Pět z deseti nejhorších daňových rájů leží v Evropě

Nizozemí, Švýcarsko, Irsko, Lucembursko a Kypr patří k desítce nejškodlivějších daňových skrýší na světě. Daňové úniky jsou tedy zoufale evropský problém. Úroveň české debaty ukazuje, že jsme totálními daňovými začátečníky.

Proti moderním formám zdanění mnozí vystupují s tím, že „ty firmy“ nebo „ti lidé“ odejdou do zahraničí. Druhým dechem ale dodávají, že evropská daňová integrace je nemyslitelná, protože bychom „přišli o svou suverenitu“.

Zčásti jistou suverenitu skutečně máme, ale až trestuhodně ji nevyužíváme. Mohli bychom třeba s odvahou suveréna zavést jinde běžnou daňovou progresi. Nebo bychom mohli častěji danit finanční sektor a jiná problematická odvětví. Česká republika je absolutní daňová začátečnice.

Představa naší nezávislosti se omezuje na schopnost snižovat daně těm, kteří by jinak mohli utéct. Korporátní daň u nás poklesla z původních 45 % na dnešních 19 %. Tímto sprintem ke dnu jsme získali jen mizivou daňovou výhodu, jelikož se všichni ostatní vydali úplně stejným směrem. Je na tom vidět, že bez daňové spolupráce se nelze hnout z místa.

Následný daňový výpadek musí vlády kompenzovat daněním těch, kteří utéct nemohou. Proto hlavní váha přešla na DPH, která dopadá především na nejchudší.

Před pikolou, za pikolou daně nesmí stát
Celá řada mezinárodních organizací dnes ukazuje, že hlavním daňovým problémem globální ekonomiky je neplacení korporátní daně. Ztráty se celosvětově mohou pohybovat v rozmezí 4 až 38 % nevybraných příjmových daní, čemuž může odpovídat 0,1 až 1,3 % světového HDP.

Skrytým penězům chybí produktivní využití. Chybí v  ekonomice i ve státní pokladně. Daňové úniky jsou ztělesněním nespravedlnosti současného ekonomického uspořádání. Daňových skrýší totiž mohou využívat pouze velcí hráči – velké firmy a nejbohatší lidé s  armádami účetních. Každý daňový únik okrádá nejvíc ty nejchudší, pro které je výpomoc z veřejných rozpočtů mnohdy existenční.

U nás můžeme mluvit o daňových únicích v rozmezí 6 až 57 miliard korun každý rok. Jenom pro představu jsou to klidně veškeré rozpočtované výdaje na příspěvek na péči o potřebné, celá podpora v nezaměstnanosti, dávky zdravotně postiženým, dávky státní sociální podpory a pěstounské péče i dávky nemocenského pojištění dohromady. A ještě by něco zbylo na proplácení prvních třech dnů nemoci.

Jsou to peníze, které nepoctiví podnikatelé kradou zdravotně postiženým, dlouhodobě nemocným, nezaměstnaným, rodinám s dětmi a koneckonců nám všem, kteří denně využíváme veřejné služby od lékaře po chodník.

Dosavadní bezmoc národních států lze ilustrovat na dohodách o takzvaném „dvojím zdanění“. Bilaterální spolupráce o výměně informací a následném zdaňování příjmů pouze v jedné zemi je ve skutečnosti jen dalším zvýhodňováním reálných daňových rájů. Při dohodě, že budu platit daně jen v domovské zemi, která je daňovým rájem, se z „dvojitého zdanění“ rázem stává „dvojité nezdanění“.

Daňové úniky jsou ztělesněním nespravedlnosti současného ekonomického uspořádání. Ilustrace drrichswier.com

Běžně používané spojení „daňový ráj“ se naprosto odlišuje od legislativního vymezení „daňového ráje“ v českém zákoně o daních z příjmů. Náš právní rámec nepovažuje za daňovou skrýš ani tradiční evropské korporátní úkryty, ale ani kancly na Bermudách, které byly přitom organizací Oxfam označeny vůbec nejškodlivější.

Do desítky nejhorších daňových rájů se podle studie vešlo hned pět evropských - Nizozemí, Švýcarsko, Irsko, Lucembursko a Kypr. V souvislosti se zjištěním, že 90 % největších firem operuje, jeví se současný Junckerův boj s daňovými úniky jen jako další prázdné heslo.

Andreji Babišovi v tomhle otřesném kontextu slouží ke cti, že se snaží omezit daňové úniky na DPH. Jenomže ani tato bohulibost nevybočuje z jeho vlastní strategie: Babiš útočí na male ryby, zatímco on sám je velká ryba, která navíc rozhoduje o tom, v kterých vodách se bude rybařit.

