Tým investigativních žurnalistů zveřejnil zase jednou výsledek své tvrdé mravenčí práce, která bohužel stejně jako ty minulé po chvíli skončí v zapomnění. Rozsáhlost dokumentů ve spojení s již dříve zveřejněnými Panama Papers nebo LuxLeaks přitom neukazuje na okrajovou činnost polomafiánských miliardářů, ale na systémový jev, který propojuje velký byznys (Apple, Uber, Microsoft, eBay), velkou politiku (poradce kanadského premiéra Justina Trudeaua, ministra obchodu Donalda Trumpa, zetě Vladimira Putina, prezidenta Kolumbie a současně vítěze Nobelovy ceny za mír) i vesměs kulturně-politické osobnosti (královnu Alžbětu, zpěváka Bona).

Podle Českého centra pro investigativní žurnalistiku je v Paradise Papers i přes 12 tisíc dokumentů týkajících se České republiky. Českou debatu o majetkových nerovnostech to zřejmě příliš neovlivní. U nás se daňové úniky totiž víceméně tolerují. Významnou postavou zveřejněných dokumentů je Viktor Kožený, který spolu s dokumenty o pádu IPB pojišťovny jen potvrzuje dosavadní společenské vnímání ekonomické transformace devadesátých let jako zpackané. Mezi dokumenty s českou stopou lze najít také nejbohatší Češku Jitku Komárkovou Cechlovou.

Královna i byznysmen

Největší mediální pozornost zatím získala královna Alžběta, která podle dokumentů uniká daním úplně stejně jako další světová ekonomická smetánka, a navíc ani neinvestuje své jmění ve své zemi. Že by monarchům ani ve středověku, ani dnes nešlo předně o blaho poddaných?

Královninu kauzu je ale třeba vnímat bez ohledu na její společenské postavení. Pochybuji totiž, že královna je ten člověk, který si sedne ke svému běžnému účtu a spekuluje, kam dát jedu libru po druhé, aby to pro ni bylo ekonomicky racionální a vešlo se to do zákonného rámce. Na správu svých peněz má stejně jako ostatní sešikované daňaře a právníky.

Jejich byznysplán spočívá v tom, že boháčovi „sníží náklady“ na držbu obrovského jmění a sami si ukrojí část z této úspory. Tržní hospodářství funguje na principu „ze směny těží všichni zúčastnění“. To platí i v tomto případě. Nicméně pořád existuje spousta „nezúčastněných“, kteří jsou závislí na veřejném zdravotnictví nebo školství a z této směny netěží. Naopak je těženo na jejich úkor.

Pokud se pravicoví populisté již dekády obracejí na zranitelné spoluobčany s otázkou, kde berou právo na peníze daňových poplatníků například v dlouhodobé nezaměstnanosti, my bychom se měli spíš ptát, kde berou tohle právo miliardáři, kteří dost určitě nečelí každý týden existenční krizi, v níž by hledali způsob, jak platit rostoucí ceny bydlení nebo jak řešit situaci, kdy se dítě nedostane do veřejné mateřské školky.

Nezaplacená daň je zisk jako každý jiný

Zveřejněné dokumenty dále potvrzují již známou pravdu o propojení velkých peněz a politiky. S ohledem na volební výsledek u nás i v dalších zemích už je vlastně jedno, jakou podobu prolínání ekonomické a politické moci nabývá, důsledky mohou být a jsou stejné.

Zatímco konzervativci v čele britské vlády mávají prázdnými floskulemi o Británii po brexitu, zveřejněné dokumenty ukazují, že za oponou vesele prodávají kontrakty na poskytování zdravotní péče firmám z daňových skrýší. Byznys je byznys, a když už se dá ze zdravotnictví těžit zisk, tak je potřeba to pořádně podojit.

V souvislosti s financováním politických stran nabývá kauza velkých rozměrů především v Británii. Bývalý místopředseda britských konzervativců, jeden z jejich současných největších donorů a člen stovky nejbohatších Britů Lord Ashcroft v daňových skrýších schovával stovky milionů liber. Abychom ale byli fér, ani Ashcroft, ani jemu podobní zřejmě neporušili žádný daňový zákon, který si sami poctivě vybojovali.

Problém ale nespočívá ani tak v právním státu — ten bude vždy nedokonalý, nedokončený, s dírami. Proto nás nespasí prvky přímé demokracie. Ani boj za transparentní veřejnou správu není tou správnou cestou. I regulace financování politických stran, volebních kampaní a střetů zájmů jsou na daňové úniky krátké.

Problém je nerovnost — akumulace enormních majetků v rukou jednotlivců. Jen tak totiž kapitál získává reálnou moc. Velké sumy peněz se pak řídí vlastními zákony, žijí vlastním životem.

Too big to tax

Globální monopoly a oligopoly jako Facebook, Apple nebo Microsoft tak budují neotřesitelnou moc. Technologičtí nováčci, jako je Uber, na tom staví svou konkurenční výhodu. Miliardáři se tak nepodílejí na správě věcí veřejných a jen zvětšují propast mezi nimi a zbytkem lidí.

Tvrdím, že se nejedná ani o morální selhání jednotlivců, ani o problém nedostatečného právního rámce. Je to prostý systémový důsledek světové majetkové nerovnosti. Nejde o odcizení ekonomické elity od lidu, ale daleko spíše o odcizení kapitálu od lidí jako takových.