Vláda konečně představila konkrétní obrysy chystaných daňových změn, které mají za úkol podpořit spotřebu a rozhýbat českou ekonomiku. Podle všeho skutečně zruší superhrubou mzdu — výpočet daně se opět stane srozumitelným i pro běžného člověka. Průměrná sazba daně se sníží, ovšem z avizované progrese zbydou jen sliby.

Vládní daňové kotrmelce

V reakci na dopady epidemie na hospodářství zavedla česká vláda už celou řadu opatření. Začalo to jednorázovými programy typu Antivirus, v rámci nichž se podnikům při splnění daných podmínek vyplácely příspěvky na mzdy nebo se odpouštěly sociální odvody. Postupem času se ale zaměření ekonomických opatření změnilo. 

Vláda začala cílit na dlouhodobé změny daňového systému, které nás budou ovlivňovat i dávno poté, co krize pomine. Mezi takové změny patří například zrušení daně z nabytí nemovitosti nebo úvahy o snížení spotřební daně na naftu.

Nic z toho ale nemá tak hluboký a zásadní vliv jako změny ve zdanění práce. Když vláda v reakci na probíhající epidemii ohlásila úmysl zrušit superhrubou mzdu a snížit sazbu daně, vzbudilo to po právu velkou pozornost. Součástí změn mělo být navíc zavedení více sazeb daně, aby bohatí odváděli větší podíl ze svých příjmů než chudší zaměstnanci.

Záměr prvních dvou kroků je logický. Superhrubá mzda je nesmyslný koncept, který uměle navyšuje základ daně o odvody, které platí zaměstnavatel. Celý výpočet daně se tak stává pro běžného člověka nesrozumitelný a neprůhledný. Druhý krok, tedy snížení sazby, je také pochopitelný. Je obecně známo, že daňové zatížení zaměstnanců je v České republice nadprůměrně vysoké a není lepší čas pro jeho snížení než krizová doba, kdy je potřeba do ekonomiky pumpovat zdroje. 

Třetím ohlášeným krokem mělo by progresivní zdanění. Kdyby bylo skutečně zavedeno, byla by to pro republiku řádově přínosnější změna než obě předchozí dohromady. Záhy se ovšem ukázalo, že vláda měla „progresí“ na mysli zřejmě cosi jiného.

Výhody progresivní daně

Progrese představuje daňový systém, který způsobuje, že bohatší zaměstnanci odvádí v průměru větší procentuální daň ze svých příjmů. Často bývá považován za spravedlivější, protože pro méně majetné má každá koruna citelnější váhu než pro ostatní. 

Stačí si představit manažera, který vydělává 120 tisíc měsíčně a proti tomu dělníka, který musí vystačit s minimální mzdou. Když budou muset oba zaplatit stejně vysokou procentní daň (řekněme dvacet procent) manažer sice přijde o objektivně větší částku, ale na rozdíl od dělníka nehrozí, že přijde o schopnost zaplatit za nezbytné životní výdaje. Každá koruna ho zkrátka „bolí“ méně.

Morální aspekt (který je nutně subjektivní) ale není jediným argumentem pro progresi. Progresivní zdanění je obecně považováno za automatický stabilizátor ekonomiky. Při příliš rychlém růstu mezd zpomaluje přehřívání ekonomiky a při poklesu mezd zase naopak — podle toho, jak se zvyšuje nebo snižuje průměrná daň a zaměstnanci se pohybují mezi pásmy.

Progrese je taky výtečný nástroj pro podporu hospodářství. Pracující s nejnižšími příjmy mají zpravidla největší tzv. mezní sklon ke spotřebě — když se jim sníží zdanění práce, dodatečné peníze z většiny utratí a pošlou je dál do ekonomiky. Tím se zvýší multiplikační efekt a celková spotřeba pak může vzrůst o mnohem více, než kolik bylo původní snížení daně.

