Proti moderním formám zdanění mnozí vystupují s tím, že „ty firmy“ nebo „ti lidé“ odejdou do zahraničí. Druhým dechem ale dodávají, že evropská daňová integrace je nemyslitelná, protože bychom „přišli o svou suverenitu“.

Zčásti jistou suverenitu skutečně máme, ale až trestuhodně ji nevyužíváme. Mohli bychom třeba s odvahou suveréna zavést jinde běžnou daňovou progresi. Nebo bychom mohli častěji danit finanční sektor a jiná problematická odvětví. Česká republika je absolutní daňová začátečnice.

Představa naší nezávislosti se omezuje na schopnost snižovat daně těm, kteří by jinak mohli utéct. Korporátní daň u nás poklesla z původních 45 % na dnešních 19 %. Tímto sprintem ke dnu jsme získali jen mizivou daňovou výhodu, jelikož se všichni ostatní vydali úplně stejným směrem. Je na tom vidět, že bez daňové spolupráce se nelze hnout z místa.

Následný daňový výpadek musí vlády kompenzovat daněním těch, kteří utéct nemohou. Proto hlavní váha přešla na DPH, která dopadá především na nejchudší.

Před pikolou, za pikolou daně nesmí stát

Celá řada mezinárodních organizací dnes ukazuje, že hlavním daňovým problémem globální ekonomiky je neplacení korporátní daně. Ztráty se celosvětově mohou pohybovat v rozmezí 4 až 38 % nevybraných příjmových daní, čemuž může odpovídat 0,1 až 1,3 % světového HDP.

Skrytým penězům chybí produktivní využití. Chybí v  ekonomice i ve státní pokladně. Daňové úniky jsou ztělesněním nespravedlnosti současného ekonomického uspořádání. Daňových skrýší totiž mohou využívat pouze velcí hráči — velké firmy a nejbohatší lidé s  armádami účetních. Každý daňový únik okrádá nejvíc ty nejchudší, pro které je výpomoc z veřejných rozpočtů mnohdy existenční.

U nás můžeme mluvit o daňových únicích v rozmezí 6 až 57 miliard korun každý rok. Jenom pro představu jsou to klidně veškeré rozpočtované výdaje na příspěvek na péči o potřebné, celá podpora v nezaměstnanosti, dávky zdravotně postiženým, dávky státní sociální podpory a pěstounské péče i dávky nemocenského pojištění dohromady. A ještě by něco zbylo na proplácení prvních třech dnů nemoci.

Jsou to peníze, které nepoctiví podnikatelé kradou zdravotně postiženým, dlouhodobě nemocným, nezaměstnaným, rodinám s dětmi a koneckonců nám všem, kteří denně využíváme veřejné služby od lékaře po chodník.

Dosavadní bezmoc národních států lze ilustrovat na dohodách o takzvaném „dvojím zdanění“. Bilaterální spolupráce o výměně informací a následném zdaňování příjmů pouze v jedné zemi je ve skutečnosti jen dalším zvýhodňováním reálných daňových rájů. Při dohodě, že budu platit daně jen v domovské zemi, která je daňovým rájem, se z „dvojitého zdanění“ rázem stává „dvojité nezdanění“.

↗

Daňové úniky jsou ztělesněním nespravedlnosti současného ekonomického uspořádání. Ilustrace drrichswier.com

Běžně používané spojení „daňový ráj“ se naprosto odlišuje od legislativního vymezení „daňového ráje“ v českém zákoně o daních z příjmů. Náš právní rámec nepovažuje za daňovou skrýš ani tradiční evropské korporátní úkryty, ale ani kancly na Bermudách, které byly přitom organizací Oxfam označeny vůbec nejškodlivější.

Do desítky nejhorších daňových rájů se podle studie vešlo hned pět evropských - Nizozemí, Švýcarsko, Irsko, Lucembursko a Kypr. V souvislosti se zjištěním, že 90 % největších firem operuje, jeví se současný Junckerův boj s daňovými úniky jen jako další prázdné heslo.

Andreji Babišovi v tomhle otřesném kontextu slouží ke cti, že se snaží omezit daňové úniky na DPH. Jenomže ani tato bohulibost nevybočuje z jeho vlastní strategie: Babiš útočí na male ryby, zatímco on sám je velká ryba, která navíc rozhoduje o tom, v kterých vodách se bude rybařit.