Podle sociologického výzkumu společnosti MEDIAN si Češi obhajují vlastní drobné úniky a daňové podvůdky právě chováním velkých firem. Už tak neplatí „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, ale spíše „kdo okrádá stát, následuje úspěšné“.

Daňové úniky jsou přitom docela obyčejná krádež. Peníze, o kterých se tu bavíme, jsou totiž vlastnictvím státu. Pro podvodného poplatníka je jednodušší je ukrást, protože dočasně leží na jeho účtu. Veřejnost se musí o téma aktivněji zajímat a hlasitěji se domáhat spravedlnosti. Kromě tlaku na transparentní hospodaření veřejné moci je potřeba vyvíjet i tlak na poctivé hospodaření privátní sféry.

Praní špinavých peněz jako evropská hodnota
Evropská unie postupuje možná dobrým směrem, ale spíš píďalkovitým pohybem. Evropská komise teď přeci jen přichází s několika návrhy změn. Mezi ty nejvýznamnější a nejaktuálnější patří novela směrnice proti praní špinavých peněz, která by měla odstartovat vážnou debatu o klíčových aspektech mezinárodních úniků daní:

V otázce transparentnosti vlastnických struktur by měl vzniknout rejstřík skutečných vlastníků, v boji proti fenoménům „base erosion“ a „profit shifting“ byl měl být zaveden společný základ daně s možností započtení ztrát.

Tak dlouho posloucháme řeči o zachování daňové suverenity národních států, aniž by jim někdo dostatečně nahlas oponoval, až se situace obrací proti nám. Členské daňové skrýše (přinejmenším Lucembursko, Irsko nebo Kypr) budou všechny snahy Evropské komise o alespoň nějakém srovnání kroku s globálními ekonomickými hráči vetovat. Protože jsou to oni, komu tenhle závod sakra vyhovuje.

Smyslem Evropské unie je spolupráce, nikoli soutěž mezi členskými státy. Budoucnost funkční Evropy nespočívá v „diktátu“ z dublinských korporátních kanceláří, ale o bruselské zodpovědnosti vytvořit spravedlivý vnitřní trh. Česká republika proto musí trvat na společném ucpávání daňových děr, kterými utíkají peníze do ekonomického podsvětí.

Náklady na fungování evropského daňového systému pak ponesou mezinárodní firmy – ty poctivé i nepoctivé. Doposud jsme je nesli my ostatní. Ruku na srdce, přátelé, co vám přijde spravedlivější?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 15.Prosince 2016, 14:35:3

Musím přiznat, že jako ekonomický laik nedokážu pochopit jednu věc -- problém tedy je, že firmy sídlí v daňových rájích a vyhýbají se placení daní v jednotlivých státech. Neboli - tento stav vyhovuje velkým hráčům a výrazně je zvýhodňuje na úkor států.
Takže ony vyvíjejí činnost v jednotlivých státech, ale sídlí jinde, kde nemusí platit daně? ---- opravdu je to tak neskrývaně primitivní globální ojeb většiny od těch nejmocnějších a nejbohatších???
((( vzhledem k tomu, jakým tempem nejbohatší v stagnujícím světě bohatnou, asi jo )))
Protože můj laický pocit mi napovídá, že by to tak nemělo být, že by někdo někde podnikal, ale jakoby tam nebýt. Když chce někdo podnikat v nějakém státě, ať tam založí pobočku, která bude účetně součástí místní ekonomiky, právně pod zákony daného státu atd. A stejně tak když bude chtít česká firma podnikat venku, bude tam mít pobočku.
A jakákoliv trancakce musí procházet přes ty pobočky.
Tím pádem by přece odpadl smysl toho, aby centrály firem sídlily v daňových rájích. A z toho by plynulo, že narozdíl od současné situace, kdy některé státy lákají firmy na daňový dumping a odmítají právě proto ono společné řešení, by státy v uskupení hledaly vzájemnou daňovou optimalizaci, protože by to bylo nejrozumnější.
(a neříkejte mi, že by to byly obchodní bariéry -- pro čistého importéra by třeba stačila pobočka šéf/ka, účetní, uklizeč/ka, ne?)

Co mi uniká?

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Morbicerovi Sobota, 24.Prosince 2016, 14:26:25

"opravdu je to tak neskrývaně primitivní globální ojeb většiny od těch nejmocnějších a nejbohatších???"

Podle mě vám nic neuniká, tak to opravdu prostě je. Spousta lidí to prostě těm bohatým odpouští, pokud o tom vůbec vědí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.