Jak vehementně „nepřijímáme“ uprchlíky, tak snadno naopak „přijímáme“ masivní daňové úniky všech Kellnerů, Valentů a Kvitových. Každý svým způsobem „utíká za lepším“. Zatímco ti první však prchají fyzicky a zachraňují si tak holou existenci (nikoli na náš úkor), ti druzí prchají daňově a chtějí si pouze hanebně přilepšit v už tak nadmíru dobrém živobytí (zcela na náš úkor).

Tato „daňová migrace“ je tím skutečným nebezpečím pro fungování státu. Kauza Panama Papers nám totiž připomněla, že daně tu jsou vlastně jen pro chudé. Kdo má dost, nemusí se zatěžovat dlouhým daňovým přiznáním, nemusí přiznávat finančním úřadům.

Šťastný daňový uprchlík si může užívat virtuální socialismus — tedy maximum veřejných služeb podle svých potřeb, minimum daní podle svých možností. Jsme si rovni: pro každého platí jeho zákony.

Daňový ráj je jako odrbaná knížka neznámého autora, kterou jste si koupili před lety v antikvariátu — víte, že ji máte v poličce, jednou za čas si ji všimnete, ale dlouhodobě jen zapadá prachem.

Sama Česká republika je členem v podstatě všech organizací, jejichž by měly být daňové ráje prvotním zájmem. Evropská unie se ale v otázkách fiskální spolupráce ukazuje ani ne tak bezzubá, jako spíš škodná. Pro Mezinárodní měnový fond byl daňový dumping dlouho nástrojem rozvoje nových levných trhů pro západní mocnosti. A iniciativy OECD začínají spolupracovat až pozdě a jen pomalu.

Osamocený národní stát si přitom s daňovými ráji neporadí. Mezinárodní spolupráce musí tlačit na ty neposlušné, kteří uvnitř své jurisdikce nechávají za hubičku skrývat největší společnosti světa. Globální kapitál potřebuje demokratickou opozici.

Vše bohužel nasvědčuje tomu, že české země iniciátorem sebemenší daňové revoluce nebudou.

Příčiny české lhostejnosti

Češi si z devadesátek nesou kříž takzvané „ekonomické svobody“, odéesácké doktríny, která vlezla pod kůži a kterou někteří stále ne a ne dostat z těla.

Tunelování státních rozpočtů napříč světovým hospodářstvím dnes probíhá stejně „v mezích zákona“, jako probíhalo i české privatizační tunelování s majestátným štemplem Klausovy amnestie.

A pokud je dnes někdo schopen obhajovat daňové úniky, bude zjevně používat stejný výčet argumentů: „Proč nemohou být IKEA, Facebook nebo Pepsi skutečně svobodní a nakládat se svým soukromým bohatstvím tak, jak jim zákony dovolují?“ …

Přestože na všech poctivých daňových plátcích bez skrupulí profituje parta zbohatlíků, za spravedlivý daňový systém se u nás zatím příliš nedemonstruje. Uvidíme, jak bude toto téma rezonovat ve svátek práce (tedy v jeden z mála dní, kdy neslaví svůj nekonečný svátek kapitál).

V naší zemi je zásah do daňového systému spíš tabu. Hlavní sdělení hned dvou ze tří vládních stran v parlamentních volbách znělo „Nebudeme měnit daně“. Jakoby snad pravicová éra zanechala systém hodný konzervace…

Aby mohl veřejný sektor důstojně čelit krizím plynoucím z rostoucích nerovností, potřebuje vyšší příjmy. K těm se lze přiblížit v zásadě dvěma kroky: prvním je snížení daňových úniků, druhým pak progresivní zdanění vysokých příjmů.

Šéf českých financí Andrej Babiš se vydal „zdola“ bojovat proti únikům malých a středních podniků. Stejného zápalu v boji proti únikům velkých hráčů se od toho samého Babiše (jakožto jednoho z nich) nejspíš nedočkáme. O nějaké zásadnější proměně degresivního daňového systému pak ani nemůže být řeč.

V České republice se musíme co nejdříve zbavit přesvědčení, že nám stát bere skrze daně naše peníze. Musíme co možná nejdřív podstoupit seriózní diskusi o českém daňovém systému. S vzorovým daňovým systémem pak můžeme vystoupit za své hranice a stát se důstojným členem odboje proti globálním daňovým parazitům.

Pokud někdo tvrdí, že daně jsou především zodpovědností národních států, neuvědomuje si původ dluhových krizí, ani příčiny nepřijatelných nerovnosti. Bojuje pak s falešnými nepřáteli. Mylně, nespravedlivě a beznadějně.