Zůstane-li chudší části společnosti v peněženkách víc peněz, pomůže to vyřešit nejen akutní problémy spojené s epidemií, ale také dlouhodobé neduhy české ekonomiky. 

Je ostudné, že minimální mzda je u nás dlouhodobě nastavena pod úrovní příjmové chudoby pro jednotlivce. Progrese, která by výrazně snížila daně nejchudším, by mohla problém pracující chudoby zmírnit. A stejně tak by mohla být i optimálním nástrojem zabraňujícím růstu příjmové nerovnosti.

Zklamané naděje

Progresivní zdanění by mohlo být odpovědí na spoustu problémů, které nás tíží akutně i dlouhodobě. Přesto se podle všeho zavádět nebude. Ačkoliv ministerstvo financí několikrát hlásilo, že plánuje zavádět více sazeb, ve výsledku o žádnou progresi nepůjde.

Podle posledních informací zůstane od příštího roku v České republice fakticky rovná daň — jen bude snížena na 15 procent z hrubé mzdy. Další sazbu má představovat tzv. „solidární přirážka“, která má činit 23 procent a která už funguje v současnosti. Její efekt je ale naprosto mizivý. Dotkne se naprostého minima zaměstnanců, a navíc většina z nich ji vůbec nepocítí, protože její efekt je a bude velmi malý.

Hranice, pro kterou je solidární přirážka určena, je vysoká a dosáhne na ni jen nepatrný zlomek lidí. Hodnota pro aktivaci solidární daně představuje čtyřnásobek průměrné mzdy, což dnes činí přibližně 140 tisíc korun měsíčně. Takovým platem se většina z nás pochlubit skutečně nemůže. 

Při pohledu na data Českého statistického úřadu lze zjistit, že zaměstnanec v takzvaném 95. percentilu (tj. zaměstnanec, který pobírá více než 95 procent populace) má na výplatnici částku asi 72 tisíc korun. Jinými slovy: pouze 5 procent obyvatel bere víc než 72 tisíc korun. Kolik lidí tedy pobírá více než 140 tisíc a platili by tedy solidární přirážku? Téměř nikdo.

Omezený dopad solidární daně posiluje ještě jeden faktor. Její hranice není fixní, ale přímo se odvíjí od výše průměrné mzdy. Vzroste-li průměrná mzda (třeba jen kvůli inflaci), vzroste automaticky i hranice pro aktivaci solidární přirážky. V podstatě je tak zaručeno, že solidární přirážka bude hrát zanedbatelnou úlohu i do budoucna.

Je naivní předpokládat, že když už se vyskytne zaměstnanec, který solidární daň platí, bude to na něj mít citelný vliv. Vyšší sazba neznamená, že celá mzda nebo výplata bude podléhat vyššímu zdanění. Vyšší sazba se použije jen pro tu část, která je nad stanovenou hranicí.

Překročí-li tedy mzda zaměstnance hranici čtyřnásobku průměrné mzdy jen mírně, na jeho průměrnou daňovou sazbu to bude mít pramalý efekt. Aby měla solidární daň reálný dopad na průměrnou daňovou sazbu, musel by zaměstnanec pobírat ještě výrazně víc než oněch 140 tisíc korun. A to už je v současné České republice na úrovni sci-fi.

Vláda sice může hovořit o progresi, ale reálně žádnou nezavádí. Solidární daň ji opravdu nekompenzuje. Progrese, kterou solidární přirážka představuje, má v daňovém systému tak malou váhu, že je v podstatě zanedbatelná. Pokud je progrese v systému přítomná, tak už spíše v daňových slevách než v této vyšší sazbě.

Od příštího roku se tak pravděpodobně dočkáme zrušení superhrubé mzdy a snížení daní z příjmů. Obě dílčí změny sice přicházejí v pravou chvíli a budou prospěšné, bez progrese ovšem české hospodářství z problémů opravdu nevytrhnou.