsob, jak z tohoto ostrůvku pozitivní deviace udělat celou pevninu dobra? Říkejme této strategii třeba liboroboučkismus:

Zavedl bych speciální milionářskou daň, ale kvůli lepšímu PR bych tomu říkal třeba „rytířská pocta“ nebo „polibek dobrého anděla“. Peníze by šly rovnou do Fondu pro stabilní mediální prostředí, kterému by předsedala moudrá a bezúhonná rada se zastoupením z akademické sféry a zasloužilé novinářské i spisovatelské obce. Rada by posuzovala noviny aspirující na roční existenční dar. Tím bych z České republiky vytvořil pohádkovou zemi, ve které jsou „osvícenými dárci“ úplně všichni milionáři.

Abych vzbudil pocit mecenášství, sezval bych všechny dobré anděly jednou ročně na pěkný galavečer, moderoval by to Libor Bouček, partnerky by mohly po Hokejistovi roku letos podruhé vytáhnout z šatníku svůj model od Blanky Matragi, natiskl bych obří šeky a všem bych tam předal nějakou pamětní medaili.

Mohlo by to zachránit českou novinařinu. A co víc, možná bych pomohl vykouzlit nejeden úsměv na milionářskými starostmi strhané tváři, parkující ten večer své Audi TT v podzemní garáži opevněného sídla na Vinohradech.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.